Jak je tedy z tohoto souhrnu patrno, vyzkum vetsiny planet slunecni soustavy momentalne trochu stagnuje a opira se ponejvice o nove vyhodnocovani udaju, ktere ziskaly kosmicke sondy v predeslych letech. V primem protikladu s tim proziva skvely rozkvet vyzkum planetek, a pro nas je jiste velkym potesenim, ze na tomto pruzkumu se nezanedbatelnou merou podileji cesti astronomove. Pritom jde o vyzkum relativne levny, ktery jen zridkakdy vyzaduje nakladna zarizeni - prednost maji spise vtipne napady. Uz samotny pocet katalogizovanych planetek vzbuzuje respekt, jak vyplyva z nasledujici tabulky:
Jak pribyva objevenych planetek s definitivnimi drahami?
컴컴컴컴컴컴컴쩡컴컴컴컴컴컴컴컴컴쩡컴컴컴컴컴컴컴�
Poradove cislo� Mesic a rok objevu� Interval (let)�
컴컴컴컴컴컴컴탠컴컴컴컴컴컴컴컴컴탠컴컴컴컴컴컴컴�
1 � I 1801 � �
� � 123,9 �
1000 � XII 1924 � �
� � 52,3 �
2000 � III 1977 � �
� � 6,9 �
3000 � II 1984 � �
� � 5,0 �
4000 � II 1989 � �
� � 2,8 �
5000 � XI 1991 � �
� � �
6479 � X 1993 � �
컴컴컴컴컴컴컴좔컴컴컴컴컴컴컴컴컴좔컴컴컴컴컴컴컴�
Velmi pravdepodobne prekroci do r. 2000 pocet katalogizovanych planetek magickou hranici 10 000 objektu; z toho je jen jedina pohresovana - Albert (719), jez patri k typu Amor a byla pozorovana po dobu 32 dnu v zari a rijnu r. 1911. Podle E. Bowella se vsak po ni stale intenzivne patra a neni vylouceno, ze se ji podari znovu objevit. Mezi nasimi lovci planetek jasne vedou A. Mrkos, L. Kohoutek a Z. Vavrova, jejichz zasluhou je na obloze jiz kolem stovky ceskych jmen, ale lov (zejmena na observatori na Kleti) stale slibne pokracuje. Odhaduje se, ze alespon jednou bylo jiz pozorovano na 60 000 planetek, ale k urceni drahy to - jak znamo- nestaci. Nicmene vetsi cast hmotnosti pasma planetek pripada na nekolik tuctu teles s prumery nad 100 km.
Pro zpresneni udaju o hmotnostech planetek mohou mit znacny vyznam jejich vzajemna setkani, jak ukazali M. Kuzmanoski a Z. Knezevic. Propocitali setkani na vzdalenost mensi nez 0,01 AU pro planetky s prumery nad 100 km v letech 1991-2041 a zjistili, ze takovych pripadu bude celkem 208.
Pro obyvatele Zeme nabyva vsak nyni na dulezitosti objevovani planetek, pohybujicich se blizko Zeme a zejmena tzv. krizicu, jak jsem se jiz o tom zminoval pri vyctu moznych kosmickych katastrof. Proto se tolik pozornosti venuje programu Spacewatch s reflektorem o prumeru 0,9 m a velkou matici CCD s rozmery 2048x2048 pixelu, jez dle T. Gehrelse aj. je s to rocne objevit asi 30 planetek v okoli Zeme a plnych 10 000 objektu v hlavnim pasmu planetek. Krome toho objevi Spacewatch rocne v prumeru 5 novych komet. Jeho mezna hvezdna velikost cini asi 21,3 mag ve vizualni oboru a polohy objektu lze merit s presnosti na 0,4". V budoucnosti se uvazuje o vybudovani obdobneho zarizeni s dvojnasobnym prumerem hlavniho zrcadla.
Dne 21. kvetna 1993 objevil takto T. Gehrels telisko 1993 KA2, jehoz prumer se odhaduje na pouhych 6,5 m. Pohybovalo se po velmi protahle draze s vystrednosti 0,8 a sklonem 3O. V prisluni je jen 0,5 AU od Slunce, zatimco v odsluni celych 4,1 AU pri obezne dobe 3,3 roku. Velky vlastni pohyb celych 34O za den prozrazoval tesne priblizeni k Zemi. V noci z 20. na 21. kvetna totiz proletelo v nejmensi vzdalenosti 150 000 km od Zeme. Kdyby Zemi zasahlo, explodovalo by ovsem vysoko v zemske atmosfere, pricemz by se byla uvolnila energie 12 kt TNT (hirosimska bomba mela asi 20 kt TNT).
Podle D. Ashera aj. a take J. Hartunga hrozi Zemi nejvetsi nebezpeci srazky od teles meteorickeho komplexu Taurid, k nemuz tito autori radi zejmena anomalni frekvenci dopadu meteoritu na Mesic v cervnu r. 1975 (zjistenou seismometry programu Apollo), dale tunguzsky meteorit z 30. cervna 1908, Enc- kovu kometu a cetne jasne bolidy.
Proto vzbudilo mimoradnou pozornost tesne priblizeni planetky Toutatis (4179) k Zemi na minimalni vzdalenost pouhych 3,6 milionu km dne 8. prosince 1992. V tomto obdobi sledovaly planetku zejmena radary v Goldstone a Arecibu, dale pak infracervene reflektory na Havajskych ostrovech, ale i kosmicke observatore HST, Galileo a IUE. Do optickych pozorovani se zapojili australsti, italsti i ceskoslovensti astronomove. K hlavnim vysledkum prirozene patri objev podvojnosti planetky, jez se sklada z teles o prumeru 2,5 a 4 km, ktera jsou prakticky v dotyku. System rotuje velmi pomalu za 9,8 dne a povrch teles je pokryt tlustou vrstvou prachu a velkym mnozstvim krateru, z nichz nejvetsi ma prumer plnych 700 metru.. Z rozboru drahy vyplyva, ze Toutatis mine Zemi o 1,9 milionu km v zari r. 2000. Podle A. Whippla a P. Sheluse je jeho draha silne rusena Jupiterem a tedy vyrazne chaoticka, takze spolehliva predpoved drahy je mozna jen na nekolik set let. V soucasne dobe ma velkou poloosu 2,5 AU, vystrednost 0, 64, sklon O,5O a obeznou dobu necele 4 roky.
