Ve dnech 17.-18. listopadu 1994 byla zaznamenana zvysena cinnost meteorickeho roje Leonid, a to jak vizualne tak i radarem. V case 18,2 UT stoupla frekvence snad az na 100 met/h. Zvysena aktivita Leonid souvisi dle M. Beeche a P. Browna s priblizovanim materske komety Tempel-Tuttle (obezna perioda 33 let) do perihelu, jimz projde 28. unora 1998. Autori predpokladaji, ze se to projevi alespon jednim meteorickym destem Leonid v letech 1997-2000. Zatimco standardni maximalni frekvence Leonid cini pouze 15 met/h, v desti pozorujeme vice nez 1000 met/h. Dosud nejnadhernejsi podivanou poskytly Leonidy v r. 1966, kdy pozorovatele v severni Americe videli az 40 Leonid za jedinou sekundu! Prepoctena frekvence Leonid v maximu dosahla az 150 000 met/h, ale vlastni dest trval pouze pul hodiny. Autori dale varuji, ze pri geocentricke rychlosti Leonid 71 km/s predstavuji jednotlive meteoroidy ocekavaneho deste jistou hrozbu pro umele druzice Zeme (v r. 1966 se kolem Zeme pohybovalo jen nekolik malo umelych teles).
V r. 1953 uverejnil australsky astronom E. Bowen domnenku o souvislosti meteorickych roju s opravdovymi desti v zemske atmosfere. Usuzoval, ze rozptylene castecky meteoroidu pomalu klesaji z pasma sviceni meteoru do zemske troposfery, kde mohou poslouzit jako kondenzacni jadra pro ledove krystalky nebo vodni kapky. Interval mezi cinnosti roje a masivnimi destovymi srazkami na Zemi mel byt udajne 30 dnu, a Bowen to dokazoval na meteorickych rojich Geminid, Ursid a Kvadrantid (overovani hypotezy se venoval v pocatku sveho exiloveho pobytu v Australii i nedavno zesnuly cesky astronom Zdenek Kviz).
Mezi temito roji maji ponekud exoticke postaveni prave zminene Ursidy s materskou kometou Tuttle-Mechain o obezne dobe 14 let. Ursidy lze pozorovat tesne pred vanoci mezi 17. a 24. prosincem a poprve byly popsany W. Denningem v r. 1916. Nicmene o jejich popularitu se zaslouzil zejmena nas astronom Antonin Becvar, ktery se svymi spolupracovniky na observatori Skalnate Pleso pozoroval mimoradnou aktivitu roje dne 22. prosince 1945. Behem jedine hodiny zaznamenali 4 pozorovatele 169 meteoru - nanestesti v poloze radiantu je hruba chyba o celych 2Oo. K. Larsenova nyni zjistila, ze Ursidy se projevily napadnymi desti jiz v letech 1449, 1795 a 1799. Pomerne vysoka frekvence 60 met/h byla pozorovana tez v r. 1986. Naprostou zahadou je ovsem okolnost, ze jak v r. 1986 tak i ve zminenem r. 1945 byla materska kometa Ursid v afelu sve drahy!
Obraz o vyskytu meteorickych roju na obou zemskych polokoulich sestavil na zaklade obsahlych pozorovani mnoha skupin holandskych a australskych amaterskych pozorovatelu meteoru P. Jenniskens. Na zaklade vizualnich pozorovani 110 000 meteoru odhalil na obou polokoulich celkem 50 meteorickych roju, jejichz uhrnnou hmotnost odhaduje na 1012 kg s chybou jednoho radu.
Na Novem Zelandu nedaleko mesta Christchurch je nyni v cinnosti mimoradne vykonny radarovy system pro sledovani meteoru AMOR. Pracuje na frekvenci 26,2 MHz s impulsnim vykonem 2O kW, takze je schopen zachytit odrazy od meteoru az 13 mag, tj. od meteoroidu s hmotnosti radu mikrogramu. Podle W. Baggalleye aj. se od unora 1990 podarilo timto zarizenim zaznamenat na 200 000 atmosferickych drah meteoru. Denne tak pribyva na 1500 novych drah, coz zajiste vyznamne zlepsi nase vedomosti o strukture meteorickych roju alespon na jizni polokouli.
