Mé vzpomínky na Slovácko - malovaný kraj

Článek vyšel v časopisu Malovaný kraj 3/2020, který si můžete předplatit.
Text má drobnou opravu. Pod textem je faksimile článku.

Můj táta působil před 2. světovou válkou jako přednosta čs. zahraničního celního úřadu v Německu. Tam jsem se v jeho služebním bytě 17. března 1936 narodil, ale už v květnu 1937 jsme se museli přestěhovat do otcovy rodné Opavy. Zfanatizovaní místní Němci by nás totiž jinak zamordovali. Podobně jsme dopadli znovu po Mnichovu v září 1938 stejně jako opavská rodina mého strýce. Opava se totiž stala součástí Velkoněmecké říše, takže všichni Češi se odtamtud museli přestěhovat do okleštěného Československa. Jelikož strýc pocházel z Vlčnova, tak našel útočiště v rodné vesnici na Slovácku.

   Naše rodina se usadila v Brně a v září 1944 jsem se s rodiči poprvé jako osmiletý kluk dostal do Vlčnova za strýcem. Mám na tu návštěvu památku v podobě fotky ve vlčnovském kroji. Kromě toho mne zaujalo vyprávění o tradiční vlčnovské Jízdě králů, která kupodivu nebyla přerušena ani během války.
   Po válce jsme se krátce vrátili do Opavy, protože tam můj otec obnovoval čs. celní úřad. Po jeho předčasném úmrti jsme se znovu přestěhovali do Brna, odkud je to na Slovácko co by dvěma kameny dohodil. Bydleli jsme u příbuzných, kteří měli v pokoji obraz Joži Uprky zobrazující krojované účastníky pouti u sv. Antonínka.
   Tehdy jsem už věděl, že vzdálený příbuzný mé maminky byl moravským arcibiskupem v Olomouci a je pochován na Velehradě, který Antonín Stojan zvelebil v rámci uniatských snah mezi západní a východní církvi. Tak jsme se jednou vypravili na Velehrad, jenž v té době ovšem nevzkvétal, protože komunisté církve dusili, jak mohli. Přesto naše návštěva na Velehradě u hrobu arcibiskupa byla pro mne velkým povzbuzením, jak lze přežívat v době totality.
   Těsně po válce jsem byl jako podvyživené dítě poslán na dva měsíce do ozdravovny, kde jsem se skamarádil s Jindrou Lupačem ze Sobůlek u Kyjova, takže jsem tam za ním pak jezdíval na prázdniny. Ten mne naučil písničku o kyjovských mládencích, kteří se shánějí po svém stárkovi. Myslím, že v té písničce nakonec marně hledají druhého a třetího stárka. Názorně jsem pochopil, jakou sílu má slovácké víno a slivovice. Tak jsem poznal Kyjov a jelikož jsem po otci Slezan, prožíval jsem slova slezského básníka Petra Bezruče, který mj. napsal: "Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy, ej, děvčata v suknici rudé, vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude. Tak jako to táhne z vonných ráz, tak jako ty kypíš, má sloko. Tak hoří těch ohnivých Slováků krev, tak ret pálí a srší oko. Kdo chce nás bít kdo chce nás urazit? My nevíme o pánu žádném, jak vesele dovedem žít a pít, tak vesele na poli padnem."
   Samozřejmě jsem věděl, že náš první prezident TGM se narodil v Hodoníně a byť po roce 1948 dělali komunisté vše pro to, aby ho znectili a byl zapomenut, ..protože přece "střílel do dělníků", tak v našich rodinách jsme o něm věděli jako o velkém vzoru státníka a zakladatele Československa. Když jsem v Brně začal chodit do gymnázia, měli jsme kupodivu stále možnost navštěvovat nepovinné hodiny náboženství. Učil nás skvělý pedagog a kněz Dominik Pecka, od nějž jsme se kromě věroučných témat k mému úžasu dozvídali též o Mendelových genetických zákonech a o teorii Velkého třesku, o kterých se v hodinách biologie a fyziky nesmělo ani špitnout. Prof. Pecka byl rodák z Čejkovic. Vynikal inteligentním smyslem pro humor a jeho hodiny náboženství navštěvovali i ateisté.
   Když jsem v Brně začal studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity fyziku, matematiku a astronomii, stavěla se v tomto městě na Kraví hoře hvězdárna. Pomáhal jsem s její výstavbou jako brigádník. Tak jsem se seznámil s řadou profesionálních i amatérských hvězdářů nejenom z Brna, ale též z jeho okolí. Hvězdárny se stavěly rovněž ve Ždánicích a Hodoníně a početný astronomický kroužek byl také v Kyjově, kam jsem začal občas jezdit přednášet. Přednášel jsem pak ve všech slováckých hvězdárnách, tj. také ve Veselí nad Moravou, kde hvězdárnu založil a vedl Rudolf Lukeš, vyučující na veselské Střední ekonomické škole. Z těchto střípků vzpomínek se mi pozvolna začal sestavovat pozoruhodný obraz o kraji oplývajícím líbeznou krajinou a obývaným spontánně šťastnými, pracovitými a hluboce věřícími lidmi. Slovácko bylo a zůstalo republikou v republice.