Zda se, ze podvojnost planetek je beznejsi, nez se donedavna soudilo. V. Prokofjeva a M. Demcik soudi, ze velka planetka Sylvia (87) o prumeru 271 km se sklada ze dvou slozek, ktere obihaji kolem spolecneho teziste za 0,216 dne, a ze system vykazuje i precesni periodu 27 dnu. Pomer hmotnosti slozek cini 0,6 pri velmi vysoke stredni hustote teles 4, 5nasobku hustoty vody. Rovnez planetka Castalia (4769) je udajne dvojita.
Sledovani planetek hlavni pasu prevzala suverenne kosmicka sonda Galileo, ktera 29. rijna 1991 proletela 1620 km od planetky Gaspra (951). Pro zavadu na hlavni antene byla vsak vetsina snimku prehrana z palubniho magnetofonu teprve pri pruletu sondy kolem Zeme v prosinci 1992. Z 11 snimku, porizenych ze vzdalenosti od 164 000 km do 16 000 km od Gaspry se podarilo stanovit dobu jeji rotace na 7 h a rozmery dosti nepravidelne planetky na 19 x 12 x 12 km. Presnost navedeni cinila dle D. Yeomanse 80 km. Povrch planetky je stary asi 200 milionu let, kdy teleso vzniklo rozbitim jine planetky. Velkym prekvapenim je objev magnetickeho pole Gaspry s indukci srovnatelnou s indukci magnetickeho pole Zeme !
Mezitim sonda Galileo proletela 28. srpna 1993 jen 2400 km od podstatne vetsi planetky Ida (243). Navedeni se zdarilo s udivujici presnosti 40 km, ve vzdalenosti plnych 441 milionu km od Slunce. Ackoliv se podarilo poridit celkem 1560 snimku, kvuli nizke prenosove rychlosti se zatim zdarilo prenest na Zemi jen 5 snimku, porizenych ze vzdalenosti 3800 az 3100 km od planetky. I tato planetka ma velmi nepravidelny tvar s rozmery od 33 do 52 km a je pokryta velkym mnozstvim krateru, takze je zretelne starsi nez Gaspra; nicmene i toto teleso vzniklo rozbitim jine, vetsi planetky. Podrobnejsi informace budou zajiste zverejneny v prubehu roku, kdy se planu je dokoncit prenos nejzajimavejsich dat do konce cervna 1994. Odbornici se nyni predevsim zajimaji o potvrzeni objevu asi 1 km velkeho satelitu planetky.
Dalsi planetkou hlavniho pasu, ktera loni pripoutala pozornost, je Boznemcova (3628)o prumeru pouhych 7 km, jejiz spektrum pripomina podle R. Binzela spektrum obycejnych chondritu. K obycejnym chondritum se radi asi 80% meteoritu, ktere byly nalezeny na Zemi, takze Boznemcova je odpovedna alespon za cast kosmickeho bombardovani Zeme.
Vlivem rozvoje pozorovaci techniky se postupne rozrusta pocet planetek, ktere se nachazeji za vnejsim okrajem hlavniho pasu. Postupne se tak vydeluje nova skupina, souhrnne nazyvana Kentauri, jejichz typickymi drahovymi charakteristikami je maly sklon, avsak pomerne velka vystrednost drahy s velkou poloosou kolem 20 AU. To znamena, ze Kentauri krizuji drahy nekolika obrich planet, ktere tak pusobi znacne poruchy drah.
Prvnim znamym Kentaurem je planetka Hidalgo (944), objevena v r. 1920 W. Baadem v Bergedorfu. Dale sem patri Chiron (2060), jenz 7. listopadu 1993 zakryl anonymni hvezdu tak, ze jeji jasnost poklesla po dobu 7 s na 1/5 normalni hodnoty, tj. slo o drive nerozlisenou dvojhvezdu. Soucasne se tak podarilo stanovit spodni mez prumeru Chironu, jez podle M. Buie cini 166 km.
Dalsim Kentaurem je planetka Pholus (5145), objevena sice az pocatkem r. 1992 jako 1992 AD, avsak dodatecne identifikovana na snimcich z let 1977-1991, takze elementy jeji drahy jsou jiz velmi dobre znamy. D. Asher a D. Steel se zabyvali numerickou integraci jeji drahy po dobu pres 800 000 let. Zjistili, ze jeji poloosa se vlivem planetarnich poruch vyrazne zkrati na pouhych 6 AU, cimz se dostane do sfery vlivu Jupiteru a tak je dokonce mozne, ze asi za milion let zkrizi drahu Zeme a nasi potomci uvidi nadhernou kometu o prumeru jadra asi 150 km. Rovnez planetka Damocles (5335), objevena pocatkem r. 1991 patri mezi Kentaury, stejne jako objekt 1993 HA2, jenz byl v dobe objevu 20,3 mag a ve vzdalenosti 12 AU od Zeme. Jeho velka poloosa cini totiz 23,2 AU a vystrednost drahy 0,55 pri sklonu 12O a obezne dobe 112 let. Tak se tato zprvu exoticka skupina objektu utesene rozrusta.
