| Věnováno památce vzácného a ušlechtilého člověka PhDr. Zdeňka Horského (1929-1988), význačného českého historika přírodních věd a zejména astronomie |
Nesporným přelomem v historii české astronomie ve XX. století se stalo zbudování hvězdárny v Ondřejově, jež byla založena 21. ledna 1898. Podivuhodnou shodou okolností se právě téhož dne narodil jeden z nejvýznamnějších českých astronomů tohoto století Bohumil Šternberk (1898-1983), jenž se mimořádně zasloužil o pevný základ i poválečný rozmach československé astronomie obecně a ondřejovské hvězdárny zvláště. Ondřejovská hvězdárna vznikla díky jedinečnému úsilí bratří Josefa a Jana Fričových (Josef Jan Alexander Frič, 1861-1945; Jan Ludvík Frič, 1863-1897), kteří přitom úzce spolupracovali především s prof. Františkem Nušlem (1867-1951). Hvězdárna byla Josefem Fričem věnována r. 1928 státu pro potřeby Karlovy univerzity - tato výhrada způsobila, že byla za II. světové války po uzavření českých vysokých škol obsazena Němci (18. 11. 1942 - 6. 5.1945).
Po II. světové válce se však stala základem pro ustavení Ústředního ústavu astronomického, jenž se po vzniku ČSAV r. 1952 změnil na Astronomický ústav ČSAV. V r. 1947 byl založen mezinárodní vědecký časopis Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslovakia (BAC), který během své existence (v r. 1992 splynul přičleněním k evropskému časopisu Astronomy and Astrophysics) získal mezi světovými vědeckými astronomickými časopisy dobrý zvuk.
V minulém století se astronomie u nás pěstovala téměř výhradně na Karlově univerzitě, kde bylo zvykem, že profesor astronomie byl současně ředitelem Astronomické observatoře v Klementinu. V r. 1882 se univerzita rozdělila na německou a českou část a jelikož v té době byl profesorem astronomie Němec, zůstala klementinská hvězdárna až do konce r. 1918 spojena s Německou univerzitou. Teprve po I. světové válce byla založena československá Státní hvězdárna, jež až do r. 1928 používala v Čechách právě Klementinské věže. V Praze se ovšem astronomie pěstovala také na ČVUT, které mělo svou vlastní astronomicko-geodetickou observatoř, úzce spolupracující s geodetickou observatoři na Pecném v Ondřejově.
Dalším astronomickým centrem se po I. světové válce stalo Brno, kde vznikla astronomická pozorovatelna na VUT, a kde po II. světové válce se na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity začala přednášet astronomie jako odborná specializace fyziky a v r. 1954 byla otevřena univerzitní hvězdárna na Kraví hoře. Souběžně byla na Kraví hoře vybudována lidová hvězdárna (J. Peřina, F. Šotola, O. Obůrka, K. Raušal), dnešní Hvězdárna a planetárium M. Kopernika.
Na Slovensku se astronomie pěstovala na soukromé hvězdárně hraběte M. Konkolyho ve Staré Ďale (dnes Hurbanovo), jež se po I. světové válce stala součástí československé Státní hvězdárny. Teprve uprostřed II. světové války byla z iniciativy českého astronoma a meteorologa Antonína Bečváře (1901-1965) zbudována znamenitá observatoř na Skalnatém Plese - základ pozdějšího Astronomického ústavu SAV.
Zvláštní kapitolou rozvoje astronomie u nás představují lidové hvězdárny. Nejstarší v Pardubicích vznikla ještě za monarchie r. 1912 díky úsilí barona Artura Krause. Česká astronomická společnost, založená r. 1917, si vytkla za cíl vybudovat lidovou hvězdárnu v Praze, což se jí znamenitě podařilo - 4. května 1928 byla na Petříně otevřena Štefánikova hvězdárna, která dosáhla patrně světového rekordu v počtu zákazů a obnovení svého názvu (1939, 1945, 1948, 1968, 1970, 1990). Před II. světovou válkou vznikly ještě lidové hvězdárny v Táboře, Českých Budějovicích a v Prešově, ale jejich pravý rozkvět započal až v neblahých letech padesátých - dnes jejich počet (na území bývalého Československa) dosahuje mnoho desítek a k tomu posléze přibylo na tucet planetárií. (Zdá se, že existuje zřetelná úměrnost mezi zájmem veřejnosti o astronomii a mírou potlačení demokracie v naší - historií XX. stol. tolik zkoušené - vlasti.)
K profesionálním pracovištím se po II. světové válce přidaly zvláště vysokohorská observatoř na Lomnickém štítě, observatórium KU v Modre u Bratislavy a naposledy (1968) Hvězdárna na Kleti. Astronomický ústav ČSAV vybudoval počátkem 70. let společnou čs.-jugoslávskou observatoř na ostrově Hvar v Jaderském moři.
