Racionalita víry a iracionalita pavědy
 
Autor: Jiří Grygar

Převzato z revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie UNIVERSUM (č. 30, jaro 1999) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

Následující poznámky vycházejí z různých námitek, které jsou kladeny jednak těmi, kterým říkáme pavědci, jednak kritiky náboženské víry, kteří se domnívají, že bychom měli náboženskou víru vložit do stejného pytle jako pavědu. Pokusím se ukázat, že náboženská víra - alespoň v užším smyslu křesťanská víra - nepatří do pytle pavědy, ale spíše do pytle společného s vědou, neboť víra i věda mají společné racionální principy.
 

Racionální struktura víry

Když se zamýšlíme nad tím, jak vznikalo lidské poznání v dlouhém období od starověku do moderní doby, zjistíme s jistým překvapením, že existovala personální jednota mezi lidmi, kteří se ve starověku zabývali jednak teologií, jednak tím, čemu dnes říkáme přírodní vědy. Tato personální unie byla dána tím, že faktické znalosti o světě byly hodně omezené, také formální metoda hledání pravdy byla značně kusá, a tak bylo možné obě oblasti poznání spojit v jedné osobě a hledat tak říkajíc univerzální pravdu.

Od té doby se stalo mnoho věcí. Souvisejí zejména - a to se dnes málo připomíná, s neobyčejným rozvojem formálního myšlení ve středověku. Právě tato středověká metoda mi připadá až překvapivě závazná pro to, jak postupujeme dnes v přírodních vědách i v teologii. V časopise Universum se velmi často pojednává o středověkých základech formálního vědeckého myšlení, které souvisí s pojmem "scholastika". Ta se mnohým jeví jako něco překonaného, co sehrálo dokonce zpátečnickou roli v dějinách. Říká se např., že scholastikové byli ochotni disputovat o tom, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Ale chci poznamenat, že to není historicky doloženo. Jsou však velmi dobré písemné doklady o tom, že scholastická metoda předjímala vědeckou metodu, kterou dnes považujeme za samozřejmou a která je typickým projevem racionálního způsobu myšlení. Středověké principy jsou dodnes používány. Asi nejpopulárnější je princip Ockhamovy břitvy: "je zbytečné činit s větším počtem jsoucen, co je možno učinit s menším počtem". Tento postup se v moderní přírodovědě velmi často vyskytuje. Zejména když rozlišujeme mezi vědou a pavědou, sehrává princip Ockhamovy břitvy podle mého názoru zásadní roli.

Počátkem novověku došlo ke krizi mezi přírodovědeckým a teologickým způsobem nazírání na svět. Krize formálně vyvrcholila ve známém procesu s Galileim, kde se tyto protichůdné tendence střetly velmi zřetelně. Je také známo, že zcela nedávno byl ústy papeže Jana Pavla II. Galilei rehabilitován. Od procesu sice uplynulo více než 350 let, ale je důležité, že k rehabilitaci došlo a že se ukázalo, jak údajný rozpor mezi racionálním zkoumáním ve vědě a zdánlivě iracionálním způsobem zkoumání teologického není dnes vůbec oprávněný.

Formální podobnost, kterou bych chtěl doložit racionalitu náboženské víry - přesněji křesťanské náboženské víry - vidím v následujícím schématu: Všimněme si nejprve matematiky. Ta sice není exaktní ve smyslu experimentální přírodní vědy, ale není pochyby o tom, že je to věda racionální. Když se podíváme na matematické struktury, vytvořené v posledních dvou tisících letech, vždy na začátku vycházíme z určitých matematických axiomů, pak použijeme principy matematické logiky k tomu, abychom dokázali nějaké matematické věty. Pozoruhodné je, že axiomy musejí vycházet z něčeho, co není tak přesně racionální, jak bychom si asi přáli, protože axiomy jsou tvrzení, jež v rámci dané matematické struktury nejsou dokazována; předpokládá se, že platí. Matematik se z nich snaží vyvodit obsáhlý systém, tj. matematickou strukturu. Přitom vidíme značné rozdíly; některé axiomy jsou neplodné, nevedou k bohaté matematické struktuře, jiné axiomy naopak k takové struktuře vedou. To je tedy nejjednodušší popis operačního procesu, který obecně charakterizuje tzv. exaktní vědy a dokonce i vědy, které jsou o něco méně exaktní - ne nadarmo se říká, že v každé vědě je tolik vědy, kolik je v ní matematiky.