   V roce 1984 jsme začali my astronomové - cyklisté pořádat prázdninové spanilé jízdy nazvané Ebicykl. Protože astronomové musejí často konal expedice za úkazy, které jsou viditelné jen z omezené části zemského povrchu, 1. ročník (Českomoravská Pálava) jsme končili na veselské hvězdárně a 2. ročník tam následující rok začínal - dojeli jsme tehdy až do Prešova. Ebicykl pokračoval od té doby až dosud každoročně, takže současná statistika praví, že jsme celkem čtyřikrát navštívili hvězdárnu ve Ždánicích, šestkrát hvězdárnu v Uherském Brodě a osmkrát hvězdárnu ve Veselí nad Moravou. Veselí se tak stalo hlavním městem Ebicyklu. V poslední době ovšem naše etapy bud začínají, nebo končí v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde jsme v 36. ročníku v roce 2019 hned v první etapě dokončili milion ebikilometrů. Délky etap totiž násobíme počtem ebicyklistů, kteří danou etapu odšlapali. Pak se to sečte v ročníku a nakonec v rámci všech ročníků. V Blatnici tak večer po jubilejní etapě vzplál neskutečné krásný a dlouhý ohňostroj!
   Po převratu v roce 1989 vznikla ještě další astronomická akce odehrávající se většinou na Slovácku. Od roku 1954 jsme jako velmi mladí astronomové pořádali expedice na pozorování meteorů nejprve v Beskydech a posléze na Slovensku, kam jsme začali jezdit do pohoří Povážský Inovec a to kvůli lepšímu letnímu počasí a černější tmě oblohy. Vystřídala se na nich dobrá stovka mladých pozorovatelů z celého Československa. mj. velmi aktivní skupiny z Kyjova a z Veselí. Pak nás osudy zavály napříč světadíly, od Austrálie přes západ Evropy až třeba do Jižní Ameriky. Brzy po sametové revoluci jsme už jako zralí muži a ženy obnovili přerušené kontakty a právě kyjovští mládenci a děvčata přišli s nápadem, že bychom si mohli dát sraz v některém kyjovském sklípku. Vznikla další tradice, kdy se většinou scházíme jednou ročně obvykle bud na Horňácku, či právě v Kyjově. Cílem našich výprav pak bývá často "větřák" nad Kuželovem, v jehož zahradě je busta slavného cikánského primáše Jožky Kubíka, jenž má na nebi svou planetku č. 17611, anebo Tri kameně na hranici se Slovenskem. Měl jsem tu čest zasadit na tomto místě v roce 2003 lípu, která mne dnes už pořádně přerostla. Navíc tam byl později na připomínku té slávy zasazen kameň čtvrtý. Díky akci nazvané Setkání starých meteorářů jsme např. zavítali do Hrubé Vrbky, do rodného domu (a v současnosti pravoslavného monastýru) sv. Gorazda II. (Matěje Pavlíka), popraveného za heydrichiády, protože v pražském pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje ukrýval účastníky atentátu na Reinharda Heydricha.
   V roce 1994 byla ustavena Učená společnost České republiky, náhrada za zprofanovaný sbor členů Československé akademie věd. Společnost sdružuje významné české vědce z oborů přírodních i společenských věd, ale má také zahraniční členy - většinou naše krajany v exilu, kam odcházeli po roce 1948 a další generace po roce 1968, a ve světě vědy se znamenitě proslavili. Učená společnost už řadu let organizuje pro své členy exkurze na zajímavá místa v České republice. Naší výhodou je okolnost, že mezi členy máme přední odborníky na českou historii, ale také na významné krajinné útvary, takže jde opravdu o prvotřídní zážitky a zasvěcené výklady. Koncem září 2016 jsme se vydali do moravské části Bílých Karpat - podle návrhu člena Společnosti RNDr. Jana Květa, který je světovým odborníkem na krajinnou ekologii a zvláště na mokřady. Počasí bylo doslova letní, a tak jsme si výpravy na nádherné louky, háje a lesy opravdu užili. Místní průvodkyní nám byla RNDr. Ivana Jongepierová, dcera neteř zakladatele hvězdárny ve Veselí nad Moravou, již jsem znal už od svých tamních přednášek. Kvůli značnému počtu členů Společnosti jsme se nevešli do objednaného hotelu a proto jsme tři přebyteční účastníci mohli nocovat v malé lesní chatě. Využil jsem toho a v noci dlouho hleděl na tak tmavou oblohu jako asi nikde jinde u nás. Na bělokarpatských lučinách a lesích totiž není vůbec žádné elektrické osvětlení. Vrátil jsem se tím ve vzpomínkách do časů svého dětství, kdy jsem za války v zatemněném Brně mohl obdivovat krásy noční oblohy přímo z velkoměsta.
   Rád bych ještě na závěr připomněl, že jsem se díky četným cestám do malovaného kraje seznámil s řadou skvělých lidí. Někteří jsou všeobecné známi, jako třeba primáši Jura Pavlica a Martin Hrbáč nebo cyklista Pepa Zimovčák. K mým přátelům však patří také rodiny Jury a Michala Cábových, kteří obdarovali vínem Blatnickým Roháčem, několik amerických astronautů, o nichž věděli, že mají české a slovenské předky. Myslím také na obětavého pracovníka charity Ing. Vladimíra Výletu z Kyjova a nezmara Honzu Janáse z Hrubé Vrbky, který mi připadá jako Ferda Mravenec - práce všeho druhu. Obvykle působí v tandemu s rodinou Jana a Evy Mičkových. A tak bych mohl dlouho pokračovat až třeba k současnému řediteli veselské hvězdárny Lubomírovi Kazikovi...
   Vždy, když vyrážím na Slovácko, tak vím, že tam potkám tolik pracovitých, slušných a veselých lidi, že mi to zaručené nabije baterky!

Faksimile: