Donedavna se mohlo zdat, ze vyzkum meziplanetarni hmoty patri spise k okrajovym zalezitostem pri studiu stavby a povahy slunecni soustavy. Loni se vsak karta dramaticky obratila a nekolikrat za sebou prave vysledky tohoto pruzkumu na sebe strhly pozornost profesionalu i laiku. V nasem prehledu se proto omezime predevsim na tyto popularni problemy s vedomim, ze tim musime vynechat zminku o mnoha dalsich zasadnich pracich - tato oblast astronomie by si zkratka zaslouzila samostatny prehledovy clanek.
Pocatkem roku se mohli astronomove seznamit s prvnimi vysledky pruletu sondy Galileo v blizkosti planetky Gaspra (951) dne 29. rijna 1991. Pro nemoznost pouzit k prenosu dat na Zemi hlavni anteny, ktera se dosud nerozevrela, trval totiz pomaly prenos udaju pomocnou antenou velmi dlouho a k prenosu byl vybran snimek ze vzdalenosti 16 200 km, ac sonda nakonec proletela ve vzdalenosti pouhych 1 600 km od planetky. Na snimku, ktery pro svou jedinecnost jiz davno obletel svet, je patrne klinovite teleso planetky s hlavnimi rozmery 19 x 12 x 11 km, pokryte asi 600 impaktnimi kratery s prumerem od 100 m do 2 km. Na snimku lze rozlisit podrobnosti o delce pouhych 70 m. Dalsi snimek ze vzdalenosti 5300 km od planetky umoznuje rozlisit podrobnosti o rozmeru 55 m. Teplota povrchu planetky cinila 227 K. Kolem osy se otoci jednou za 7h 2 min 33 s. V srpnu letosniho roku proleti Galileo v blizkosti planetky Ida ( 243 ) a pak uz bude smerovat ke konecnemu cili sve slozite pouti - k Jupiteru. Technici JPL se dosud nevzdali nadeje, ze se jim do te doby podari rozevrit hlavni antenu. Jinak by byl totiz vysledek tohoto nakladneho prjektu citelne omezen.
Jak jsem se jiz zminil v lonskem prehledu, hned na pocatku r. 1992 objevil D. Rabinowitz podivuhodnou planetku 1992 AD, ktera byla dodatecne identifikovana i na snimcich z let 1977, 1982, 1989 a 1991, takze mohla dostat ihned katalogove cislo 5145 a jmeno Pholus. Pohybuje se po protahle draze s vystrednosti 0,58 a naposledy prosla prislunim koncem zari 1991. V te dobe byla od Slunce vzdalena 8,7 AU, zatimco v odsluni se naleza az za drahou Neptunu ve vzdalenosti 32,3 AU. To znamena, ze delka velke poloosy cini 20,5 AU. Kolem Slunce obehne za 92,7 roku pri sklonu drahy k ekliptice 25O. Pri albedu 0,08 se jeji prumer odhaduje na 140 km a kolem osy se otoci za 10,0 h. Na rozdil od drahove ponekud pribuzne planetky Chiron neni Pholus v perihelu aktivni, tj. neni obklopen komou. S ohledem na mimoradne cervenou barvu ( je cervenejsi nez Mesic i Jupiterova druzice Io ) se soudi, ze je pokryt organickym povlakem tholinu, ktery vznika dlouhodobym bombardovanim povrchu planetky casticemi kosmickeho zareni.
Jeste vetsim prekvapenim se stal objev planetky 1992 QB1, kterou na zaklade pet let trvajiciho systematickeho hledani vzdalenych teles slunecni soustavy nalezli koncem srpna 1992 D. Jewitt a J. Luuova jako syte cerveny objekt 23 mag v souhvezdi Ryb. Urceni drahy i samotne vzdalenosti objektu od Zeme se ukazalo mimoradne nesnadne, nebot teleso se pohybuje neobycejne pomalu. Teprve koncem roku uverejnil B. Marsden prozatimni drahu, ktera svymi parametry budi pravou sensaci. V soucasne dobe jde totiz o vubec nejvzdalenejsi zname teleso slunecni soustavy, jez se nachazi plnych 41 AU od Slunce. Podle Marsdena projde prislunim v srpnu r. 2023 ve vzdalenosti 40 AU. Velka poloosa jeho drahy cini 44 AU pri vystrednosti 0,11. Obezna doba dosahuje bezmala 300 let. Prumer telesa se odhaduje na 200 km. Objekt obdrzel nazev Smiley podle hrdinky detektivniho romanu J. le Carreho.