V přírodních vědách je schéma velice obdobné. Začíná se principy (nejlépe je to vidět ve fyzice, případně v astronomii), které nemůžeme dokázat, dokonce se ukáže, že bezpodmínečně musíme vyjít z něčeho, co se potom v dané fyzikální, chemické či jiné struktuře stane tzv. paradigmatem. Potom se postupuje formálně stejným způsobem: využíváme principů matematické logiky k tomu, abychom odvodili nějaké přírodní zákony. Přírodní zákony se potom ovšem testují: buď teoreticky - to jsou typické myšlenkové pokusy, jichž rád používal A. Einstein a které se staly běžným nástrojem moderní fyziky, nebo pomocí experimentů (v astronomii pozorování). Tak se testují zákony, zda skutečně odpovídají realitě alespoň na té úrovni, na níž se zrovna pohybujeme.

Přicházíme ke křesťanské náboženské víře. Na počátku jsou náboženská dogmata. Jsou to opět tvrzení, která nemůžeme v rámci dané struktury dokázat. Ale to další, co se odehrává v teologii, je už úplně stejné: opět se užívá principů matematické logiky, abychom vytvořili určitou náboženskou strukturu. Není to ovšem jediné schéma, jak se dostaneme k teologii; jsou i další nezávislé metody jak teologii ověřovat.

Co je společné těmto schématům? Pokud se postupuje tímto způsobem, dospíváme k tomu, co bych nazval obecně "bohaté struktury". U křesťanského náboženství je zcela zřetelné, že vytvořilo velmi bohatou strukturu; o tom svědčí dějiny křesťanské civilizace. O tom, že přírodní vědy vytvořily bohatou strukturu, svědčí velmi mnoho zcela zjevných důkazů, že přírodní vědy poskytují velmi slušné - i když ne definitivní - poznání. Také matematici jsou úspěšní. Je překvapivé, s jakým předstihem připravují pro kolegy přírodovědce velmi dobré matematické nástroje. S údivem se ptáme, jak to, že svět je zařízen tím pozoruhodným způsobem, že zdánlivě naprosto formální hra, jíž se jeví matematika, je tak neobyčejně úspěšná v praxi. Příkladem může být astronomie: Tělesa ve sluneční soustavě nebo obecně ve vesmíru, která se řídí Newtonovým gravitačním zákonem (1683), se pohybují po křivkách zvaných kuželosečky. Přitom teorie kuželoseček byla vypracována Apollónem z Pergé okolo roku 200 př. Kr.

Uvedené tři způsoby, jak se dobíráme nějakých pravd, tedy mají formální analogii. A pokud se držíme těchto pravidel, skutečně vytváříme něco, co velmi slušným způsobem - i když ne definitivně - odráží svět.
 

Racionální vědy a křesťanská civilizace

Na letošním výročním zasedání Učené společnosti České republiky se hovořilo mimo jiné o nadějích a rizicích pro 21. století z pohledu vědy. Zazněl tam referát zahraničního člena Učené společnosti prof. Jaroslava Krejčího o tzv. "dějinných trajektoriích". Tyto trajektorie se nacházejí v různých oblastech a jednou z nich je trajektorie náboženských systémů. Dnes je obecně patrné, že kromě jiných faktorů - hospodářského, ekonomického nebo nacionálního charakteru - existuje také faktor náboženských rozměrů budoucnosti lidstva. Zřetelně se profilují rozličná světová náboženství, některá velmi významná, která hrají závažnou roli dnes a budou ji hrát i v budoucím století. V souvislosti s tím jsem si uvědomil, že když se podíváme na rozvoj přírodních věd za velmi dlouhé období, zdá se mi, že přírodní vědy se rozvíjejí v těch zemích nebo v těch oblastech, kde hraje křesťanské náboženství významnou dějinnou úlohu.