Kentauri se, jak patrno, neudrzi na svych dnesnich drahach dele, nez nekolik malo milionu let. Znamena to, ze jejich pocet musi byt odnekud neustale doplnovan. Nejpravdepodobnejsi zasobarnou techto stredne velkych teles je patrne Kuiperuv pas teles s vnitrnim okrajem za drahou Neptunu. Zasluhou vytrvaleho usili astronomu, pracujicich s 2,2 m reflektorem na Mauna Kea, se nyni postupne dari i tato telesa objevovat. O prvni objev se jiz predloni zaslouzili D. Jewitt a J. Luuova, kdyz nalezli planetku 1992 QB1, ktera je nyni od Zeme vzdalena plnych 40 AU. Velka poloosa jeji drahy cini podle B. Marsdena dokonce 44 AU a pri vystrednosti drahy 0,1 projde perihelem ve vzdalenosti 40,0 AU v cervenci r. 2022. Ma sklon drahy k ekliptice jen 2,2O a obeznou dobu 290 let, takze v afelu se bude nalezat temer 48 AU od Slunce. Jeji prumer se odhaduje na 250 km. Titiz autori objevili loni koncem brezna planetku 1993 FW, shodou okolnosti prave v den jejiho pruchodu perihelem ve vzdalenosti 42 AU od Slunce. Toto teleso ma dle Marsdena nepatrnou vystrednost drahy 0,04 a sklon drahy 7, 7O. Jeji obezna doba cini 291 let, a pri poloose drahy 43,9 AU je toho casu nejvzdalenejsim objektem slunecni soustavy (nepocitame-li kosmicke sondy Pioneer a Voyager, jez jsou podstatne dale, a o nichz vime diky radiovym signalum). V polovine zari pak pridali zmineni autori jeste planetky 1993 R0 a RP, jejichz poloosy jsou po rade 32 a 35 AU. Vzapeti pak I. Williams aj. nalezli pomoci teleskopu Isaaca Newtona velmi slabe objekty 1993 SB a SC, ktere maji pravdepodobne poloosy 33 resp. 34 AU.
V lonskem roce zverejnili I. Sato aj. vysledky rozsahle pozorovaci kampane pri pozorovani zakrytu hvezdy gama Geminorum planetkou Myrrha (381). K ukazu doslo 13. ledna 1991 asi 700 km severneji, nez se predpokladalo, ale pozorovatele v Cine i Japonsku byli skvele pripraveni a ukaz pozorovalo na 5000 (!) pozorovatelu, kteri zachytili mimo jine i temer tecny prubeh zakrytu na jednom pozorovacim stanovisti. Navic se behem zakrytu zdarilo pozorovat primo pruvodce hvezdy gama Gem, ktery je normalne znam vyhradne jako slozka spektroskopicke dvojhvezdy. Zatimco gama Gem A je jasna hvezda 1,9 mag, jeho pruvodce je jen 7,5 mag a ve vzdalenosti pouhych 0,064" od hlavni slozky. Nejdelsi trvani zakrytu cinilo 10 s, coz umoznilo mimo jine urcit horni mez uhloveho prumeru hvezdy A na 0,0026", a dale priblizny rozmer planetky, jenz lze charakterizovat elipsoidem s rozmery 147 x 127 km.
Dnes je jiz prakticky jiste, ze planetky jsou zdrojem temer vsech meteoritu, ktere dopadnou na Zemi. R. Binzel aj. uvadeji, ze zdrojem obycejnych chondritu, jez predstavuji asi 80% vsech nalezenych meteoritu, je jedina nevelka planetka (3628) Boznemcova o prumeru kolem 7 km. H. Melosh uvadi, ze nektere meteority zcela urcite pochazeji z Mesice (unikova rychlost 2,4 km/s) a vzacne i z Marsu (unikova rychlost 5,0 km/). Mikrometeority mohou pochazet i z komet, druzic jinych planet a zrejme i z mezihvezdneho prostoru. Na objektu LDEF, jenz byl v letech 1984-1990 vystaven ucinkum kosmickeho prostoru, byly nalezeny mikroskopicke kratery, vyvolane dopady velmi rychlych castic patrne interstelarniho puvodu. Rovnez U. Ott nalezl interstelarni zrnka grafitu a diamanty v nekterych meteoritech. Domniva se, ze tato zrnka vznikaji z kondenzaci pobliz chladnych uhlikovych hvezd.
Z celkoveho mnozstvi impaktnich krateru na objektu LDEF odhadli S. Love a D. Brownlee rocni prirustek meziplanetarni hmoty na Zemi na 40 000 tun. To je ve shode s Ceplechovym odhadem 57 000 tun, jenz vychazi z analyzy prinosu meteoriticke hmoty v sirokem rozsahu hmotnosti od 10-21 kg do asi 1 miliardy tun. V dlouhodobem prumeru je vsak tento prirustek trikrat vetsi, za coz Zeme vdeci vzacnym srazkam s planetkami o prumeru 1 az 5 km.
Prulet vetsich teles zemskou atmosferou lze nyni lepe simulovat na pocitacich, mj. tez proto, ze byly uvolneny tajne udaje o detonacich vodikovych pum v zemske atmosfere z 50. let tohoto stoleti. Aerodynamicke vypocty poukazaly na vyznam drobeni puvodniho kompaktniho objektu, coz vede k prudkemu snizeni efektivni hustoty na celni strane a naslednemu prudkemu uvolneni energie, jelikoz teleso se temer skokem zabrzdi.
Tak hyne vetsina jader komet a poreznich uhlikatych chondritu ve vyskach nad 60 km nad Zemi, odkud k Zemi nedospeje ani niciva razova vlna, takze tyto ukazy vetsinou nikdo nezaznamena. Jedine kamenna, popripade zelezo-niklova, telesa se dostanou do nizsich vrstev, a tam kamenne meteority exploduji, jako tomu bylo v pripade prosluleho tunguzskeho meteoritu.
Podle C. Chyby aj. byla kineticka energie meteoritu 4.1018 J disipovana za pouhe 0,2 s ve vysi 8,5 km nad Zemi. Puvodni prumer meteoritu obnasel asi 80 m a do zemske atmosfery vstoupil rychlosti asi 22 km/s pri sklonu asi 40o vuci horizontu.