Mnozi odbornici soudi, ze Smiley podobne jako Chiron a Pholus ( pripadne i Pluto, Charon a Triton ) patri k nove tride teles slunecni soustavy, predstavujici vnitrni okraj tzv. Kuiperova pasu, ktery se prostira od drahy Neptunu az do vzdalenosti 500 AU od Slunce. V tomto pasmu by mohlo byt radove 10 000 teles o prumeru nad 240 km a uhrnne hmotnosti srovnatelne s hmotnosti Pluta. Vskutku, ve zminene soustavne prehlidce ekliptikalniho pasu prohledli oba autori zatim pouhe dva ctverecni stupne oblohy, takze pri stavajici technice by jim cela prohlidka trvala 25 000 let ! Za tu dobu by ovsem bylo mozne objevit nekolik tisic prislusniku patrne nejmene promenene populace objektu z obdobi vzniku slunecni soustavy.
Zatimco predchozi objevy planetek vzrusily vyhradne odborniky, v rijnu 1992 prinesly snad vsechny svetove agentury sokujici zpravu o brzkem konci sveta presne v r. 2000. Pramenem informaci se stal francouzsky popularne-vedecky casopis Science et Avenir, ktery ohromenym ctenarum sdelil, ze v zari 2000 se Zeme srazi s planetkou Toutatis rychlosti 100 km/s ! Autorkou vypoctu mela byt francouzska astronomka A. Levasseurova-Regourdova, ktera se vsak od cele afery distancovala.
Planetka Toutatis ( galsky nazev pro buzka - ochrance kmene ) byla objevena J.-L. Heudierem aj. jako objekt 1989 AC a dodatecne byla ztotoznena s objektem 1934 CT. To umoznilo spocitat jeji drahu a pridelit ji katalogove cislo 4179. Koncem srpna 1992 ji nalezli M. Nolan a E. Howell jako objekt V = 15,5 mag. Podle vypoctu proletel Toutatis ve vzdalenosti 0,024 AU (necely desetinasobek vzdalenosti Zeme-Mesic ) dne 8. prosince 1992 a byl pritom sledovan zejmena vykonnymi radary, ktere umoznily hrube zobrazeni tvaru - jde patrne o slepenec dvou teles s uhrnnym prumerem kolem 6 km ! Tesne predtim, totiz 13. listopadu 1992, prosel Toutatis prislunim ve vzdalenosti 0,90 AU. Jeho draha "zemskeho krizice" ma minimalni sklon O,5o a velkou vystrednost 0,64. Pri obezne dobe 4 let se k Zemi nejvice priblizi v r. 2004 na vzdalenost 0,01 AU a v zadnem pripade se nesrazi se Zemi v nejblizsim tisicileti a tim mene pak rychlosti 100 km/s - to by nedokazala ani dlouhoperiodicka kometa.
Pribeh Toutatise jen zvyraznil problem, s nimz se v posledni dobe potykaji nejen astronomove. Jiz v r. 1941 rozpoznal znamy meteorar F. Watson nebezpeci, vyplyvajici z existence planetek, ktere krizi drahu Zeme a v r. 1949 upozornil R. Baldwin, ze zretelnym dokladem o kosmickych srazkach jsou kruhove kratery na Mesici. Trvalo vsak dlouho, nez odborna verejnost vzala tyto nesporne udaje opravdu vazne, takze vlastne ac pocatkem devadesatych let se problemem srazek s mensimi planetkami ci vetsimi jadry komet zacaly zabyvat cele tymy specialistu. Hlavni potize spocivaji v tom, ze nase prehlidky planetek i komet jsou zcela neuplne. Kazdorocne jsou objevovany desitky novych komet a stovky planetek a odhady celkoveho mnozstvi potencialnich krizicu neustale rostou.