Az donedavna nemela vetsina astronomu tuseni, ze nezavisle pozoruji prulety mimoradne jasnych bolidu zemskou atmosferou americke spionazni druzice na geosynchronnich drahach, urcene pro zaznam startu balistickych raket detekci jejich infracerveneho zareni. O pristrojovem vybaveni druzic, rozlisovaci schopnosti a soustavnosti pokryti neni ostatne ani dnes nic spolehliveho znamo, ale zasluhou americkeho astronoma S. Wordena se podarilo uvolnit udaje o explozich jasnych bolidu v zemske atmosfere jiz od r. 1975. Pritom se mimo jine podarilo objasnit zahadu z 3. srpna 1963, kdy nad oceanem mezi Jizni Afrikou a Antarktidou explodovalo teleso s ekvivalentni energii 500 kt TNT. Experimentalni vojenska druzice zablesk zaznamenala a nasledkem toho vzniklo podezreni, ze Jizni Afrika zkousi nad oceanem jadernou zbran - ve skutecnosti slo o zcela vzacny pripad mimoradne jasneho bolidu.
Podle E. Tagliaferriho aj. registruji spionazni druzice jen asi 20% jasnych bolidu s ekvivalentni energii exploze vyssi nez 1 kt TNT. Dosud tak bylo zaznamenano 136 atmosferickych vybuchu, cili neco mene nez 10 za rok. To lze porovnat s odhadem E. Shoemakera z r. 1983, ktery vypocetl, ze bychom meli za rok sledovat jeden vybuch o ekvivalentni energii 20 kt TNT, zpusobeny telesem o hmotnosti 1000 t a prumeru 10 m, ktere vstoupilo do zemske atmosfery rychlosti 15-20 km/s. V Tagliaferriho souboru byly nejjasnejsi bolidy zaznamenany pobliz Australie dne 15. dubna 1988 a 1. rijna 1990, dalsi pak nad Skandinavii 4. rijna 1991.
Zatim nejjasnejsi dobre dokumentovany vybuch bolidu se odehral 300 km od ostrova Kusaie v Mikronezii dne l. unora 1994 ve 22:38 UT. Podle T. McCorda aj. zachytily ukaz dve americke spionazni druzice jako zarici objekt -25 mag ve vysi 20 km nad Zemi. Ekvivalentni energie vybuchu dosahla snad az 1 Mt TNT a teleso o puvodni hmotnosti asi 1000 t se pritom rozpadlo na dva shluky castecek, ktere vytvarela dymovou stopu viditelnou asi hodinu. Teplota v centru exploze dosahla az 6000 K. Je pozoruhodne, ze takove oslepujici vybuchy vetsinou uniknou pozornosti nahodnych svedku, i kdyz existuji zpravy, ze vybuch pozorovali dva rybari na mori. Zaroven se tak potvrzuje teoreticky vypocet, ze kamenne teleso o rychlosti do 20 km/s a rozmerech do nekolika desitek metru nemuze dopadnout na zemsky povrch, nybrz exploduje v zemske atmosfere, coz vetsinou zcela rozmelni jeho nicive ucinky.
To byl tez pripad tunguzskeho meteoritu, ktery ovsem explodoval mimoradne nizko (patrne 8 km nad zemi), a proto se na zemskem povrchu projevily nicive dusledky exploze. Dnes se soudi, ze exploze byla zivotu nebezpecna do vzdalenosti 80 km od epicentra, kde nastesti zilo velmi malo lidi. Nicmene je jiste, ze pri explozi zahynuly stovky sobu, psu a jinych zvirat, a pravdepodobne nekolik lidi zemrelo na nasledky zraneni a soku pri explozi.
K. Yau aj. prohledli cinske archivni zaznamy,v nichz jsou prime ci neprime udaje o zranenich a zabitich, zpusobenych na cinskem uzemi v letech 700 pr. n.l. az 1920 n.l. Kvalita zprav znacne vzrostla od pocatku 14. stol., takze z celkoveho mnozstvi 337 zaznamu o padech meteoritu plnych 274 nalezi do novejsiho udobi. Prepoctou-li se udaje o padech pro celou sous, vychazi asi 15 dopadu meteoritu na zemi do roka. Primy zasah meteoritem o hmotnosti vyssi nez 0,5 kg vede k jiste smrti, a tak neni divu, ze k takovym umrtim zrejme opravdu dochazi.Nejstarsi relativne spolehlivy zaznam o smrti nasledkem dopadu meteoritu pochazi z r. 616 n.l., kdy meteorit zasahl kamennou vez, ta se zritila a pohrbila nejmene 10 osob. K nejvetsi katastrofe doslo r. 1490 kdy bylo v provincii Cing Jang zabito destem meteoritu vice nez 10 000 lidi. Nejnovejsi zprava o zabiti meteoritem pochazi z r. 1907, kdy zahynula cela rodina. Autori tak dovozuji, ze prumerny interval mezi zabitim cloveka meteoritem cinil pro cele sledovane obdobi 52 let. Jelikoz se v poslednich desetiletich pocet lidi na Zemi dramaticky zvysuje, zvysuje se i pravdepodobnost zasahu cloveka meteoritem a dnes proto by melo dochazet ke smrtelnemu urazu po stretu s meteoritem jiz kazdeho 3,5 roku.