Paradoxne jsou to podstatne mensi a mene hmotne kamenne meteority, ktere se dostanou vicemene bez uhony na zem, i kdyz i ony se vetsinou pred dopadem stepi na vice ulomku. To byl pripad znameho meteoritu Peekskill, ktery dopadl na zaparkovane auto Chevy-Malibu a jenz podle W. Menkeho patri k typickym chondritum. Meteorit je vsak jen ulomkem hlavniho telesa, ktere se nepodarilo nalezt - asi nebyl v miste jeho dopadu nachystan zaparkovany automobil! Bohuzel se nepodarilo meteorit podrobneji analyzovat, nebot od stastne majitelky studentky M. Knappove jej zakoupila soukroma spolecnost, a ta jej kvuli zisku nechala okamzite rozrezat na zlomky, ktere prodala sberatelum.
Mnohem lepe skoncil holandsky meteorit Glaneburg ze 7. dubna 1990, ktery pozorovalo po mistnim soumraku na 200 ocitych svedku jako objekt o jasnosti Mesice v uplnku. Ze vstupni hmotnosti asi 100 kg dopadlo na Zemi radove 10 kg ulomku a z toho asi desetina rozbila kus strechy jednoho obytneho domku. Mistni obcane peclive posbirali temer cely kilogram ulomku, ktere jsou nyni k dispozici pro vedeckou analyzu. Jelikoz strech v Holandsku pribyva a hustota obyvatel tam patri k nejvyssim na svete, stavaji se holandske strechy dobrym velkoplosnym detektorem meteoritu - diry ve strese si drive ci pozdeji majitel domku vsimne.
Vloni se vsak velmi psalo i o zcela nezvyklem riziku, souvisejicim s ocekavanym meteorickym destem Perseid. Vznikly obavy, zda takovy vpad proudu drobnych meteoroidu nemuze ohrozit nektere umele druzice ci dokonce posadku raketoplanu. Posledni velky meteoricky dest Leonid v r. 1966se totiz odehral v dobe, kdy byly umele druzice Zeme vzacnym zbozim - vskutku se tehdy nic mimoradneho nestalo.
Problematikou vzniku meteorickych "prehanek" a destu se podrobne zabyval L. Kresak v souvislosti s objevem prachovych vlecek v drahach kratkoperiodickych komet, jak ukazala pozorovani infracervene druzice IRAS v r. 1983. Podle Kresaka uvolnuji aktivni komety prach pocatecni rychlosti asi 5 m/s. Ten se diky tlaku slunecniho zareni ocitne za kometou a pozvolna se rozplyva. Kresak odhad zivotnost vlecky na pouhych 60 let - proto je u dlouhoperiodickych komet nepozorujeme. Kresak definuje meteorickou prehanku jako alespon stonasobek frekvence sporadickeho pozadi a odhaduje jejich vyskyt na jeden ukaz behem stoleti. Pravy dest znamena pak alespon jeden vizualni meteor za sekundu - to se stalo v letech 1798 (Andromedidy - kometa Biela), 1799 (Leonidy - kometa Tempel-Tuttle), 1946 (Drakonidy - kometa Giacobini-Zinner) a 1966 (Leonidy, az 40 meteoru/s !).
Mnoho astronomu se tesilo, ze nam loni takovou podivanou pripravi Perseidy, roj vskutku prastary a vytrvaly. Cinane jej zaznamenali jiz v r. 36 n.l. a v Evrope byl urcite pozorovan jiz r. 811 n.l. Velmi silnou aktivitu roje pozorovali astronomove v letech 1861-63, v dobe navratu periodicke komety Swift-Tuttle, jez je - jak prokazal v r. 1867 G. Schiaparelli - materskou kometou roje. Jelikoz se kometa vratila ke Slunci koncem r. 1992, ocekavala se loni prinejmensim repriza. Vskutku jiz od pocatku devadesatych let cinnost Perseid zretelne rostla, radarove frekvence presahly standardni maximum vice nez trikrat a vizualni pozorovatele hlasili frekvence az 200 meteoru/hodinu. Je vsak treba pripomenout, ze tyto frekvence vznikaji prepoctem na idealni podminky a idealni hodinovy interval. Ve skutecnosti byla tato maxima velmi kratka, trvajici jen desitky minut a navic v casech mimo regularni maximum, je- hoz vyska zustala zachovana.
Je proste zrejme, ze Zeme zacala potkavat jakesi postranni "vlakno" o prurezu kolem 35 000 km. Nicmene vypocty pro rok 1993 udavaly meteoricky "skorodest" v noci z 11. na 12. srpna s ocekavanym maximem 12,05 UT. V uvedenou noc byla cela svetova astronomicka obec urcite vzhuru, v Los Alamos dokonce vypnuli poulicni osvetleni, aby obcane mohli ukaz sledovat primo z mestecka. Tentokrat meli smulu Japonci, kde nepozorovali nic nadprumerneho, zato v Evrope a severni Africe vyskocily hodinove frekvence az na 400 meteoru za hodinu. Oproti vypoctum se vsak toto podruzne maximum cinnosti roje mirne opozdilo a nastalo az v case 12,13 UT; trvalo vsak jen pul hodiny.Bylo napadne znacnym vyskytem jasnych meteoru a bolidu. V severni Americe pozorovali jiz jen dozvuky zvysene aktivity a pak standardni maximum v case 12,5 UT. Nic vsak jeste neni ztraceno. I. Williams a Z. Wu udavaji nejvyssi frekvence podruzneho maxima prave pro r. 1994 a B. Marsden klade vrchol teto mimoradne aktivity Perseid az na leta 1995-97.