Podle L.McFadenove a C. Chapmana je nejvetsim znamym krizicem planetka Ganymed ( 1036) o prumeru 40 km a celkovy pocet krizicu s prumerem nad 1 km dosahuje 2000 kusu, z nichz dosud zname 157 objektu. M. Josikava a T. Nakamura spocitali drahy 4500 znamych planetek na 100 roku dopredu a zjistili, ze v tomto casovem intervalu dojde k jednomu tesnemu priblizeni na vzdalenost 0,000 1 AU.
Astronomove proto uvazuji o spusteni programu Spaceguard, v nemz by byl soustavne sledovan kosmicky prostor do vzdalenosti nejmene 200 milionu km od Zeme s cilem nalezt tam vsechna telesa s prumerem nad 100 m. Energie, uvolnene pri stretu s takovymi telesy, totiz presahuji 20 Mt TNT, coz by jiste znamenalo na Zemi rozsahlou zkazu. Pritom vypocet drahy by mel byt neobycejne presny s ohledem na riziko falesnych poplachu. Idealni by bylo sledovat drahy krizicu radarem, ale to je dosud malo ucinne. Dle D.K. Yeomanse aj. se podarilo az dosud zachytit radarem jen 30 planetek a 4 komety.
Odhaduje se, ze do projektu Spaceguard by bylo potrebi v pristich 25 letech investovat asi pul miliardy dolaru, aby se podarilo odhalit prevaznou cast rizikovych krizicu. Pritom prumerny interval mezi stredne velkymi katastrofami typu tunguzskeho meteoritu cini asi tisicileti a vskutku velka katastrofa ( energie impaktu radu 1 Tt TNT ) prichazi v uvahu jednou za pul milionu let ( pri takove katastrofe by zahynula asi ctvrtina lidske populace ).
Jakmile se tim ci onim zpusobem zjisti, ze krizic - planetka nebo jadro vetsi komety - miri k Zemi, co bychom meli ucinit? Tim se jiz delsi dobu zabyva nejen komise Mezinarodni astronomicke unie a podobna komise NASA, ale tez - americti vojensti experti na tzv. hvezdne valky. Po skonceni studene valky totiz ztratili nadeji na rychle rozvijeni systemu strategicke obranne iniciativy a tak novy kosmicky problem prisel jako na zavolanou. Rozbiti krizice klasickou nebo jadernou nalozi nepripada v uvahu - ulomky telesa by velmi pravdepodobne stejne zasahly Zemi a jejich uhrnny nicivy ucinek by to temer neovlivnilo. Je tedy proste nutne aktivne zmenit drahu telesa, aby Zemi minulo, jak nedavno ukazali T. Ahrens a A. Harris.
K tomu staci pridat telesu pricnou rychlost radu 10 mm/s ve vzdalenosti 1 AU od Zeme. U planetek s prumerem mensim nez 100 m k tomu staci bocni mechanicky naraz projektilu o hmotnosti do 1 t rychlosti asi 12 km/s. Pro vetsi telesa je vsak zapotrebi jaderne naloze. Nejjednodussi je uzit v tom pripade tzv. neutronove pumy, ktera vybuchne "zboku" ve vysi asi 40% polomeru nad krizicem. Tim se z povrchu planetky ci kometarniho jadra odpari tolik materialu, ze vysledny raketovy efekt vskutku odsune krizic dostatecne stranou. Pro planetku o prumeru 10 km bychom ovsem potrebovali supernaloz o energii 100 Mt TNT i vice ! To je doslova rajska hudba pro "hvezdne valecniky", kteri ovsem nehodlaji cekat tisice let na svou pravou prilezitost a nejradeji by si vse vyzkouseli na relativne neskodnych meteoroidech o prumeru rekneme od 5 do 20 metru. S temi se Zeme stretava bezmala kazdorocne, takze by se mohlo valcit prakticky ihned! Astronomove jsou rozhorceni - z vedeckeho problemu se stava politikum a nedotceny kosmicky prostor by narusily vpravde kosmicke manevry. Zda se, ze drive nez vypuknou hvezdne valky na nebi, zacina "hvezdna bitva" mezi experty na zemi.