Svedectvi tomu vsak neodpovidaji. Tvrdi se, ze nekdy mezi lety 1633-1664 doslo v Milane k zabiti frantiskanskeho mnicha meteoritem, ale zprava neni overena. Podobne v r. 1648 meli byt zabiti dva namornici, plavici se na lodi Malacca. K dalsimu umrti po zasahu meteoritem melo dojit v Kentucky 14. ledna 1879. Dobre je zdokumentovano zraneni spici zeny 3,9 kg meteoritem v meste Sylacauga v Alabame v USA dne 30. listopadu 1954, kde ovsem byla kineticka energie kamene z nebes zeslabena strechou domku a odrazem od radioprijimace...
Je vsak temer jiste, ze ke smrtelnym urazum dochazi, obvykle vsak v odlehlych oblastech, kde neni nikoho, kdo by o tom mohl podat zpravu. Nasvedcuji tomu pribehy vesmes s dobrym koncem, k nimz doslo v nekolika poslednich letech.
Dne 14. srpna 1992 v 15 h 40 min mistniho pasmoveho casu pozorovali krupobiti meteoritu obyvatele mesta Mbale v Ugande. Nad mestem se ozyvaly praskave rany a na denni obloze byla videt kourova stopa. Do rijna 1993 se podarilo v dopadovem pasu o rozmerech 3 x 7 km nalezt celkem 863 ulomku meteoritu o uhrnne hmotnosti 150 kg. O stesti muze hovorit cernossky chlapec, ktery byl zasazen do hlavy ulomkem o hmotnosti 3,6 g a vyvazl nezranen - ulomek se totiz predtim odrazil od listu bananovniku.
O meteoritu Peekskill z 9. rijna 1992 jsem jiz psal v predchozim prehledu. Jeden ulomek o hmotnosti pres 12 kg tehdy dopadl na zaparkovany automobil, v nemz nastesti nikdo nebyl. Meteorit sam byl bohuzel rozrezan na male kousky, jez byly prodany v drazbe drive nez mohl byt podroben vedeckemu rozboru...
Zato vsak k zevrubne analyze ukazu prispeli fanousci americkeho fotbalu, kteri se toho vecera nachazeli v ochozech sportovnich stadionu a z nichz mnozi meli po ruce videokamery. Kdyz spatrili nad stadiony preletat teleso jasnejsi nez Mesic v uplnku, nekteri duchapritomne zamerili kamery na oblohu a poridili tak jedinecne zaznamy. P. Brown aj. nyni zpracovali mereni 4 nejlepsich videozaznamu z ruznych mist vychodniho pobrezi USA a urcili tak predevsim puvodni drahu telesa ve slunecni soustave.
Meteoroid o hmotnosti az 1000 t se pohyboval jako tzv. krizic s perihelem uvnitr drahy Zeme (0,89 AU) a afelem v pasmu planetek (2,1 AU). Ke stretu se Zemi doslo po bezmala tecne draze - jeji sklon k atmosfere cinil jen 3,4o. Meteoroid proto proletel atmosferou nejmene 700 km a jeho puvodni rychlost 15 km/s klesla na 5 km/s na konci viditelne drahy a na 40 m/s pri dopadu na automobil. Meteoroid se rozpadl na 70 ulomku pri explozi ve vysce 41,5 km nad zemi, jez se pri dopadu rozptylily na plochu 15 x 80 km. Ze ctyr hlavnich ulomku byl nalezen jen jediny - ten, co dopadl na automobil. (Na ostatnich mistech nebyly vhodne navnady pripraveny.) Tesne pred rozpadem jasnost bolidu periodicky kolisala s frekvenci 6 Hz. S touto periodou "odskakovala" plazmova stopa od meteoroidu.
Na zpracovani videozaznamu se vyznamne podilel cesky astronom Z. Ceplecha, ktery mimo jine zjistil, ze kdyby nebylo brzdeni zemskou atmosferou, tak by objekt pokracoval v letu slunecni soustavou po zmenene draze. Ceplecha tez revidoval udaje o predchozim tecnem bolidu, pozorovanem v USA dne 10. srpna 1972 na denni obloze. Tento bolid pronikl do zemske atmosfery do vysky 58 km nad zemi, ztratil jen cast sve hmoty, ale prulet prezil a pohybuje se nyni slunecni soustavou po draze, ktera ho privede k Zemi na rozhrani cervence a srpna 1997. Zeme se ocitne v pruseciku drah dne 11. srpna, takze neni zcela vylouceno, ze dostane zasah telesem o hmotnosti bezmala 1000 t. Ani toto teleso vsak nemuze cloveka ohrozit, nebot v nejhorsim pripade exploduje vysoko v atmosfere, lec nejspise se se Zemi mine.