Nejnověji pak přibyly československé resp. české kosmické aparatury na umělých družicích, kosmických sondách, lodích i raketoplánech (Interkosmos, Vertikal, Prognoz, Saljut, Vega, Mir, Magion, Fobos atd.)
Na české Karlově univerzitě pěstovali koncem 19. století astronomii profesoři astronomie a příbuzných oborů, mezi nimiž vynikli Vojtěch Šafařík (1829-1902), František Josef Studnička (1836-1903); vydal r. 1896 znamenitou populárně-vědeckou knihu s názvem Kosmické rozhledy), August Seydler (1849-1891) - zakladatel Astronomického ústavu r. 1886, a Gustav Gruss (1854-1922; autor slavné knihy "Z říše hvězd", Praha 1895). Německý ředitel Hvězdárny v Klementinu (1883-1913) Ladislaus Weinek pořídil v Praze r. 1885 vůbec první snímek meteoru, čímž jakoby předznamenal jedinečný projekt evropské celooblohové bolidové sítě. Profesor pražské techniky Jindřich Svoboda se proslavil kolem r. 1910 teorií vzniku meteorických rojů z komet a důkazem, že Orionidy souvisejí s tehdy se navracející kometou Halley.
Ihned po vzniku ČSR byla ustavena Státní hvězdárna s pracovišti
v Klementinu a ve Staré Ďale a jejím ředitelem byl jmenován prof.
František Nušl, jenž v této funkci působil v letech 1918-1937;
byl také jako první Čechoslovák zvolen r. 1928 vicepresidentem
IAU - ČSR přistoupila k IAU r. 1922. Nušl se celý život zabýval
hlavně konstrukci astronomicko-geodetických přístrojů, z nichž
k největší dokonalosti dovedl cirkumzenitál.
Česká astronomická společnost začala vydávat členský věstník Říše
hvězd, který kromě Nušla redigovali také J. Svoboda a prof.
Bohuslav Mašek (1868-1955). Ten se stal také zakladatelem
pravidelně vycházející Hvězdářské ročenky.
Na Karlově univerzitě byl r. 1923 jmenován profesorem astronomie
Vladimír Heinrich (1884-1965), specialista na nebeskou mechaniku
a zvláště pak restringovaný problém tří těles. Heinrich však měl
daleko do ideálního šéfa, dostával se do četných osobních
konfliktů a současně působil jako komický podivín. Z funkce šéfa
katedry byl proto odvolán 1934 a stal se zřejmě žábou na prameni
české astronomie. Nejvíce na to doplatil jeho zástupce Dr. Jiří
Kaván (1877-1933), jenž sice vynikl v teorii čísel, když
publikoval jako rukopis monumentální tabulky rozkladu celých
čísel do 256 000 na prvočinitele, ale mezitím byl odeslán do
"vyhnanství" ve Staré Ďale. Po školení ve Francii se na UK r.
1930 vrátil Vincenc Nechvíle (1890-1964), zabývající se
astronomickou optikou, restringovaným problémem tří těles,
vlastními pohyby hvězd a teorií rovnovážných stavů nebeských
těles. Jeho nejlepším žákem se stal Zdeněk Kopal, jenž však po
doktorátu r. 1938 odjel do V. Británie a po vypuknutí II. světové
války do USA. V třicátých letech studoval na UK také Hubert
Slouka (1903-1973), jenž se spolu s Kopalem účastnil r. 1936
expedice za slunečním zatměním do Japonska.
Na observatoř v Ondřejově nastoupil r. 1923 Vladimír Guth
(1905-1980), jenž se společně s Nušlem věnovali vizuálnímu
pozorování meteorů, dokonce pak i vícestaničním na stanovištích
Ondřejov, Praha a Brandýs n. L. Soustavné fotografování meteorů
zavedl v téže době Josef Sýkora (1870-1944). Ondřejovský
astrograf proslavil 12.9. 1923 Josef Klepešta jedinečným snímkem
přeletu bolid poblíž galaxie M 31. Od r. 1930 byl k fotografickým
kamerám připojen rotující sektor, umožňující měření úhlové
rychlosti meteorů a případě dvojstaničních pozorování i rychlosti
lineární.
Mezitím se r. 1928 Ondřejov stal součástí Státní hvězdárny díky
velkorysosti zakladatele Josefa Jana Friče.
V r. 1936 pozorovali pracovníci hvězdárny zatmění Slunce na Urale
(Link, Guth, Nováková) a r.1938 byl instalován spektrohelioskop
na observatoři ve Staré Ďale (Bohumila Bednářová-Nováková) se
dostal včas do Ondřejova. Na téže observatoři tehdy pracoval
největší čs. dalekohled - Zeissův reflektor s průměrem zrcadla
0,6 m. O jeho chod a vybavení pečoval po návratu ze studií
v Babelsberku Bohumil Šternberk (1897-1983), jenž na sebe
upozornil prvním evropským snímkem Pluta po objevu planety r.