Planetky se ovsem nesrazeji jen se Zemi, ale i s ostatnimi planetami slunecni soustavy - a tim se jejich celkovy pocet s casem zmensuje. Vseobecne se prijima nazor, ze planetky predstavuji nedokonceny pokus o sestaveni planety v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, ktery je svym rusivym gravitacnim pusobenim za tuto nedostavbu primo zodpovedny. Podle D.Hughese byly nejvetsi praplanetky srovnatelne s rozmery a hmotnosti dnesniho Marsu a jejich uhrnna hmotnost nejmene o tri rady vyssi nez nyni. Priblizne 600 praplanetek melo vetsi rozmery nez dnes nejvetsi Ceres a rozbily se vzajemnymi srazkami, jak na pocitaci prokazali simulacemi P. Farinella a D. Davis. Tento proces drceni planetek pokracuje dosud.
Hranice mezi planetkami a mensimi objekty slunecni soustavy je vlastne pouhou dohodou. Obvykle se za tuto mez poklada jiz citovany prumer 100 m. Mensi telesa se nazyvaji meteoroidy ( v pripade nalezu na zemskem povrchu meteority ). Az na vzacne vyjimky lze meteoroidy pozorovat jedine pri stretu se zemskou atmosferou predevsim jako bolidy. K nejzajimavejsim pripadum tohoto druhu patri teprve druhy tecny bolid, pozorovany 13. rijna 1990, jehoz snimky analyzovali J. Borovicka a Z. Ceplecha. Tento objekt vstoupil do zemske atmosfery rychlosti 42 km/s a zacal svitit ve vysi 100 km nad Ceskoslovenskem a Polskem. Behem 10 s proletel temer tecne drahu dlouhou 409 km a pote se opet vzdalil do kosmickeho prostoru. Podle vypoctu autoru byla jeho puvodni hmotnost 44 kg a pruletem se odtavilo 0,35 kg jeho hmoty. Tesny prulet vyrazne pozmenil jeho drahu ve slunecni soustave. Velka poloosa se zkratila z 2,7 AU na 1,9 AU a obezna doba ze 4,5 let na 2,6 let. Zmenila se i vystrednost a sklon drahy.
Dalsi bolid si to dne 9. rijna 1992 namiril primo do kufru zaparkovaneho vozu Chevy Malibu v mestecku Peekskil ve state New York v USA. Majitelka vozu M. Knappova nastesti nebyla pritomna. Kamenny chondrit o hmotnosti 12,4 kg i osobite poskozene auto jsou nyni na prodej a je jiste, ze majitelka na cele transakci radne vydela. Ojety vuz totiz tesne predtim zakoupila za pakatel 100 dolaru, a nyni jen samotny chondrit ji vynesl 69 000 dolaru - a z ojetiny se stala hledana trofej.
Celkovy prehled o skodach, ktere na majetku i zivotech pusobi padajici meteority, shromazdili C. Spratt a S. Stephensova. Mezi r. 616 pr. n.l. a soucasnosti bylo pri dopadech meteoritu usmrceno neco pres tucet osob, ale zadny z techto pripadu neni jednoznacne potvrzen. Podle overenych informaci byl vsak v r. 1860 zabit padajicim meteoritem kun a v r. 1911 pes. V r. 1954 byla meteoritem zranena A. Hodgesova v Alabame, kdyz 4 kg meteorit prorazil strechu domku, proletel stropem mistnosti, kde spala, odrazil se od rozhlasoveho prijimace a zranil ji na pazi a na noze.
Ke zcela kurioznim tesnym minutim doslo dvakrat po sobe v mestecku Wethersfield ve state Connecticut v USA. V dubnu 1971 tam dopadl 6 kg meteorit do obyvaciho pokoje, v nemz spalo nekolik lidi, kteri se vpadem meteoritu ani neprobudili ! O 11 let pozdeji dopadl dalsi, tentokrat 3 kg, meteorit jen o par bloku dal rovnez do obyvaciho pokoje. Manzelka majitele domku W. Donahueova pred prichodem novinaru chtela v devastovanem pokoji trochu uklidit a vysala vysavacem prach. V pytli vysavace se pak odbornikum podarilo najit sest malych ulomku meteoritu. U nas doslo v r. 1847 v Broumove k zasahu meteoritu do loznice, kde spaly tri deti, ktere rovnez vyvazly bez zraneni. Patrne nejvetsi stesti meli dva hosi ve veku 9 a 13 let, kteri se v srpnu 1991 zastavili na okraji chodniku v Noblesville ve state Indiana v USA a ve vzdalenosti 3,5 m od nich dopadl chondrit, ktery vyryl v prilehlem travniku krater o hloubce 4 a delce 9 cm.