Dalsi meteorit vydesil obyvatele severni Italie kratce po pulnoci dne 19. ledna 1993. V 0:33 UT vybuchl ve vysce 35-40 km nad provincii Emilia bolid, jenz do zemske atmosfery vstoupil nad Jaderskym morem rychlosti pres 20 km/s. Vybuchem se uvolnila ekvivalentni energie desitek kt TNT a zarivy vykon dosahl az 5.1013 W. Zablesk vybuchu osvetlil Slovinsko a Chorvatsko a jeho odlesk zaznamenali i na observatori v Ondrejove. V meste Faenza vibrovaly nasledkem razove vlny zdi a drncela okna, byly pozorovany variace barometrickeho tlaku i geomagnetickeho pole. A. Carusi aj. vylozili v okolnich horach ciste sklenene a lepkave desky a po tydnu expozice je prozkoumali v laboratori. Objevili tak kulove castecky o prumeru 1 - 2 mikrometry se stredni hustotou 2 x az 3,5 x vyssi nez je hustota vody, obsahujici zejmena kremik, dale hlinik, draslik a uhlik. Slo nepochybne o castecky meteoritu, ktery se explozi zcela rozmetal.
O zcela mimoradnem stesti mohou mluvit manzele Martinovi z Madridu, kterym dne 21. cervna 1994 pri jizde autem pobliz mesta Getafe vletel do vozu meteorit. Prorazil predni sklo, zranil ridice na malicku prave ruky, deformoval volant a proletl mezi hlavami obou manzelu, aby se nakonec usadil na zadnim sedadle. Kamenny chondrit mel prumer 120 mm a hmotnost 1,4 kg. Privolani experti nasli pak ve vzdalenosti 200 m od silnice vice nez 50 kg dalsich ulomku...
Chondriticke sferule zkoumali S. Love aj. na vzorcich prachu ze stratosfery. Nasli celkem 150 nepretavenych zrnek o prumeru od 5 do 15 mikrometru s hustotou od 0,3nasobku do 6,2nasobku hustoty vody. Poreznost vyssi nez 70% se vyskytuje vzacne, naopak vzorky s hustotou nad 3,5 obsahuji sulfidova zrna. R. Walker a D. Brownlee aj. nalezli ve vzorcich ze stratosferickeho letadla U2 dokonce polycyklicke aromaticke uhlovodiky (zkratka PAH), ktere velmi pravdepodobne vznikly v interstelarnim prostoru jeste pred utvorenim slunecni soustavy. Saze PAH ostatne nalezli I. Gilmour a C. Pillinger tez ve znamem meteoritu Murchison. L. Becker aj. hledali v temze meteoritu marne dnes cim dal popularnejsi obri molekuly uhliku - fullereny. Nasli je vsak ve stopovych mnozstvich v meteoritu Allende, a to jak konfiguraci C60 tak C70.
P. Warren shrnul dosavadni poznatky o meteoritech z Mesice a Marsu. Mesicni vzorky pochazeji ze 4 az 5 ruznych ejekci, pricemz tri vzorky dopadly na Zemi v poslednich 100 000 letech a dalsich pet behem posledniho milionu let. Jsou to vesmes regolitove brekcie, takze byly na Mesici vystaveny ucinkum kosmickeho zareni, jez tam pronika do hloubky az 3,2 m. Odtud lze pak urcit delku jejich pobytu na Zemi, kde je ucinek kosmickeho zareni silne zeslaben atmosferou. Udeleni druhe kosmicke rychlosti z povrchu Mesice je relativne snadne - je-li Mesic v prizemi poblize uplnku, staci aby ulomek prekrocil rychlost 2,2 km/s. Naproti tomu ke startu z povrchu Marsu je potrebnych plnych 5 km/s. Prislusne meteority tridy SNC pochazeji z relativne vetsich hloubek pod povrchem Marsu v porovnani z meteority z Mesice. Tim vice prekvapuje vysoke zastoupeni marsovskych meteoritu, jichz je znamo jiz 10.
------------------------------------------------------------ Rise hvezd 76 (1995), 150-151.
D. Rabinowitz soudi, ze denne se mezi Zemi a Mesicem naleza dobra pulstovka teles s prumerem nad 10 m. Spacewatch dokaze velmi dobre registrovat telesa s rozmery nad 50 m. Vetsina techto objektu ma perihely mezi 0,9 a 1,1 AU a jejich drahy se tak rychle meni, ze opravdu predstavuji hrozbu pro Zemi. Tyz autor objevil 7. dubna 1994 planetku 1994 GL, ktera ma zatim vubec nejkratsi velkou poloosu drahy pouhych 0,683 AU (102 milionu km), takze obiha v prostoru mezi Merkurem a Zemi v periode 206 dnu.
