Když mne před časem ostýchavě oslovil Štěpán Kovář, že má v
úmyslu vydat se po stopách dnes už převážně zaniklých českých a
moravských hvězdáren, bylo mi ihned jasné, že si uložil
neobyčejně obtížný úkol. Patřím sám k pamětníkům, kteří ještě
zažili dohasínající slávu mnoha těchto zařízení, budovaných
z čirého nadšení pro královskou vědu a za velkých finančních
i fyzických obětí a vím moc dobře, jak po smrti budovatelů či
původních majitelů tyto drobné památníky ušlechtilých snah
našich předchůdců rychle zanikaly, případně byly i cílevědomě
likvidovány.
Když jsem měl nyní možnost shlédnout, co se autorovi podařilo,
mám pocit, že ona tradice nezištného bádání mimo oslňující světla
ramp u nás ještě nezanikla. Štěpán Kovář s tvrdošíjnou
vytrvalostí obstarával zprávy o jednotlivých objektech,
navštěvoval opakovaně místa zčásti nesnadno přístupná,
fotografoval a získával i historické snímky; prostě osvědčil se
jako pravý badatel v terénu a zachránil tak na samém konci
století pro budoucnost nenahraditelné svědectví o neobyčejné
umanosti astronomů-amatérů, kteří se svým nasazením a výkony
namnoze velmi přiblížili prvotřídní profesionální úrovni.
Na věžičce nejstarší budovy ondřejovské hvězdárny se skví
výstižný nápis: "Z jadérka strom vyrůstá". Kovářova publikace je
dokladem, že těch jadérek, z nichž vyrostl solidní strom české
astronomie, bylo povícero.
Praha, říjen 2000 Jiří Grygar