Autori prehledu odhaduji, ze rocne je na Zemi poskozeno prumerne 16 strech budov meteority o hmotnosti nad 0,6 kg, a ze clovek je zasazen meteoritem v prumeru jednou za 9 let. V porovnani s ostatnimi nastrahami, ktere lidem pripravuje priroda, ale casto i okolni blizni, je nakonec vyhlidka na zasazeni meteoritem vcelku prijatelnym rizikem.
Prave v te chvili, kdy jsme se mohli citit ukolebani priznivou statistikou kosmickych padu se vsak pocaly objevovat nove znepokojive udaje. Prvni zvestovatelem spatnych zprav se staly mezi astronomy-amatery neobycejne oblibene Perseidy, vydatny a pravidelny srpnovy meteoricky roj. V poslednim desetileti zacala totiz maximalni frekvence roje zretelne stoupat, coz nasvedcovalo tomu, ze se k nam blizi materska kometa roje. Zvlaste v srpnu 1992 se podarilo zaznamenat ostre vyrazne maximum roje v case 11,8 UT jak pri vizualnim pozorovanich tak pri radarovem sledovani. Podle japonskych pozorovatelu mohla maximalni frekvence stoupnout po dobu jedne hodiny az na tisice vizualnich meteoru, zatimco standardne nebyva tato frekvence vyssi nez 60 meteoru za hodinu. Podle techto udaju bychom meli v letosnim roce pozorovat doslova meteoricky dest nad ranem v noci z 11. na 12. srpna.
Jak uz v r. 1866 prokazal Schiaparelli, materskou kometou Perseid je kometa 1862 III Swift-Tuttle, ktera byla pri tehdejsim pruletu snadno pozorovatelna ocima. Podle tehdejsich vypoctu melo jit o kometu s periodou obehu 120 let, takze jeji navrat se - marne - cekal kolem r. 1982. Nicmene jiz v r. 1973 zverejnil B. Marsden novy vypocet drahy se zahrnutim negravitacnich efektu, podle nejz kometa mela znovu projit prislunim az 4. prosince 1992. Ukazal totiz, ze kometa je totozna s jasnou kometou Kegler 1737, coz umoznilo zpresnit odhad velikosti negravitacnich sil. V cervenci 1992 Marsden vypocet opravil a predpovedel pruchod komety perihelem na 11. prosince 1992.
Koncem zari 1992 byla dlouho postradana kometa objevena zasluhou Japonce T. Kjuciho jako objekt 11,5 mag v souhvezdi Velke Medvedice. Dostala prozatimni oznaceni 1992t a prvni revize elementu ukazala, ze Marsden se vlastne bajecne strefil: kometa prosla prislunim 12,3. prosince 1992. Nejblize Zemi byla 8.listopadu ve vzdalenosti 1,2 AU. Po cely listopad byla kometa v nasich zemepisnych sirkach pozorovatelna triedrem temer na hranici viditelnosti ocima. Podle Marsdena je nadeje, ze bude pozorovatelna velkymi pristroji az do r. 1998, kdy zeslabne na 26 mag. Co nejdelsi pozoravny oblouk drahy je mimoradne dulezity kvuli pristimu navratu v r. 2126, kdy by se v pripade vhodne vyladenych negravitacnich sil mohla stat - nejjasnejsi Perseidou v historii! K tomu by stacilo, aby se v soucasne draze urychlila zhruba o 15 dnu. V tom pripade se srazi se Zemi 14. srpna 2126 rychlosti 6l km/s.
Tyto uvahy rychle prosakly do sdelovacich prostredku a tak ztrapene lidstvo bezdecne obracelo oci k nebi, co vse nam odtamtud hrozi. Dnes uz vime spolehlive, ze nejen pri pristim navratu nas kometa Swift-Tuttle mine, ale stale zbyva nepatrne riziko, ze se objevi uplne neznama kometa smerujici rovnou k Zemi. Jak vsak vime, hvezdni valecnici nezahaleji, takze i na zlovestne komety budeme mit zahy policeno.