P. Farinella aj. ukazali, ze mnohe planetky dotykajici se zemske drahy se mohou behem pouheho milionu let stat obetmi slunecni pritazlivosti a spadnout na Slunce. Je vsak mozny i opacny proces, kdy planetka s perihelem v blizkosti Slunce se posleze dostane na drahu, kdy se srazi se Zemi. V modelovem vypoctu pro 47 planetek spadlo behem dvou milionu let 15 planetek na Slunce a 4 opustily slunecni soustavu. Pravdepodobnost srazky s kteroukoliv planetou slunecni soustavy je pritom o rad mensi nez riziko srazky se Sluncem. Rodina teles krizujicich drahu Zeme je prubezne doplnovana rozbijenim planetek v hlavnim pasmu, jejichz ulomky pak casto smeruji k Zemi. Kazdy milion roku tak pribyva zhruba 100 novych krizicu jako nahrada za ty, ktere jsou popsanymi procesy odstranovany. Tak se udrzuje priblizne rovnovaha v poctu krizicu v zemske draze.
Podle H. Levisona a M. Duncana spadne na Slunce planetka 1992 SZ asi za 1,9 milionu let a mimochodem take jadro komety Encke - jiz za 200 000 let. Planetka 3551 Verenia byla naproti tomu tesne u Slunce pred 600 000 lety, takze se sklada z vyvrelych hornin!
M. Yoshikawa a T. Nakamura pocitali tesna setkani planetek navzajem (do 0,01 AU) v nejblizsich 130 letech. Pro 4506 planetek nalezli na 13 000 tesnych setkani. Pro planetky s prumerem nad 20 km tak vychazi jedna srazka v prumeru za 100 milionu let. (Pouze 682 planetek ma prumer vetsi nez 50 km.)
I. Giblin aj. se pokusili studovat takove srazky na umele hornine, tvorene hlinikem, karbidem, cementem a vodou, jejiz tvrdost je vyssi nez u zuly a nizsi nez u basaltu. Vzorky ve tvaru koule o prumeru 210 mm byly rozbijeny elektricky odpalenou chemickou vybusninou. Z techto pokusu vyplyva, ze pri srazkach vzajemnou rychlosti do 100 m/s dochazi k akumulaci materialu, kdezto pri vyssich rychlostech prevladne rozbijeni. To se stava drastickym, kdyz rychlosti srazek planetek presahnou 5 km/s.
J. Kargel upozornil na ekonomicky vyznam tezby surovin z planetek - zejmena z tech, ktere by v budoucnosti mohly ohrozit Zemi. Planetky totiz obsahuji vice kovu - jako je iridium, platina, zelezo, kobalt a nikl - nez nejvydatnejsi rudy techto kovu na Zemi. Pritom k tezbe by bylo dost casu, jelikoz prumerny interval mezi objevem krizice a jeho dopadem na Zemi cini plnych 10 milionu let, a i v nejmene priznivych pripadech nekolik stoleti. Planetka o prumeru 1 km obsahuje na 400 000 t zminenych kovu o srovnatelne cene kolem 5 bilionu dolaru! Autor odhaduje, ze tezbou kovu z jedine planetky by tak ceny techto kovu klesly vice nez o rad. Kovy by se s vyhodou uplatnily pri kosmickych stavbach, nebot by se jiz nemusely pracne urychlovat na prvni ci dokonce druhou kosmickou rychlost. Totez pak plati i pro relativne jednoduche slouceniny jako je voda, molekularni kyslik nebo rozlicne uhlovodiky. Jelikoz unikova rychlost s povrchu planetky je nepatrna, byla by doprava techto materialu na Zemi dokonce levnejsi nez jejich tezba na Mesici!
Jakymsi pokusnym kralikem by se mohla stat planetka 1986 DA, ktera byla v listopadu 1994 v opozici se Sluncem a krizuje zemskou drahu, aniz by ovsem hrozil brzky pad na Zemi. Naproti tomu C. Sagan a S. Ostro by videli nejradeji, kdyby se do populace krizicu nijak nezasahovalo. Odhaduji, ze v soucasne dobe patri ke krizicum asi 1000 teles s prumerem nad 1,5 km, jez by tedy v pripade srazky vyvolaly celosvetovou katastrofu s ohledem na uvolnenou energii nad 100 Gt TNT. Z techto nebezpecnych teles zname v soucasne dobe drahy pouhe padesatky, takze nejblizsi desetileti bychom meli venovat jejich intenzivnimu hledani v ramci zamysleneho projektu SPACEGUARD. Jakmile bychom tak objevili 95% populace krizicu, snizi se riziko katastrofy o plne dva rady. Autori se hrozi toho, ze pokud uz ted vyvineme obrannou techniku, spocivajici ve zmene drahy krizice, mohlo by se stat, ze nejake zlocinne sdruzeni by toho zneuzilo - a navedlo k Zemi puvodne zcela neskodne teleso!