Take Orionidy v rijnu vykazaly vysoke podruzne maximum 35 meteoru/h dne 18,1 UT, zatimco hlavni maximum nastalo jako obvykle az 21,7 UT. V tomto pripade doslo k anomalii az 7 let po pruchodu materske Halleyovy komety perihelem. I. Williams a Z. Wu se zabyvali vyvojem drahy Geminid za poslednich 17000 let. Tento vydatny roj se poprve objevil teprve r. 1862 a k jeho jedinecnosti prispel objev planetky Phaeton druzici IRAS. Ke vseobecnemu prekvapeni se totiz zjistilo, ze neaktivni Phaeton je materskym telesem roje Geminid. Velka poloosa Phaetonu cini 1,35 AU a obezna doba 1,57 let. To je prirozene daleko mene nez u "radnych" materskych komet.
Loni uplynulo tricet let od zalozeni ceskoslovenske site pro fotograficke sledovani bolidu, ktera se postupne rozsirila na uzemi stredni Evropy o rozloze 1 milionu ctverecnich kilometru. Puvodni celoplosne snimky oblohy byly porizovany prostrednictvim vypuklych zrcadel, a od r. 1977 postupne nahrazovany kamerami s objektivy typu "rybi oko" f/3,5, f = 30 mm. Pred kamerami rotuje sektor, davajici 10 preruseni expozice za 1 s - to umoznuje urcovat rychlost i deceleraci bolidu jasnejsich nez - 5 mag. Ceska cast site se nyni sklada z 11 stanic, v Churanove a v Ondrejove je doplnena pointovanymi kamerami a na posledne jmenovane stanici i sest spektralnimi kamerami. Stredoevropska sit ma uhrnem 50 stanic a za rok registruje asi 50 bolidu - dosud se vsak ani v jedinem pripade nepodarilo nalezt meteority, ktere pritom zcela jiste na Zemi dopadly.
K nejzajimavejsim fotografovanym bolidum patri zajiste tecny prulet bolidu 1990, jenz pronikl do zemske atmosfery do vysky 98 km a odletel opet do kosmickeho prostoru po vyrazne pozmenene draze.Nejjasnejsi bolid Sumava dosahl dokonce -21 mag! (Slunce ma -27 mag.) Ostatne nejdulezitejsi soucasti projektu je vzorne uchovavany archiv snimku, ktere se i po desetiletich hodi pro ruzne vyzkumy nejen v meteoricke astronomii.
Vloni uverejnil J. Borovicka vysledky spektralni analyzy bolidu Cechtice z 15. rijna 1968, jenz vstoupil do atmosfery rychlosti 18 km/s a dosahl -9 mag. Z vysek 57 az 35 km nad Zemi pochazi serie spekter s vysokou dispersi 4,5 nm/mm - v tuto chvili vubec nejlepsi spektrum meteoru, ktere se kdy podarilo ziskat. Autor vyvinul synteticke spektrum pro porovnani s pozorovanym a odvodil tak mimo jine teplotu sviticiho obalu meteoroidu na 3500 az 4700 K, se slozkou o teplote plnych 10 000 K (!). Ve spektru nalezl cary jednou ionizovanych i neutralnich atomu, prislusejicich jak vlastnimu telesu tak i okolni atmosfere.
Zatimco prvni spektrum meteoru bylo pozorovano jiz r. 1864, je podstatne tezsi zachytit spektrum stopy po preletu meteoru. Az dosud je zaznamenano pouhych pet spekter stop, z toho 4 snimky poridili slovensti astronomove P. Zimnikoval a J. Skvarka originalnim pristrojem vlastni konstrukce.
Lonsky rok nebyl prilis bohaty na objevy komet - celkem bylo zaznamenano jen 22 komet, coz jsou jen dve tretiny z predeslych rekordnich let. Nicmene soucasne nejuspesnejsi objevitelka C. Shoemakerova si opet zlepsila skore, kdez koncem kvetna lonskeho roku objevila jiz svou 30. kometu a zretelne "slape na paty" dosud vubec nejuspesnejsimu lovci komet J. Ponsovi, jenz v letech 1801-1827 objevil 37 komet.
Nicmene od 24. brezna 1993 ma pani Shoemakerova sve jmeno v historii astronomie zapsano vpravde jedinecne, kdyz se svym manzelem Eugenem a Kanadanem Davidem Levym objevili na snimku palomarske Schmidtovy komory svou spolecnou devatou kometu, oznacenou jako Shoemaker-Levy 9 (1993e). Na rozdilu od vsech dosud objevenych komet zde chybela centralni kondenzace - misto ni objevitele ponekud zirali na mlhavou usecku o uhlove delce 1�. O tri dny pozdeji zjistili pomoci 2,2 m reflektoru na Mauna Kea J. Luuova a D. Jewitt, ze kometa se fakticky sklada ze 17 drobnych jaderek rozestrenych jako koralky na snurce po delce 50" . V tu chvili bylo jiz zrejme, ze jde o cosi mimoradneho - az dosud se pozorovaly nanejvys ctyri ulomky komety, a to vetsinou az po pruchodu perihelem v male vzdalenosti od Slunce. Tato kometa vsak rozhodne u Slunce prilis blizko nebyla - jeji vzdalenost spise odpovidala polomeru drahy Jupiteru, v jehoz blizkosti tez byla nalezena.
Brzy se ukazalo, ze to vubec neni nahoda, jelikoz kometa se fakticky pohybuje po velmi protahle elipse s velkou poloosou 0,15 AU ( tj. 24 milionu km) a s vystrednosti pres 0,99 prave kolem Jupiteru! Obezna perioda vuci Jupiteru cini 2 roky a k predeslemu pruchodu pobliz Jupiteru doslo pocatkem cervence 1992. Postupne zpresnovani drahovych elementu brzy ukazalo, ze 8. 7. 1992 prosla kometa ve vzdalenosti jen nejakych 40 000 km od vrcholu oblacne prikryvky Jupiteru, tedy hluboko uvnitr Rocheovy meze, jejiz polomer cini asi 240 000 km. Odtud pak prirozene vyplynulo, proc se kometa sklada z tolika malych jaderek. Mocne slapove pusobeni Jupiteru totiz v dobe pruletu komety pericentrem relativne krehke celistve jadro o prumeru 5 az 10 km proste rozbilo na kusy a prach. Nelze ani jednoznacne rici, zda slo vskutku o kometarni jadro, anebo o zachycenou planetku.