1930 a také zajímavými pokusy se zhudebněním světla hvězd pro Čs.
rozhlas. Šternberk se stal průkopníkem fotoelektrické fotometrie,
ale hlavně se zasloužil r. 1938 po tzv. vídeňské arbitráži
o včasnou evakuaci 0,6 m reflektoru do Prešova (tam byl uschován
do doby jeho instalace na nové observatoři na Skalnatém Plese).
V letech 1937-1948 byl ředitelem Státní hvězdárny Otto Seydl, ale Ondřejov vedl německý ředitel Werner Schaub, jenž se však k českým zaměstnancům Linkovi a Guthovi choval víceméně korektně. Seydl sídlil v Praze na Vinohradech v Budečské ul., kam se r. 1940 přestěhovala časová služba. Protože vysoké školy byly zavřeny, převzala tíhu astronomického vzdělávání Česká astronomická společnost, která v té době dosáhla počtu několika tisíc členů. Říše hvězd se stala významným pojítkem a vycházela prakticky neustále po celou dobu války a plnila tak nezastupitelnou úlohu zdroje informací pro všechny domácí astronomy.
Mezitím se na Slovensku podařil opravdu husarský kousek Antonínu Bečvářovi (1901-1965), na jehož naléhání v průběhu války zbudovala slovenská vláda nádhernou observatoř na Skalnatém Plese, otevřenou r. 1943 a jmenovala Bečváře jejím prvním ředitelem (odvolán r. 1950). Bečvář zde zhotovil fotografickým Atlas oblaků a rovněž fotografický atlas oblohy. Svou odvahou také zabránil zničení hvězdárny ustupujícími německými vojsky na sklonku války.
5. Rozvoj po II. světové válce
5.1. Výchozí stav
Raketovým nástupem se prosadila observatoř na Skalnatém Plese resp. na Lomnickém štítu, kde se ve zlaté dekádě (1946-1956) prosadili Antonín Mrkos (1918-1996) a Ľudmila Pajdušáková (1916-1979) jako objevitelé komet pomocí binokulárních obřích triedrů Somet-Binar. Sám Bečvář však proslavil československou astronomii snad vůbec nejvíce proslulými hvězdnými atlasy, používanými opravdu po celém světě: Atlas Coeli (1947), Eclipticalis (1958), Borealis (1962), Australis (1964). V té době též nastoupil na observatoři Ľubor Kresák, jenž se věnoval výzkumu komet, meteorických rojů a planetek nejen jako pozorovatel, ale zejména jako teoretik, aby se stal posléze nejvýznamnějším slovenským astronomem století. Z českých astronomů působili na Skalnatém Plese jako ředitelé ještě V. Guth a Záviš Bochníček.
Pro budoucí rozvoj stelární astronomie v Československu však znamenalo nejvíce zřízení katedry astronomie na MU v Brně pod vedením prof. Josefa Mohra (1901-1979) a později jeho nejlepšího žáka doc. Luboše Perka (1919-). Pražská katedra na UK zkomírala vinou V. Heinricha a stárnoucího V. Nechvíleho. Přednášel zde totiž ještě Arnošt Dittrich, věnující se výhradně historii astronomie, což pro mladé adepty vědy nebylo nijak povzbuzující. Světlou výjimkou byly přednášky F. Linka. R. 1955 se stal šéfem katedry prof. Mohr, ale pro nový rozvoj ústavu byl větším přínosem příchod mladé krve v podobě Jiřího Boušky, Pavla Mayera a a o něco později též Vladimíra Vanýska (1926-1997). Mayer se neobyčejně zasloužil o výstavbu 0,6 m reflektorů v Ondřejově a na Hvaru a jejich vybavení fotoelektrickými fotometry. Jeho odborné zájmy pokrývají širokou paletu problémů stelární astronomie i astrofyziky, od stelárně-statistických studií až po výpočty elementů zákrytových dvojhvězd. Vanýsek vynikl ve studiu mezihvězdné i meziplanetární látky a řada jeho prací z oboru astrochemie se stala klasickými.
Na ČVUT se stal profesorem geodetické astronomie Emil Buchar (1901-1979), člověk neobyčejného rozhledu a laskavosti. Věnoval se různým aplikacím geodetické astronomie; např. r. 1957 využil prvních pozorování sovětského Sputniku ke zpřesnění znalosti zploštění Země. Jeho nejvýznačnějším žákem se stal prof. Milan Burša, zabývající se mnoha úkoly dynamické astronomie ve sluneční soustavě, zvláště v souvislosti s měřeními z umělých družic a kosmických sond. Burša později přešel do Astronomického ústavu ČSAV.