Zatim se ovsem technikum NASA primo bajecne dari navadet k planetkam kosmickou sondu Galileo. Jak uvedl J. Veverka aj., pri pruletu sondy kolem planetky Gaspra dne 29. rijna 1991 byla nejistota navedeni v pricnem smeru 25 x 16 km a v podelnem smeru 100 km. Sonda se k planetce priblizila na minimalni vzdalenost 1600 km, coz umoznilo maximalni rozliseni detailu na povrchu planetky az 50 m. Pri rychlosti pruletu kolem planetky 8 km/s se podarilo ziskat 57 snimku celkem 80% povrchu planetky, jejiz stredni polomer cini 6,1 km (rozmery 18,2 x 10,5 x 8,9 km) a perioda rotace 7,04 hodiny. Na povrchu byly rozliseny impaktni kratery ruzneho stari a linearni poklesy siroke 100-300 m a hluboke desitky metru. Geometricke albedo povrchu cini ve zlute barve 0,23, takze jde o planetku typu S, jejiz stari se odhaduje na pouhych 200 milionu let. Utvary na povrchu dostala jmena vyznacnych letovisek ci lazni, ale pripomenut je i objevitel planetky G. Neujmin (Neujmin Regio) a cinitele NASA, kteri se podileli na konstrukci a provozu sond (Yates Regio a Dunne Regio).
Vykon sondy je ovsem omezen nefunkcnosti hlavni anteny, takze snimky se ukladaji do pameti palubniho magnetofonu, jejiz kapacita vystaci na 150 snimku. Pri prenosove rychlosti 40 bps se jeden snimek prenasi na Zemi plnych 60 hodin. Tim lze vysvetlit, proc udaje o planetkach, ktere sonda potkala, prichazeji s velkym zpozdenim.
Tak se stalo, ze hlavni objevy z pruletu sondy Galileo kolem planetky (243) Ida ze dne 28. srpna 1993 byly zverejneny az na jare 1994. Sonda se priblizila k planetce na minimalni vzdalenost 2400 km a proletala kolem ni rychlosti 12,4 km/s. Poridila celkem 18 snimku, z toho 10 barevnych (v nekolika filtrech). Nejvyssi rozliseni cinilo 35 m, na jednom neuplnem snimku dokonce 24 m. Podle R. Binzela aj. rotuje Ida retrogradne s periodou 4,63 h a smer osy rotace je znam s chybou 10o. Tvar Idy lze priblizne popsat jako trojosy elipsoid s delkami os 56 x 24 x 21 km. Povrch Idy je stary 1-2 miliardy let, avsak samotne teleso se odlomilo od materskeho objektu o prumeru asi 250 km relativne nedavno. Hustota planetky se pohybuje v mezich 2,2 az 2,9nasobku hustoty vody.
Pri prenosu vybranych udaju ze snimku si v polovine unora 1994 astronomove povsimli maleho satelitu planetky a koncem unora uz meli jistotu, ze Ida ma sveho miniaturniho pruvodce o strednim polomeru 0,7 km, obihajiciho po kruznici o polomeru 80 km v periode 20 hodin. Na snimcich byl pruvodce zcasti osvetlen rozptylenym svetlem samotne planetky, takze jevil neco jako popelavy svit! Satelit, predbezne oznaceny (243) Ida I, dostal definitivni nazev Dactyl (podle mytologickych ochrancu ditete nymfy Idy). Pokusy nalezt Dactyla na snimcich Hubblovym kosmickym teleskopem nebyly uspesne.
Podle J. Veverky aj. lze tvar Dactylu priblizne popsat elipsoidem s delkou os 1,6 x 1,4 x 1,1 km. Nejdelsi osa smeruje k Ide, nejkratsi osa je kolma k obezne rovine. Kolem nejkratsi osy Dactyl rotuje, velmi pravdepodobne synchronne s obeznou dobou. Jeho povrch je pokryt asi tuctem krateru s prumery od 90 do 200 m, coz odpovida cetnosti krateru na planetce. Satelit pravdepodobne vznikl po srazce, pri niz se odlomila Ida, z oblaku prachu, obihajiciho kolem planetky. Kratery vznikly dopadem mensich ulomku az po vzniku planetky. Albedo i barva Dactylu se shoduje s parametry Idy, na povrchu pruvodce se vyskytuje olivin, ortopyroxeny a klinopyroxeny. Timto necekanym objevem skoncil pruzkum planetek pomoci sondy Galileo, ktera se od te chvile zacala pripravovat na pozorovani Jupiteru.