Na hlavni prekvapeni vsak astronomove museli pockat az do 22. kvetna lonskeho roku, kdy S. Nakano, B. Marsden, D. Yeomans a P. Chodas nezavisle zjistili, ze vlivem poruch kometarni drahy, vyvolanych Sluncem jako rusivym telesem se jednotlive ulomky srazi s Jupiterem v druhe polovine cervence letosniho roku.
Od te chvile se komete Shoemaker-Levy 9 venuje prirozene nesmirna pozornost, nebot je zrejme, ze budeme svedky jedinecneho prirodniho experimentu, jaky se na Jupiteru prihazi jen jednou za tisic let. V dobe, kdy pisi tyto radky, jsou okamziky dopadu jednotlivych ulomku do atmosfery Jupiteru znamy s chybou kolem 1 hodiny - tato hodnota se vsak nakonec zpresni na nekolik malo minut. Rovnez tak je jiste, ze ke vsem impaktum dojde na odvracene strane planety, takze porusene oblasti Jupiterovy atmosfery se pro pozemskeho pozorovatele vynori az za pul hodiny a projdou centralnim polednikem asi az za 4 hodiny. K impaktum bude dochazet mezi 16,8 UT a 22,1 UT v jovigraficke sirce -48O a pod zenitovym uhlem 40O.
Jakkoliv se tedy zda, ze ono velkolepe prirodni divadlo - navic v bezpecne vzdalenosti od Zeme - nebudeme schopni shlednout, prece jen se to urcite podari. V relativne priznive poloze k pozorovani ukazu tesne za terminatorem planety se totiz bude nachazet kosmicka sonda Galileo, vzdalena v te dobe asi 230 milionu km od Jupiteru. Na snimcich jeji kamery bude Jupiter zabirat plnych 60 pixelu a oblast dopadu asi 1 pixel. Velmi pravdepodobne zachyti Galileo uz bolidy, zpusobene trenim ulomku komety o vnejsi vrstvy Jupiterovy atmosfery a jejich pripadnou fragmentaci slapy i aerodynamickymi silami. V dobre pozici k pozorovani bude i kosmicka sonda Voyager 2, vzdalena ovsem jiz plnych 40 AU od planety,jejiz kamera je vsak bohuzel uz davno odpojena, takze k dispozici bude jen ultrafialovy fotopolarimetr. Radiove projevy impaktu pak bude moci sledovat kosmicka sonda Ullyses, smerujici nad jizni pol Slunce. Hubbluv kosmicky teleskop bude zameren na studium atmosferickych dusledku impaktu, ktere jiste pretrvaji nejmene radu hodin a patrne i cele tydny.
Rychlost dopadu ulomku bude 60 km/s, coz poukazuje na to, ze pujde opravdu o velke efekty. Jejich radovy odhad je vsak ztizen tim, ze dosud neni presne znamo, jaka je hmotnost jednotlivych ulomku. Snimky z Hubblova kosmickeho teleskopu porizene 1.cervence 1993 ukazaly bezmala dva tucty ulomku, z nichz nejvetsi ma prumer asi 4 km. Odtud se da podle H. Weavera aj. odhadnout kineticka energie nejvetsich ulomku na radove 100 Tt TNT, tedy o ctyri rady vyssi, nez kdyby na Zemi naraz explodovaly vsechny nuklearni hlavice vsech nuklearnich mocnosti. Tato energie je dokonce srovnatelna s energii dopadu planetky na rozhrani druhohor a tretihor, ktera podle vseho vedla ke globalni katastrofe rostlinneho i zivocisneho zivota na Zemi.
Zatimco drahu ulomku lze spocitat velmi presne, fyzikalni jevy v prubehu srazek lze jen zhruba odhadnout prave proto, ze jde o vyjimecny ukaz, nemajici v dejinach astronomie porovnani. Vseobecne se ma zato, ze hlavni ulomky proniknou do hloubky nekolika desitek az set kilometru pod hranici oblacne prikryvky Jupiteru, kde exploduji a vytvori ohnivou kouli o teplote az 30 000 K. Podle K. Zahnleho vystoupi ohniva koule behem minuty nad hranice oblacne prikryvky, a vytahne sebou vodu a dalsi tekave latky, ktere podle Z. Sekaniny opet zkondenzuji, velke ledove krystaly a prachove castice spadnou rychle dolu, zatimco mikronove a submikronove castice vytvori obal jaky pozorujeme na Zemi po explozi velkych sopek. Uvolnene energie se pohybuji od 1021 do 1024 J ( to je srovnatelne s energii slunecnich erupci) a nasledky by mely byt pozorovatelne jako radiove poruchy, atmosfericke viry a vlny, popripade i jako akusticke a seismicke kmity. Velmi pravdepodobne dojde k odezve v magnetosfere planety a temer urcite se vytvori i prachovy prstenec, jako pridavek k prstenci jiz existuji- cimu.
Rada autoru se domniva, ze odlesky explozi ozari vhodne rozestavene druzice Jupiteru natolik, ze to bude ze Zeme pozorovatelne kalibrovanymi fotometry. Nejoptimistictejsi udaj hovori o zjasneni Ganymedu o 0,3 mag na dobu 1 sekundy. Zda se, ze je pomerne slusna nadeje pozorovat dusledky impaktu v blizke a stredni infracervene oblasti spektra pomoci pozemnich kolektoru na Mauna Kea (UKIRT, IRTF).