Namítalo se, že už stará Čína vynalezla střelný prach, kompas apod. nebo že středověká arabská astronomie dosáhla skvělé úrovně a že tento proces byl spjat s jinými náboženskými soustavami. Nicméně moderní přírodověda je do značné míry produktem té části civilizace, kterou lze označovat jako křesťanskou. Jsem přesvědčen, že existuje korelace mezi křesťanským náboženstvím a vznikem vědy. Křesťanské náboženství je totiž racionální podobně jako věda, takže společnost, která přijala křesťanské smýšlení (v širokém smyslu), že svět, v němž se nacházíme, má hlubší racionální příčinu, než jsou drobné racionální příčiny, které hledají konkrétní přírodní vědy, tím získává neobyčejně silný podnět ve prospěch přírodních věd. Tedy křesťanská teologie a přírodovědecká metoda měly společnou historickou trajektorii, abych použil terminologie profesora Krejčího, a mohou ji mít nadále.
 

Pavěda

Marně jsem se snažil najít schéma, které bych mohl najít v pozadí jednotlivých tezí "pavědců". Je tu principální přehrada mezi vědeckým a nevědeckým nazíráním na svět a ta přehrada spočívá právě v iracionalitě pavědy.

Zdá se mi, že pavěda je velmi silně zatížena předsudky. Ty nemusí být úplně špatné. Jeden významný fyzik dokonce napsal, že chceme-li ve vědě bádat, musíme mít správné předsudky. Problém je zřejmě v tom, že předsudky "pavědců" jsou nesprávné.

Ale závažnější problém vidím v tom, že "pavědci" při rozvíjení struktur - někdy jsou i bohaté - neužívají vůbec žádné jednotné metody. Není u nich možno vysledovat nic, co bychom mohli nazvat konsistentním postupem. Uveďme příklad: Někteří lidé se domnívají, že jsou navštěvováni mimozemšťany zde na Zemi nebo že jsme jimi byli navštěvováni v minulosti nebo že tady přistanou v budoucnosti. To samo vychází z racionální úvahy: Vesmír je velmi veliký a opakuje se v něm mnoho struktur podobných strukturám ve sluneční soustavě. Budeme-li mít opakované struktury tohoto typu, jako jsou na Zemi, je pravděpodobné, že život se uchytil ještě jinde, takže jistě budou i takové životy, které dosáhly dál než my. Mohou tedy být mimozemské bytosti, které jsou schopné přelétávat mezihvězdné vzdálenosti, pohybovat se způsobem, který nás může udivovat, ale který jim umožňuje, aby nás navštěvovaly, případně aby našim předkům vštípily nějaké speciální vědomosti. To vše je legitimní vědecká domněnka, např. statistika o existenci soustav podobných naší je zajisté správná, je také možné, že cesty rozvoje života na Zemi mohou být velmi obecné. Ale potom přicházejí předsudky, kdy se někteří lidé domnívají, že civilizace z vesmíru se tady na Zemi už promenádovaly nebo že se tady stále vyskytují. Vinou tohoto předsudku se najednou dopustí strašlivé logické chyby: Jakési úkazy, jímž říkáme UFO, ztotožní s aktivitou mimozemšťanů - bez jakéhokoliv důvodu. Když se těmto lidem snažíte vysvětlit, že od UFO k mimozemšťanům je velice dlouhá cesta, nechtějí se s vámi příliš bavit, protože mají své dobré "důkazy", a vytasí se s úvahami o spiknutí vlád či vojáků, kteří mají mimozemšťany schované v mrazničkách. Stává se z toho bájesloví, ale zjistíte, že s lidmi tohoto typu ztrácíte možnost dorozumění, protože se v diskusi začnou chovat iracionálně a tak porušují standardní pravidla, která se historicky vytvořila ve vědě.

Jsou také jiné typy "pavěd", které se snaží vyjít z určitých velice problematických fenoménů, o nichž tvrdí, že jsou prokázány, ale ve skutečnosti žádnou vědeckou metodou zdaleka prokázány nejsou. A z toho pak odvozují velice dalekosáhlé závěry - i docela logickou metodou. Jenže chyba v jednom jediném článku řetězce úvah stačí k tomu, abychom s onou strukturou nemohli nakládat racionálně, a musíme ji proto odkázat do oblasti pavěd.