Nedostatky v profesionálním vzdělávání na UK suploval po válce zvláště B. Šternberk v proslulých pravidelných sobotních přednáškách na Štefánikově hvězdárně. Budoucí adepti astronomie se tehdy paradoxně nejvíce novinek z astronomie dozvídali právě tam. Šternberk byl též v letech 1945-1948 redaktorem Říše hvězd. Přísun novinek obstarával zpoza velké louže také prof. Zdeněk Kopal, ale všem těmto kontaktům odzvonilo po "vítězném únoru" r. 1948.
5.2. Laboratoř pro měření času
O vybudování moderní Laboratoře se rozhodujícím způsobem
zasloužil B. Šternberk, pozdější ředitel Astronomického ústavu
ČSAV (1954-1968). V říjnu 1947 bylo zavedeno předávání přesných
časových signálů pro čs. rozhlas, provizorní křemenné hodiny byly
uvedeny do chodu r. 1954 a definitivně se prosadily od r. 1957.
V r. 1959 se změnila výška tónu časového znamení ze 435 Hz na 1
kHz při zaručené přesnosti 1 ms. Dne 16 X 1957 se poprvé podařilo
změřit Dopplerův posuv frekvence vysílač ze Sputniku 1. V létě
1964 byla poprvé vyzkoušena synchronizace hodin na dálku pomocí
televize. V září 1967 přiletěly do Prahy poprvé atomové hodiny HP
a od r. 1970 byl ve spolupráci s ÚRE ČSAV uveden do trvalého
provozu cesiový časový normál. Laboratoř v Budečské ul. fungovala
až do dubna 1993.
5.3. Průkopník František Link
Link za války zřídil početní sekci ČAS, která vykonala
v době předpočítačové množství nenahraditelné práce. Po válce se
stal r. 1948 ředitelem Observatoře v Ondřejově. Inicioval zde
výzkum Slunce a vztahů Slunce-Země, dále meteorů a konečně vysoké
atmosféry Země. Byl také průkopníkem kosmického výzkumu. Když byl
po kontroverzi s nastupující mladou generací z funkce ředitele r.
1953 odvolán, soustředil se na výzkum vysoké atmosféry Země často
velmi nekonvenčními metodami. Byl jedním z prvních, kdo
stanovoval obsah atmosférického ozonu, rozpracoval metodu
soumrakových měření a prosadil spolupráci s francouzskými
odborníky, kteří k výzkumu atmosféry začali v 60. letech používat
stratosférických balonů. Uskutečnil také sběry meteorického
prachu z tryskových stíhaček. Po sovětské invazi emigroval r.
1970 do Paříže, kde aktivně působil až do své smrti r. 1984.
Započal s moderním programem snímkování meteorů ze dvou stanic, na což pak navázali Guth a Ceplecha. Pozorování na základnách Ondřejov-Mezivraty, Vysokých Chlumec a Prčice poskytla za 27 let provozu údaje o 1200 meteorech. Pomocí této základny se zdařil Z. Ceplechovi, Jaroslavu Rajchlovi aj. historický úlovek - fotografie příbramského meteoritu 7 IV 1959, což je světová priorita. To pak vedlo Ceplechu k vybudování sítě celooblohových komor na území Československa od r. 1963 a jejímu rozšíření na okolní státy od r. 1968. EN dnes zahrnuje území asi 1 milionu čtverečních kilometrů a délkou činnosti a homogennosti a kvalitou zpracování nemá obdobu ve světě. V r. 1957 uvedli J. Budějický, M. Šimek a Z. Plavcová do provozu meteorický radiolokátor s 20 kW impulsy o trvání 10 mikrosekund s opakovací frekvencí 500 Hz. Radiolokátor pracuje v pásmu 8 m (37,5 MHz) a sleduje soustavně hlavní meteorické roje, nyní již po více než 40 let. V oboru teorie vynikli kolem r. 1950 Plavec a Sehnal při studiu dynamiky meteorických rojů a od počátku let sedmdesátých Vladimír Padevět, jenž se zabýval zejména evolučními problémy malých těles sluneční soustavy.