NASA vsak planuje novou sondu oznacenou NEAR, ktera by mela odstartovat ze Zeme v unoru 1996, v cervenci tehoz roku by mela proletet kolem planetky (2968) Iliya, v lednu 1998 by mela u Zeme nabrat na rychlosti a v prosinci 1998 by se mela stat obeznici planetky (433) Eros.
L. Schmadel zverejnil slovnik jmen 4512 planetek z celkoveho poctu ocislovanych 5655 planetek (stav k 1. rijnu 1993). Pravidla IAU davaji prednostni pravo na pojmenovani ocislovane planetky puvodnimu objeviteli - musi ho vsak vyuzit do deseti let. Jmeno smi mit maximalne 16 hlasek a musi se snadno vyslovovat. Nejuspesnejsim lovcem planetek je E. Bowell, ktery jich nalezl celkem 341. Planetky se dnes objevuji vyhradne fotograficky, coz je metoda, kterou zapocal v r. 1891 nemecky astronom M. Wolf. Zprvu patrilo k tradici davat planetkam zenske koncovky i tehdy, kdyz slo o oznaceni na pocest muzu. Dnes je pomer muzskych a zenskych jmen zhruba 10:3. Asi ctvrtinu planetek pojmenovali po astronomech, jinak vsak je vyber velmi siroky, od manzelek a rodicu pres deti objevitelu, ale casto se davaji i jmena spisovatelu, literarnich postav, hudebniku a maliru. Obcas se vyskytuji i akronymy (IAU, Internet) a nechybeji ani jmena zemi, hor, rek ci mest. Tak napr. mame na obloze planetky (2367) Praha a (2889) Brno.
Vetsina planetek je soustredena v hlavnim pasu s polomerem od 2,1 do 3,3 AU a prumernou obeznou dobou 4,4 roku. Asi 50% uhrnne hmotnosti planetek obsahuje nejvetsi z nich - Ceres. Tu zkoumali I. Saint-Pe aj. 3,6 m teleskopem ESO, doplnenym systemem adaptivni optiky, takze docilili rozliseni 0,1". Odtud vyplynul polomer Cerery (484 + 20) km. Uhrnna hmotnost vsech planetek je o neco nizsi nez hmotnost Mesice.
Rada planetek je podezrela z podvojnosti. Jiz v r. 1932 odhadoval W. Pickering, ze planetky (433) Eros a (624) Hektor by mohly byt dvojite. U Erose se pri priblizeni k Zemi v r. 1975 podarilo radarem prokazat, ze konce planetky jsou zaspicatele, takze jeji budouci vyzkum sondou NEAR mozna prinese dalsi prekvapeni. S. Ostro zjistil radarem, ze planetka (4769) Castalia je dvojita. Kazda slozka ma prumer asi 1 km a mezi nimi je asi 150 m siroka mezera.
Nektere planetky maji chaoticke drahy i smysl rotace. Podle A. Whippla a P. Sheluse vykazuje chaotickou drahu proslula planetka Toutatis, jejichz 332 poloh ziskanych v letech 1934-1993 umoznilo propocitat vyvoj drahy od r. 1407 do r. 2070. Draha ukazuje na cetne resonance s Jupiterem a Zemi, coz se projevi tesnymi priblizenimi k terestrickym planetam. Dne 30. zari 2004 se tak Toutatis priblizi k Zemi na rekordne malou (avsak naprosto bezpecnou) vzdalenost 0,011 AU. Podle A. Harrise se Toutatis na sve draze prevaluje, tj. nema definovanou osu rotace ani stalou rotacni periodu. Podobne se prevaluje i planetka (3188) Seleucus, objevena r. 1982.
Vzdalujeme-li se od Slunce, cetnost planetek napadne klesa, ale zato se setkavame s podivuhodnymi pripady drah planetek. Nejprve to jsou Trojane planety Jupiter, nachazejici se v libracnich bodech L4 a L5 ve vrcholech rovnostrannych trojuhelniku Slunce-Jupiter-planetka. Prvni z Trojanu (588) Achilles byl nalezen jiz v r. 1906 a do dneska jejich pocet vzrostl na desitky - velmi pravdepodobne existuji take Trojane Marsu a Neptunu.