Zatim je zcela nejasne, jak se teleso Shoemaker-Levy 9 na draze u Jupiteru dostalo. Velmi pravdepodobne bylo Jupiterem zachyceno jiz pred desitkami let. Podle E. Shoemakera aj. byly jiz zaznamenany komety, Jupiterem zachycene, a to periodicka kometa Gehrels 3, objevena v r. 1977, ctyri roky pote, co z Jupiterovy gravitacni naruce opet unikla, a dale kometa 1989b, ktera se nachazela na jovicentricke draze v letech 1973-1985. Komety 1929b a 1954i prosly ve vzdalenosti mensi nez 0,01 AU od Jupiteru v lednu 1850 a tehdy se rovnez rozpadly. Zda se, ze v libovolne dobe se alespon jedna kometa nachazi na jovicentricke draze, a alespon jednou za stoleti dochazi podle J. Chena a D. Jewitta k padu mensi komety na Jupiter, popripade na jeho velke druzice.
V dobe, kdy budete cist prehled, budou jiz vysledky jedinecne pozorovaci kampane znamy a tak bude mozne srovnat modelove odhady s realitou. Je temer jiste, ze modely nebudou potvrzeny, a ze se objevi naprosto nepredvidane efekty. To je ovsem udel vetsiny vedeckych praci.
Ve stinu pozorovani komety Shoemaker-Levy 9 zanikly velmi zajimave vysledky studia komety Grigg-Skjellerup, ziskane behem 10. cervence 1992 pri pomerne pomalem (14 km/s) pruletu sondy Giotto na "nocni" strane v nejmensi vzdalenosti 200 km od jadra. Z 11 pristroju na sonde nepracovaly pouze tri, ostatni daly cenne vysledky. Zejmena se ukazalo, ze tato kratkoperiodicka kometa (prisluni 148 milionu km, odsluni 735 milionu km, obezna perioda 5 let) ma jadro o prumeru mensim nez 3 km. Prvni kometarni ionty byly zaznamenany jiz 500 000 km pred pruletem, posledni 280 000 km po pruletu. V 50 000 km od jadra se objevila plynna emise, ve 20 000 km prachova zrnka a v 15 000 km priznaky obloukove razove vlny. Podle M. P꼝zolda aj. dopadlo na sondu celkem 40 mg prachovych castecek, nejvetsi mela hmotnost 30 mg. Ukazalo se, ze jadro ztraci vice hmoty, nez se cekalo (7,5.1027 mol/s), a take pomer prachove a plynne slozky je vyssi, nez se myslelo, tj. v rozmezi od 0, 1 do 1,0. Po pruletu byla sonda dne 23. 7. 1993 opet uvedena do zimniho spanku, ale vyhlidky na dalsi pouziti jsou jiz nepatrne, hlavne kvuli nedostatecne zasobe paliva pro korekcni motory.
Jistou kuriozitu predstavuje zjisteni D. Hughese, ze malir Giotto di Bondone (1267-1337), podle nehoz byla sonda Giotto pojmenovana, se pri nakresleni portretu komety na fresce "Klaneni tri kralu" v kapli Scrovegni v Padove neinspiroval Halleyovou kometou z r. 1301, nybrz jinou jasnou kometou, ktera byla videt na obloze ocima v unoru a breznu 1304, kdy fresku tvoril.
R. West uvedl na zaklade rozboru ze sondy Giotto, ze na povrchu jadra Halleyovy komety se nalezaji kratery, trhliny i pohori, a ze v prisluni ztracela za 1 sekundu az 5 t prachu a az 15 t plynu, uhrnem pak 1 miliardu tun za jeden oblet, tj. asi 0,5% hmotnosti jadra. Odtud pak vychazi, ze kometa bude aktivni po dobu dalsich 80 000 let. Negravitacni sily, vyvolane ztratou hmoty pak prodluzuji jeji obeznou periodu o 4 dny pri kazdem obletu.
Zatimco v dubnu 1992 se astronomum ESO nepodarilo kometu zachytit pri kvalite obrazu 1,2", na pocatku ledna 1994 se to O. Hainautovi zdarilo. Pomoci nove kamery SuSI, instalovane v ohnisku 3,5 m teleskopu NTT a pri vynikajicim obrazu mezi 0,6" a 0,9" zaznamenal zretelne obraz jadra komety ve vzdalenosti 18,8 AU, coz je novy astronomicky rekord. Magnituda jadra dosahla V = 26,5 mag, coz je svedectvim toho, ze jeho kometarni aktivita jiz zcela ustala - jde o pouhy rozptyl slunecniho svetla na velmi tmavem a hluboce podchlazenem povrchu jadra. Jestlize se splni nadeje, vkladane do obriho sprazeneho teleskopu VLT (4 x 8,4 m), neni vylouceno, ze se podari poprve v historii zachytit jadro Halleyovy komety v odsluni, kdy bude asi 29,5 mag.
Dalsi kometou, jejiz dlouhodobe sledovani je mimoradne zadouci, se stala periodicka kometa Swift-Tuttle, materska kometa meteorickeho roje Perseid. Jak znamo, prosla naposledy prislunim v prosinci 1992 a podle B. Marsdena by bylo nejvys vitano, kdyby se ji podarilo sledovat az do r. 1998, kdy bude rovnez kolem 26 mag, ve vzdalenosti 15 AU od Slunce. Je to nutne kvuli spolehlivemu vypoctu budouci drahy, nebot nikde neni zaruceno, ze se tato kometa nestane nejskvostnejsi Perseidou v historii lidstva...