Linkovi žáci ve sluneční fyzice (Švestka, Blaha, Bumba, Kopecký, Letfus, Kleczek, Valníček, Tlamicha atd.) nastoupili na observatoř v letech 1948-1951 a kromě patrolní služby Slunce vybudovali tehdy unikátní mnohokamerový sluneční spektrograf. Využili publicity Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-58 k rozšíření pozorovacího programu při studiu projevů sluneční činnosti, zejména pak protonových erupcí, eruptivních protuberancí a magnetických polí. Radioteleskopem o průměru 7,5 m měřili sluneční rádiový šum na 0,56 m po dobu bezmála 40 let. Uskutečnili studijní pobyty na observatořích v Kalifornii, Novém Mexiku a na Krymu, což se pak odrazilo také ve funkcích Švestky a Bumby jako prezidentů 10. komise IAU (1964-1970 a 1979-1982). Švestka spolu s C. de Jagerem (Utrecht) založili prestižní mezinárodní časopis Solar Physics. Na observatoři v Ondřejova byly zbudovány rádiový spektrograf a horizontální spektrografy, na Hvaru pak r. 1972 chromosféricko-fotosférický dalekohled. Sluneční astronomové se zvláště díky Valníčkovi stali průkopníky kosmického výzkumu v programu Interkosmos. Ivan Šolc z Turnova vynalezl a realizoval dvojlomné filtry pro sledování Slunce ve vybraných spektrálních čarách.
Luboš Perek (1919-) byl zprvu žákem prof. Mohra ve stelární statistice a dynamice, ale jeho záběr se brzy rozšířil. Z pobytu v Leidenu si přivezl plány na stavbu reflektoru, kterou pak v Brně realizoval v univerzitní kopuli hvězdárny na Kraví hoře (1954). Po svém přestupu do stelárního odd. Astronomického ústavu ČSAV v Praze, které tak fakticky založil, si vytyčil za cíl získat pro Československo univerzální Zeissův 2m dalekohled. To se mu zejména ve spolupráci s výmluvným Miroslavem Plavcem (1925-) nakonec podařilo. Projekt byl schválen r. 1959 a dalekohled byl slavnostně uveden do chodu v srpnu 1967. První použitelná spektra Novy HR Delphini však byla pořízena ihned po jejím vzplanutí již v červenci téhož roku.
Mezitím Perek rozběhl program výzkumu planetárních mlhovin, jednak na základě svých pozorovacích pobytů v USA a Mexiku a jednak ve spolupráci se svým tehdejším aspirantem Lubošem Kohoutkem. Výsledkem byl epochální Katalog planetárních mlhovin (1967), obsahující 1036 položek - dosud základní dílo oboru. V r. 1968 se stal Perek po odchodu znamenitého dr. Šternberka do důchodu ředitelem Astronomického ústavu a v této funkci podržel ústav i jeho pracovníky v počátcích nejtužší normalizace v letech 1969-1974. V r. 1975 nastoupil na místo vedoucího sekretariátu odd. kosmického výzkumu při úřadu generálního tajemníka OSN v New Yorku, odkud byl odvolán r. 1980 a až do převratu r. 1989 měl nesnáze při cestách do ciziny, jak to vyžadovaly jeho četné mezinárodní funkce (sekretář IAU, viceprezident ICSU, president IAF aj.). Kohoutek emigroval r. 1970 do Německa, kde na hvězdárně v Hamburku pokračoval ve výzkumu planetárních mlhovin, zejména pokud jde o určování jejich vzdáleností, vlastnosti centrálních hvězd, a rozložení soustav v rámci Galaxie.
Perek se ovšem také zabýval dynamikou Galaxie, navrhl model rozložení hmoty v této soustavě, hledal hvězdy s hyperbolickými rychlostmi a počítal galaktické dráhy. Na tyto práce navázali jednak Pavel Andrle (1936-1991) a jednak Jan Palouš a jeho následovníci. Andrle byl rovněž posledním výkonným redaktorem BAC a autorem dvou moderních českých učebnic nebeské mechaniky.
Další velký katalogový projekt uskutečnili George Alter, Jaroslav Ruprecht a V. Vanýsek - lístkový katalog hvězdokup a asociací. Také toto dílo se stalo prototypem ve svém oboru a je postupně aktualizováno. Podobně Pavla Polechová vytvořila referenční katalog oblastí H II v Galaxii. Katalogy, atlasy a slovníky (Josip Kleczek) jsou zkrátka doménou českých astronomů v celé druhé polovině XX. století.
V Ondřejově se pod vedením Miroslava Plavce vytvořil tým, zabývající se vývojem těsných dvojhvězd (Svatopluk Kříž, Petr Harmanec, Jiří Horn, Pavel Koubský). Vtipné využití ještě velmi primitivní výpočetní techniky a dobrá teoretická průprava vedla ke světové prioritě - nezávisle na skupinách ve Varšavě a v Göttingen r. 1966 ukázali, že během vývoje těsné dvojhvězdy může dojít k silné výměně hmoty mezi složkami, což naprosto změní vývojové vztahy mezi oběma hvězdami. Odtud pak vedla přímá cesta k rozpoznání nejrůznějších převleků těsných dvojhvězd (symbiotické proměnné, novy, supernovy, rentgenové dvojhvězdy s degenerovanými složkami). Plavec, jenž r. 1970 emigroval do USA, tam působil coby věrozvěst nového paradigmatu. Ondřejovští sirotci se pak soustředili na výzkum hvězd se závojem, sp. třídy Be, a zůstali mu věrni dosud. Původní 2 m dalekohled byl modernizován v letech 1982 a 1997. Poslední fotografické spektrum č. 5938 exponoval Richard Komžík 15 III 1993. Od května 1992 se spektra získávají Reticonem a od r. 1996 se užívá též obdélníkové matice CCD 512 x 3588 pixelů.