V rijnu 1977 objevil C. Kowal na Mt. Palomaru velmi zvlastni planetku (2060) Chiron, jez se v prisluni nachazi mezi Saturnem a Jupiterem, avsak v odsluni az za Uranem. Jelikoz se Chiron v soucasne dobe blizi do prisluni, budi pozornost jeho necekana kometarni aktivita, ktera z neho cini fakticky obri kometarni jadro. Mereni v jeho kome, vykonana na frekvenci 230 GHz (vlnova delka 1,3 mm) na prelomu ledna a unora 1994 prokazala pritomnost CO. H. Campins aj. zjistili, ze ve stredni infracervene oblasti spektra ma jadro Chironu barevnou teplotu 130 K - je tedy pro danou vzdalenost od Slunce fakticky "horke".
J. Elliot aj. studovali na palube observatore KAO zakryt hvezdy 12 mag Chironem tesne pred svetovou pulnoci 9. brezna 1994. Zjistili, ze jasnost hvezdy poklesla maximalne o 60%, a ze behem mereni doslo k nekolika mensim poklesum jasnosti hvezdy pred zakrytem a po nem. Na jihoafricke observatori SAAO v Sutherlandu poklesla jasnost hvezdy o 75% na dobu kratsi nez 0,5 s. Autori pozorovani zazili neco obdobneho take pri zakrytu jine hvezdy Chironem dne 7. listopadu 1993, takze porovnanim udaju dospivaji k zaveru, ze ve vzdalenosti nekolik set kilometru od Chironu se naleza tmavy objekt o prumeru nekolika kilometru.
K temuz typu jako Chiron nalezi vsak i dalsi planetky jako Hidalgo s prislunim ve vzdalenosti jen 2 AU, avsak vystrednosti drahy 0,66 a sklonem 42o k ekliptice, dale (5145) Pholus, (5335) Damocles (=1991 DA) a objekt 1993 HA2. Tyto objekty se v prisluni dostavaji obvykle k draze Saturnu a v odsluni k draze Uranu. Vyznacuji se vysokymi sklony drah k ekliptice a obeznymi periodami od 40 do 120 let. Pro tuto skupinu planetek se nyni ujal nazev Kentauri.
Jak uvadeji D. Asher aj., stabilita drahy Damokla je zarucena na casove stupnici nanejvyse desetitisice let. V soucasne dobe ma delku velke poloosy 11,9 AU, avsak extremni vystrednost 0,87 i sklon 62o. To znaci, ze krizuje drahy vsech planet od Marsu po Uran, a to zavdava duvod k chaoticnosti drahy. Autori se proto domnivaji, ze i zde jde o neaktivni kometu s prumerem jadra kolem 10 km, a ze behem doby se z Damokla stane krizic zemske drahy.
J. Luuova a D. Jewitt z tehoz duvodu usuzuji, ze drahy Kentauru jsou prechodne, tj. ze zdroj techto teles musi byt nekde jinde. Dobrou moznosti by mohl byt tzv. Kuiperuv pas nebo disk, ale Kentauri se od teles Kuiperova pasu barevne odlisuji. Jak Pholus tak i objekt 1993 HA2 jsou napadne cervene, coz prakticky nema ve slunecni soustave obdoby.
Posledni dva autori se tez rozhodujici merou zaslouzili o objev nove skupiny planetek na transneptunskych drahach, ktere jsou charakterizovany delkou velkych poloos od 35 do 46 AU, vystrednostmi pod 0,2 a sklony k ekliptice pod 8o. Obezne doby techto planetek se pohybuji od 210 do 315 let - fakticky mnohe z nich jsou nejvzdalenejsimi "kamennymi" objekty, ktera dnes ve slunecni soustave pozorujeme.
V soucasne dobe k nim patri uz nejakych dvacet objektu, z nichz nejvetsi je asi planetka 1993 FW s pravdepodobnym prumerem 250 k a delkou velke poloosy 43,9 AU. Zasluhou D. Jewitta bylo 13. brezna 1994 objeveno dosud nejvzdalenejsi teleso 1994 ES2 magnitudy V = 24,7 s delkou velke poloosy 46,2 AU, sklonem 0,4o a obeznou periodou 314 let.
T. Yamamoto se domniva, ze transneptunske planetky jsou fakticky puvodnimi planetesimalami, z nichz vznikala vetsi telesa slunecni soustavy. Populace planetesimal by mela byt nejhustsi pro vzdalenosti 100 az 200 AU od Slunce - tak daleko vsak dnesnimi prostredky nedohledneme. Je velmi pravdepodobne, ze tato telesa uzce souviseji s predpokladanym Kuiperovym pasem a pripadne predstavuji jeho vnitrni hranu. Pro pomaly pohyb vuci hvezdnemu pozadi je vsak urcovani drah mimoradne obtizne a bude trvat desetileti, nez ziskame lepsi predstavu o dynamice noveho subsystemu.