Nicmene K. Yau aj. propocitali podrobne drahu teto komety od r. 703 pr. n.l. do r. 2392 n.l. a ukazali, ze jelikoz jsou negravitacni sily zanedbatelne, je uz nyni vypocet tak spolehlivy, ze bylo mozne identifikovat jeji navraty v r. 69 pr. n.l. a v r. 188 n.l., kdy byla kometa zaznamenana v Cine. Ostatni navraty nebyly pozorovany z duvodu geometrie drahy, tj. kometa pri nich nemohla byt spatrena ocima, ackoliv jeji absolutni hvezdna velikost se za celou dobu vubec nezmenila. Pri poslednim navratu byla na hranici viditelnosti ocima, koncem prosince 1992 dosahla 5,4 mag. Nejjasnejsi pro po- zemske pozorovatele bude az v r. 3044, kdy projde ve vzdalenosti 1,6 milionu km od Zeme. Kometa Swift-Tuttle vynika vysokym podilem metanolu v kome (7% vuci vode), coz je temer dvojnasobek podilu pro kometu Halley (4%) a treti nejvyssi podil dosud zjisteny. Zda se, ze tyto tekave latky pochazeji jeste z mezihvezdneho prostredi, tj. jsou starsi nez slunecni soustava.
D. Steel se zabyval pravdepodobnosti stretu Zeme s parabolickymi resp. velmi dlouhoperiodickymi kometami. Tyto strety jsou nebezpecne hlavne kvuli vysoke rychlosti srazky, v prumeru kolem 55 km/s. Ve skutecnosti vsak neni ceho se obavat, nebot tato pravdepodobnost cini jen 3.10-9 na jeden pruchod takove komety perihelem. Je proste prakticky jiste, ze takrikajic napoprve se do nas takove teleso netrefi, a jakmile bude jednou zaznamenano, ziska tim lidstvo dost casu na zpresneni budouci drahy a tedy i vcasnou vystrahu.
B. Marsden je autorem jiz 8. katalogu kometarnich drah, s uzaverkou v dubnu 1993. Katalog udava parametry pro celkem 1392 priblizeni komet ke Slunci, z toho 289 komet ma prokazatelne elipticke drahy.
Vlastnim zdrojem kometarnich jader jsou podle shodnych nazoru specialistu dve pasma na periferii slunecni soustavy. Oortuv oblak komet ma kulovy tvar a prostira se v rozmezi od 20 000 do 200 000 AU. Uhrnna hmotnost oblaku se odhaduje na dvacetinasobek hmotnosti Zeme, ale kometarni jadra tam pri budovani slunecni soustavy nevznikla. Soudi se, ze slo o objekty, jez se puvodne nachazely v pasu mezi drahami Uranu a Neptunu, odkud byly poruchami prevedeny na drahy s podstatne vetsim polomerem.
Naproti tomu objekty v tzv. Kuiperove pasu jsou velmi pravdepodobne zbytky populace ledovych planetesimal, ktere pochazeji z rane epochy vzniku slunecni soustavy. M. Holman a J Wisdom zjistili v numerickem experimentu pro 1500 testovacich castic, ze pri poloosach od 30 do 43 AU se tyto castice behem 200 milionu let povetsinou srazi s Neptunem, takze dnesni hmotnost Kuiperova pasu nepresahuje 0,1 hmotnosti Zeme. Nedavno objevene planetky na periferii planetarniho systemu predstavuji nejspis objekty Kuiperova pasu, v nemz podle D. Hughese nebyla nikdy prilezitost na vznik velke planety. Existence planety X byla v posledni dobe dale zpochybnena jednak kvuli vysledkum prehlidky oblohy druzici IRAS a jednak na zaklade prace E. Standishe, ktery zjistil, ze udajne odchylky v drahach Uranu a Neptunu zcela zmizi, kdyz se do vypoctu zavede revidovana hmotnost planety Neptun. Diky pruletu sondy Voyager 2 v blizkosti Neptunu v r. 1989 se ukazalo, ze predesle hodnoty hmotnosti Neptunu byly o 0,5% chybne, a to vedlo k mirne divergenci vypoctenych a pozorovanych poloh obou vnejsich planet. Starsi udaje pak byly zatizeny systematickymi chybami. Revidovane reciproke hodnoty hmotnosti ( v jednotkach hmotnosti Slunce) uvadim v tabulce.
Reciproke hodnoty hmotnosti vnejsich planet slunecni
soustavy
컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴�
Planeta Reciproka hmotnost
컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴�
Jupiter 1047,3486
Saturn 3497,898
Uran 22902,94
Neptun 19412,240
컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴컴�
V rane epose vyvoje slunecni soustavy jednoznacne prevladala akrece planetesimal nad tristenim, pricemz velke vnejsi planety vznikly jako prvni. Tvorba terestrickych planet se opozdila asi o ctvrt miliardy let. L. Dones a S. Tremaine uvadeji, ze rychla rotace Zeme a Marsu je dusledkem narazu velkych planetesimal spise nez projevem postupne akrece. Pritom samotna velikost a hmotnost Marsu byla vyrazne omezena Jupiterem. F. Graner a B. Dubrulle soudi, ze znamy Titiusuv-Bodeho zakon o rozdeleni velkych poloos drah planet je prirozenym dusledkem skalove invariance v disku planetesimal, z nehoz planety vznikaly. Venuse a Zeme vycistily sve zony od prebytecnych planetesimal jiz za 200 milionu let, kdezto Marsu to trvalo plne 3 miliardy let.
Rozsahlymi vypocty stability planetarnich drah na casove
stupnici 100 milionu let se zabyvali G. Sussman a J.
Wisdom, kteri si k tomu cili postavili specializovany
superpocitac Toolkit. Ten dokaze spocitat vyvoj drah vsech deviti
velkych planet za 100 milionu let behem 40 dnu vypocetniho
casu. Oba autori vypocet opakovali osmkrat s tim, ze pokazde
zmenili vstupni data o neznatelne male hodnoty. Ukazali, ze
planetarni drahy maji na teto casove stupnici vesmes chaoticky
charakter, pricemz tzv. Ljapunovuv cas se pohybuje od 4 do
20 milionu let. Nicmene ke katastrofickym srazkam velkych
planet by mohlo dojit az po bilionu let, coz je ovsem delsi
casovy interval, nez kolik cini zivotnost Slunce.