Je těžké popsat podivnou atmosféru, v níž se ocitla celá společnost po likvidaci "Pražského jara" po sovětské invazi a zejména po nástupu Gustáva Husáka do čela strany a vlády. Řada našich nejschopnějších astronomů volila proto odchod do exilu a ti, kdo zůstali, měli zhusta velmi omezené možnosti mezinárodní spolupráce - zákazy někdy nabývaly až tragikomických podob. To se projevilo mj. i na instalaci výstavy měsíční horniny z programu Apollo na observatoři v Ondřejově r. 1970 a na "nežádoucí" návštěvě amerického astronauta čs. původu Eugena Cernana v Československu na podzim 1974.
Po návratu A. Mrkose ze sovětských výprav v Antarktidě se již tento usilovný pozorovatel nevrátil do Tater, ale přesídlil na Kleť, kde rozvinul program pozorování planetek a komet. Založil tak tradici, jež mj. vedla k objevu desítek planetek a několika dalších komet, takže A. Mrkos patří v historických tabulkách mezi pět nejúspěšnějších lovců komet XX. století.
Pokud se tehdy něco dařilo, tak to byla nejspíše naše účast v projektech kosmického výzkumu pod hlavičkou Interkosmosu - jistě v tom hrál úlohu i politický podtext "internacionální spolupráce v rámci tábora míru a socialismu". O kosmický výzkum tehdy pečovali především V. Guth, L. Sehnal, E. Buchar (ČVUT), R. Pešek (ČVUT), B. Valníček, V. Bumba (od r. 1975 do r. 1990 ředitel Astron. ústavu ČSAV) a V. Letfus. Bumbovým náměstkem pro Interkosmos se stal rovněž antarktický polárník Stanislav Fischer. První čs. přístroj pro rentgenovou detekci erupcí startoval na družici Interkosmos 1 dne 14 X 1969. V r. 1973 byl ve spolupráci ČSAV a ČVUT zbudován družicový laserový radar. V r. 1978 startoval do kosmu Vladimír Remek jako občan třetího státu světa, po SSSR a USA. V r. 1985 na palubě družice Prognoz 10 startoval přístroj Interšok a o dva roky později doletěla k jádru Halleyovy komety dvojice sond Vega, vybavená bezchybně fungující čs. pointační plošinou.
Perek v OSN se podílel na vypracování definice kosmického prostoru a geostacionární dráhy, na přípravě smlouvy o využití Měsíce výhradně pro mírové účely a mezi prvními upozornil svět na nebezpečí, jež pro kosmonautiku plyne z přibývající kosmické tříště.
Univerzitní pracoviště na MU v Brně se dostalo pod tvrdý tlak děkanátu přírodovědecké fakulty, jenž astronomii vyloženě nepřál. Po odchodu L. Perka a V. Vanýska do Prahy se stal vedoucím pouhého oddělení astrofyziky prof. M. Vetešník, ale pracoviště se muselo několikrát přestěhovat do stále stísněnějších prostor a personální stav se neustále snižoval. Přesto se na observatoři na Kraví hoře konala soustavná a homogenní fotoelektrická měření, která kromě odborných cílů astronomických slouží také jako dlouhodobý monitor zhoršování kvality ovzduší v Brně.
Pražská katedra astronomie a astrofyziky MFF na tom byla podstatně lépe, zejména po nástupu prof. V. Vanýska (1926-1997), jenž díky svým mezinárodním stykům rozvinul se svými spolupracovníky řadu úspěšných programů v oboru astronomie meziplanetární i mezihvězdné látky a díky dobrému výběru mladších spolupracovníků obdivuhodně rozšířil vědeckou produkci Astronomického ústavu UK, jenž po jeho odchodu do důchodu vede doc. Martin Šolc. Vanýsek se stal také autorem naší zatím poslední vysokoškolské učebnice astronomie (1980). K rozvoji moderní astrofyziky však neobyčejně přispěla také katedra teoretické fyziky téže fakulty, když se jejím šéfem stal prof. Jiří Bičák (1942-). Ten se svými spolupracovníky a někdejšími studenty (P. Hadrava, V. Karas, D. Vokrouhlický aj.) velmi pronikavě zasáhl do soudobého výzkumu v oblasti relativistické astrofyziky, kosmologie a zvláště pak fyziky černých děr.