Krome komety Swift-Tuttle se loni v lete dala triedrem pozorovat jeste kometa Shoemaker-Levy 1991a1, ktera dosahla koncem cervence 6,6 mag. Zato se jiz ani nejvykonnejsimi teleskopy nezdarilo nalezt vzdalujici se kometu Halley. Pocatkem dubna 1992 se o to naposledy pokusili O. Hainaut aj. v ohnisku 3,5 m dalekohledu NTT na observatori ESO v Chile, kdyz byla kometa 15,7 AU od Zeme a 16,2 AU od Slunce. Mezna hvezdna velikost snimku cinila V = 25,8 a podle predpovedi melo mit jadro komety v te chvili V = 25,95. Vskutku se tez na snimku nic neukazalo, z cehoz lze soudit, ze znamy vybuch z pocatku r. 1991 jiz zcela doznel. Pricina vybuchu je stale predmetem dohadu.
D. Prialnik a A. Bar-Nun se domnivaji, ze v poreznim jadru komety nastala krystalizace amorfniho ledu snad v hloubce nekolika desitek metru pod povrchem a uvolnene teplo vyhnalo plyn z dutin mikroskopickymi pory na povrch, kde plyn zacal strhavat prachove castice a tak vytvoril novou komu. Podle odhadu dochazi ke krystalizaci ve vzdalenostech od 5 do 17 AU od Slunce. Z. Sekanina aj. si vsimli, ze podle snimku ze vzdalenosti asi 14 AU se nahle aktivoval zdroj prachu na Sluncem ozarenem povrchu. Shodne s predeslymi autory usuzuji, ze k prvotni erupci doslo jiz kolem 20. prosince 1990 a za jeji pricinu povazuji otevreni trhliny v jadre, kudy proniklo slunecni zareni pod povrch. Odparujici se plynny CO pak vymrstoval zrnka prachu rychlosti az 45 m/s. Konecne T. Rettig aj. hledaji pricinu erupce v teplu, ktere se nahle uvolnilo zretezenim molekul kyanovodiku. Spoustecim mechanismem se mohl stat jakykoliv v podstate nahodny energeticky poodnet, napr. dopad baliku slunecnich protonu nebo castic kosmickeho zareni, ktery spoji nekolil malo molekul. Energie takto uvolnena staci ke spojovani dalsich molekul atd. - vznika zkratka prekotna retezova reakce, jejiz zasluhou se odpari led a uvolni az 109 kg prachu. Behem nekolika hodin se tak muze jasnost komety zvysit o plne 4 rady.
Kometou, ktera byla pozorovana v nejvetsi vzdalenosti od Slunce, tak i nadale zustava kometa Cernis 1983 XII, jelikoz byla v r. 1991 pozorovana jeste ve vzdalenosti 17,1 AU od Slunce. A. Smette a O. Hainaut z ESO se naopak domnivali, ze 26. ledna 1992 za svitani pozorovali kometu, ktera tesne minula Zemi, kdyz spatrili difuzni oblak o prumeru 2o s kondenzaci 1 mag, jenz behem 3 minut urazil po obloze plnych 20o. Ve skutecnosti vsak slo o objekt zcela pozemsky - byla to voda vypustena o 7 minut drive z paluby raketoplanu Discovery, jez se v kosmickem prostoru zmenila na oblak ledovych krystalku. Celkem bylo v uplynulem roce zpozorovano 27 komet.
Podle R. Westa bylo v historii astronomie az do konce r. 1991 pozorovano celkem 1353 priblizeni 841 ruznych komet. Z toho je 671 komet dlouhoperiodickych s periodou obehu nad 200 let. Nejkratsi obeznou periodu 3,3 roku ma kometa Enckova, kterou vsak poprve pozoroval francouzsky astronom P. Mechain jiz r. 1786, pet let pred Enckovym narozenim. Vloni uverejnil monografickou studii o teto pozoruhodne komete Z. Sekanina. Rozborem 264 kometarnich drah, z nichz 18 bylo hyperbolickych, se LƯ. Kresak pokusil odpovedet na otazku, zda nektere komety prichazeji z mezihvezdneho prostoru. Ukazal vsak, ze zminene hyperbolicke drahy vznikaji v dusledku poruch ve slunecni soustave, takze patrne ani jedna pozorovana kometa nema mezihvezdny puvod.