Veřejnost, která není příliš navyklá kritickému vědeckému myšlení, však často tvrzením pavědců přeje. Důvody, proč jim veřejnost přeje, jsou různé, možná i jistá škodolibost. Vědci někdy vystupují při vědomí racionální převahy příliš autoritativně a lidé obecně nemají příliš rádi autoritativní vystupování a fandí tomu slabšímu.

Pavěda je obtížně uchopitelná tím, že se vymyká z jakéhokoliv schématu racionálního. Přitom stačí, aby se vymkla v jediném bodě. Zastánci pavěd někdy říkají: "To jsou tak nové věci, že teprve za několik staletí se ukáže, že jsme měli pravdu, viz vědecké omyly v minulosti." Načež uvedou, jak se některý známý vědecký poznatek velmi těžce prosazoval. To je velmi zavádějící, protože v historii byli např. tzv. perpeťáci, kteří se domnívali, že lze sestavit perpetuum mobile, a třebaže se o to pokoušeli mnoho století, nedosáhli sebemenšího úspěchu. Nebo v matematice jsou lidé, kteří přicházejí s trisekcí úhlu nebo s kvadraturou kruhu, a také nikdy neuspěli. Jakmile opustíte zásadu vědecké metody, neděláte pořádné důkazy, nekontrolujete poznatky empiricky, dostanete se na scestí a iracionalita, která na první pohled vypadá jako vcelku nevinná záležitost, se může stát i velmi nebezpečná.

Z evropské zkušenosti máme smutné důkazy, že jestliže v některé společnosti převládla iracionalita tak, že vstoupila i do oficiálních struktur, jako je politika nebo věda, vedlo to ke katastrofám. Na evropském kontinentě jsme to zažili dvakrát: byla to nacistická a komunistická totalita. Nacisté nejprve vyhlásili, že existuje věda árijská a neárijská, a začali z těchto iracionálních důvodů bojovat proti obecné teorii relativity, protože ji vytvořil neárijský fyzik, a doplatili na to velmi tvrdě. Rozvíjely se také neuvěřitelné pavědy, jako teorie "duté Země": Prý se nám jen zdá, že chodíme po vnějším povrchu kulaté Země, ale je to naopak! Proto chtěli vysílat střely V2 do Ameriky kratší "vnitřní" trasou. - V Sovětském svazu se podporovala jasná pavěda. To vedlo k zániku vynikající ruské genetiky, její představitelé byli persekvováni a i banánové mušky byly vybity, aby se nemohly dělat genetické pokusy! Podobně tomu bylo i v jiných oborech přírodních věd. Tedy jakmile některá společnost jako celek propadne iracionalitě a pavědě, má to zhoubné důsledky, které zasáhnou i nevinné lidi, kteří by si jinak racionalitu uchovali.

Literatura a odkazy:

[W1] UNIVERSUM, revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie. [X1] Vedoucí redakční rady: PhDr. Karel Šprunk, Jasmínová 36, 106 00, Praha 10. Vydává nakl. CESTA, nám. Republiky 5, 614 00 Brno.

Časopis UNIVERSUM lze objednat na adrese:

Dr. Lubomír Pospíšil 
nakladatelství CESTA 
náměstí Republiky 5 
614 00 Brno tel.: 0420-5-574373
 

Autor článku:
RNDr. Jiří Grygar, CSc.,
Fyzikální ústav Akademie věd České republiky,
Na Slovance 2, 182 21 Praha 8, Libeň,
Česká republika.
e-mail: mailto:grygar@fzu.cz
WWW: http://www-hep.fzu.cz/~grygar/jiri
            http://www.astro.cz/people/grygar

Údaje o přednáškách, rozhovorech a jiných veřejných vystoupeních RNDr. Jiřího Grygara, CSc. lze nalézt pod URL:
http://www.astro.cz/people/grygar/actual.htm