Listopadový převrat r. 1989 zastihl čs. astronomy poměrně dobře připravené na návrat k demokratické společnosti. Přispěla k tomu okolnost, že ani v nejtužší totalitě nebyly úplně přerušeny mezinárodní kontakty, zejména také zásluhou našich exulantů. Zejména pracovníci některých lidových hvězdáren sehráli vynikající úlohu při informovanosti široké veřejnosti v době, kdy ještě oficiální sdělovací prostředky podléhaly cenzuře. Na našem největším astronomickém pracovišti - Astronomickém ústavu ČSAV byl r. 1990 zvolen novým ředitelem ústavu Dr. Ladislav Sehnal (1931-), jenž se osobně velmi zasloužil o transformaci ústavu, když v této funkci působil až do r. 1996. Ústav byl mimořádně dobře hodnocen jak při domácím tak i mezinárodním posuzování své úrovně v letech 1992 a 1995. R. 1993 se pražská část ústavu přestěhovala z dlouholetého útočiště v Budečské ul. na Vinohradech do budovy Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR na Spořilově.
Od r. 1996 vede ústav doc. Jan Palouš (1949-), pod jehož vedením se nedávno konaly dvě mimořádně úspěšné akce: oslavy 100. výročí ondřejovské hvězdárny v dubnu 1998 a 7. evropská a 65. národní astronomická konference JENAM 98 v září tr. v Praze. Palouš navázal na tradic studia dynamiky Galaxie, založenou u nás zejména L. Perkem, a rozšířil ji na výzkum galaxií obecně, zejména s přihlédnutím k problému překotné tvorby hvězd. V meteorické astronomii navazuje současná generace (P. Spurný, J. Pecina, J. Borovička) na průkopnické dílo Z. Ceplechy. R. Hudec zahájil výzkum v oboru astrofyziky vysokých energií (optická identifikace přechodných zdrojů záření vysokých energií) a rozšířily se i formy mezinárodní spolupráce (Kanárské ostrovy - sluneční výzkum - M. Sobotka; ESO v Chile - hvězdná fotometrie a spektroskopie - S. Štefl). Práce ve sluneční fyzice se dostala na vyšší kvalitativní úroveň zejména díky teoretikům pod vedením M. Karlického. Pro pozorování planetek a komet se vytvořila mimořádně produktivní skupina (P. Pravec, L. Šarounová a M. Wolf), jež si rychle získala mezinárodní pověst, podobně jako observatoř na Kleti (J. Tichá, Z. Moravec, M. Tichý). Zcela nedávno tuto jedinečnou práci českých astronomů výslovně vyzdvihl šéf Úřadu pro astronomické telegramy IAU B. Marsden. V oboru dynamické astronomie navázali na práce M. Burši Jan Vondrák, Miloš Šidlichovský a Jaroslav Klokočník. Vondrák získal jedinečnou příležitost podílet se na základním zpracování měření astrometrické družice HIPPARCOS, která zcela změnila tvář klasické astrometrie. Ve studiu fyziky okolí Země pokračují S. Fischer a Marek Vandas.
V. Vanýsek se věnoval až do své smrti práci s infračervenou družicí ISO a s německými ústavy spolupracují také M. Šolc, M. Wolf a J. Švestka. (Astronomický ústav UK se r. 1997 přestěhoval z historické vilky ve Švédské ul. na Smíchově do areálu MFF v Tróji.)
Nezahálejí ani astronomové z lidových hvězdáren a amatéři z různých sekcí ČAS i dalších sdružení, zejména při výzkumech drobných těles sluneční soustavy (V. Znojil, K. Hornoch, M. Lehký, F. Hroch, J. Kyselý, J. Dušek aj.), při pozorování proměnných hvězd (M. Zejda, P. Hájek, J.Šilhán aj.) a zákrytů hvězd Měsícem a planetkami (K. Halíř, B. Maleček, J. Mánek aj.). Zcela unikátní je přes půlstoletí dlouhé soustavné sledování slunečních skvrn L. Schmiedem v Kunžaku a další aktivity v oboru pozorování sluneční činnosti (Úpice, Valašské Meziříčí aj.) i při organizaci expedicí za úplnými zatměními Slunce (Úpice). Tento výčet zdaleka není úplný; v úhrnu je však zřejmé, že polistopadové otevření oken do světa přineslo dříve netušené možnosti pro všechny generace a vrstvy našich astronomů.
8. Naši exulanti
Mezi těmi, kdo v různých dobách a výhradně z politických důvodů odešli pracovat do ciziny, jsou mnozí mimořádně zasloužilí čeští astronomové. Již v době, kdy působili doma, zřetelně vynikali nad své okolí, a to také způsobilo, že bez výjimky se velmi dobře a prakticky ihned prosadili v zahraničí. Zdálo by se, že to byla velká ztráta pro domácí astronomii, což je jistě zčásti oprávněný povzdech, ale na druhé straně opět bez výjimky pomáhali svým bývalým kolegům i mladým českým studentům dostat se do světa, pokud to jen trochu bylo možné.