D. Hughes a N. McBride zkoumali riziko rozpadu kratkoperiodickych komet v okoli pruchodu perihelem. Usoudili, ze prumerna zivotnost komety cini jen 500 obletu, takze temer vsechny se nakonec alespon jednou rozpadnou. I. Williams aj. se zabyvali pricinou rozpadu proslule Bielovy komety v r. 1846, ktera predtim r. 1832 prosla meteorickym rojem Leonid. Ukazali, ze pruchod nemel na rozpad komety vliv, ze k nemu doslo spontanne vlivem stari jadra komety. Titiz autori zkoumali okolnosti srazek jadra Halleyovy komety s vlastnim proudem meteoroidu. Zhruba polovina srazek behem jednoho obletu se odehraje v prisluni a prumerna rychlost narazu cini 4 km/s. Behem jednoho obletu tak dopadne na jadro komety asi 17 gramu materialu z vlastniho proudu meteoroidu, cimz se poskodi zanedbatelna cast povrchu jadra. R. Gonczi aj. usoudili, ze existuje souvislost mezi periodickou kometou Machholz 1986 VIII a lednovym meteorickym rojem Kvadrantid. Domnivaji se, ze Kvadrantidy byly z komety uvolneny asi pred 4 000 lety.
Nespornym vrcholem lonskeho vyzkumu komet se ovsem stalo dlouho ocekavane setkani kosmicke sondy Giotto s jadrem kratkoperiodicke ( obezna perioda 5,1 let ) komety Grigg-Skjellerup, k nemuz doslo 10. cervence 1992 ve vzdalenosti pouhych 125 km od jadra, avsak ve vzdalenosti 1,43 AU od Zeme a 1,01 AU od Slunce, 12 dnu pred pruchodem komety perihelem. Z 11 puvodnich experimentu pritom fungovalo plnych 7, takze bylo mozne studovat rozmery a vlastnosti prachovych zrnek, chemicky analyzovat slozeni plynu a merit magneticke pole. Setkani se delo relativni rychlosti pouze 14 km/s, takze cely prulet probehl hladce a podarilo se ziskat pozoruhodne udaje o komete, ktera je pravym opakem komety Halleyovy, zkoumane sondou Giotto v r. 1986.
Jiz 12 hodin pred pruletem ve vzdalenosti 600 000 km od jadra byly zjisteny prvni kometarni ionty a ve vzdalenosti 50 000 km od jadra plynova koma. Prachova koma se prostira az do 20 000 km od jadra a ve vzdalenosti 17 000 km sonda proletavala zvlnenou obloukovou razovou vlnou. Sonda prosla kolem jadra s prumerem pouhy 1 km na strane odvracene od Slunce. Tesne po nejvetsim priblizeni byla zasazena tremi vetsimi ( prumery az 3 mm ) zrnky, ktera ji vsak jen rozkolebala, ale pristrojum neublizila. Posledni udaje ze sondy byly predany 23. cervence, nacez byla sonda znovu ulozena k zimnimu spanku, z nehoz se mozna probudi jeste jednou v lete 1999.
Vyhlidky na zamireni ke treti komete vsak prakticky
nejsou - na ceste ke komete se pro navigacni manevry
spotrebovalo 10 kg paliva, jehoz zbyvajici zasoby cini pouhe
4 kg. Stejne je ovsem vykon pultunove sondy udivujici. Cena
sondy dosahla 190 milionu dolaru a vylet navic ke komete
Grigg-Skjellerup prisel na necelych 7 milionu dolaru.
Organizace ESA zrejme dokaze vyrabet mimoradne odolna telesa,
jez v nehostinnych podminkach kosmickeho prostoru proste
odmitaji zahynout ( viz tez nemene skvela druzice IUE, ktera
bezvadne pracuje jiz od r. 1978 ).