Všichni naši krajané se po listopadovém převratu domů často
vracejí a někteří z nich (Plavec, Švestka, Sekanina, Kohoutek)
výrazně ovlivňují i domácí astronomickou scénu:
1938, Zdeněk Kopal (1914-1993), MIT, Harvard, U. Manchester;
po válce poprvé doma 1957
1948, + Gustav Bakoš, U. Waterloo
1966, Milan Blaha, U. Maryland
1968, Zdeněk Sekanina (1935-), Harvard, JPL
1969, Zdeněk Kvíz (1932-1993), U. Sydney, Obs. de Geneve
1970, František Link (1906-1984), Obs. de Paris
1970, Miroslav Plavec (1925-), UCLA
1970, Zdeňka Plavcová, UCLA
1970, Zdeněk Švestka (1925-), AS&E, SRON Utrecht
1970, Luboš Kohoutek (1935-), Hamburger Sternwarte
1986, Ivan Hubený, JILA, GSFC
Do ciziny dále mj. emigrovali:
+Jaromír Budějický, Helena Dědičová, Ludmila Fritzová,
Antonín Hruška, Petr Macák, Jaroslav Pachner, Jan Straka.
9. Mezinárodní aktivity našich astronomů
Následuje faktografický a patrně značně neúplný výčet funkcí
naších astronomů v mezinárodních vědeckých organisacích
a mezinárodních zasedání v Č(S)R.
1959: COSPAR, Buchar, (od 1960 Sehnal), v 1969 COSPAR v Praze,
1970 Švestka. 1976 Burša, 1990 Sehnal
1960: Výkonný výbor IAU v Praze: Oort, Goldberg, Heckmann,
Kukarkin, Petrie, Danjon, Oosterhoff. Znovu 1966.
1966: letní školy astronomie IAU - J. Kleczek do r. 1991.
1967: XIII. IAU v Praze, 788 IAU, 1047 pozvaných, 604 hostů,
celkem 2429 (!), přes 600 z USA, 267 z Francie, 233 ze SSSR, 200
VB, 160 SRN.
1967: L. Perek generální sekretář do 1970 (asistent od r. 1964).
Vicepresident ICSU 1968-70.
1977: IAF v Praze
1987: X ERAM v Praze za účasti 387 astronomů.
1990: Davos a Garching, EAS - Perek ji zakládal spolu s ostatními
žijícími generálními sekretáři IAU.
1991: Ženeva výbor EAS, J. Palouš vědecký tajemník do r. 1995.
Členy je přes 1400 astronomů ze 40 států, cca 30 z ČR.
1998: VII. JENAM v Praze, účast 350 astronomů z 36 států
Vicepresidenti IAU: František Nušl 1928-1935 ); Bohumil
Šternberk (1958-64); Ľubor Kresák (1979-1985). 28 čs. astronomů
sloužilo v komisích IAU.
10. Ceny a společenské ocenění našich astronomů
19??: Janssenova cena, SAF - M. R. Štefánik
19??: Lalandova cena, Francouzská AV - V. Nechvíle
1961: Státní cena - sluneční odd. ASÚ ČSAV (ved. Z. Švestka)
1970: Státní cena - Z. Ceplecha a Ľ. Kresák
1968: Cena D. a F. Guggenheimových, IAA - Z. Švestka
1984: Cena G. P. Merrila, NAS - Z. Ceplecha
1984: Cena A. D. Emila, IAF - L. Perek
1988: Cena A. D. Emila, IAF - V. Kopal
1993: Janssenova cena, SAF - L. Perek
1996: Juniorská cena Učené společnosti ČR - D. Vokrouhlický
1996: Kvízova cena, ČAS - K. Hornoch
1997: Juniorská cena Učené společnosti ČR - J. Borovička
1998: Kvízova cena, ČAS - J. Dušek
Planetky, pojmenované po desítkách čs. astronomů
Bečvář - kráter na Měsíci
11. Astronomové-amatéři, publicisté a popularizátoři
V tomto odstavci se pokouším opět o zcela neúplný výčet publikačních a popularizačních aktivit našich astronomů a příznivců astronomie, neboť chci připomenout, že v tomto směru má naše země tradici zcela neobvyklou.
Závěrečná poznámka
Tento přehled je neúplný a diletantský - autor nemá žádnou
historickou erudici. Problémem se stalo i jednoduché zjištění
životopisných údajů, které namnoze chybějí. Snad může tento
přehled posloužit alespoň jako inspirace (popřípadě odstrašující
příklad) zejména pro členy historické sekce ČAS, aby nejpozději
ke 100. výročí ČAS zaplnili bílá místa, která jsou očividná.