Psáno pro časopis Živa Vyšlo v č. 2/1997, ročník XLV, str. 50-51. ------------------------------------------------------------ Jiří Grygar: Život ve vesmíru Málokterá vědecká otázka budí tolik emocí, jako právě úvaha o možnosti existence života ve vesmíru. Převaha pokleslé literatury na uvedené téma nad rozbory solidními je zřejmá každému, kdo někdy nahlédne do polic jinak docela renomovaných českých knihkupectví, o nádražních kioscích raději ani nemluvě. Přitom jde o typickou interdisciplinární záležitost, kde se mohou uplatnit nejen poznatky moderní biologie a biochemie, ale i geologie, paleontologie, planetologie, fyziky a ovšem i astronomie a kosmologie. Pomineme-li prehistorii problému, jakkoliv je zajímavá a poučná, zdá se, že rozhodující zvrat zde přinesla standardní kosmologická teorie, populárně zvaná teorií velkého třesku. V porovnání s předešlými představami o vesmíru totiž určila důležitou počáteční podmínku poznatkem o konečném stáří vesmíru. Toto stáří je jen třikrát vyšší než stáří Země a sluneční soustavy. To znamená, že pokud se některý biochemický proces, vedoucí ke vzniku života, nestihl v průběhu 4,5 miliardy let na Zemi, není příliš pravděpodobné, že by se to podařilo někde jinde a dříve, neboť času není nazbyt, jak si fyzikové, chemici i biologové mysleli dříve. Připomeňme dosud populární domněnku o panspermii, kterou vyslovil chemik a fyzik Svante Arrhenius r. 1908, když usoudil, že zárodky života mohou putovat zásluhou tlaku hvězdného záření mezi různými hvězdnými soustavami a tak kdysi kolonizovaly i Zemi. Je totiž zřejmé, že má-li někdy někde vzniknout živá buňka, vyžaduje to určitou a dosti složitou biokosmickou přípravu. To nejspíš trvá dlouho, a proto se zdá málo pravděpodobné, že by se to někde jinde ve vesmíru stihlo s takovým předstihem, aby se panspermie uplatnila na Zemi. Jinými slovy, je téměř jisté, že život vznikl přímo na Zemi, a nebyl sem odnikud z kosmu zavlečen. Pokrok kosmologie a astrofyziky přinesl v průběhu posledního půlstoletí další významné poznatky. Ve velmi raném vesmíru se totiž vyskytovaly pouze dva nejjednodušší prvky periodické soustavy, tj. vodík a hélium. K tomu, aby se ve vesmíru mohly objevit těžší prvky, bylo zapotřebí, aby nejprve vznikly hvězdy I. generace, tvořené právě těmito prvky. To se však nemohlo stát dříve než asi miliardu let po velkém třesku. V nitru těchto nejstarších hvězd probíhala standardní termonukleární reakce přeměny vodíku na hélium - proto tyto hvězdy zářily, avšak kolem nich zaručeně neobíhaly žádné planety pozemského typu, neboť těžší prvky dosud neexistovaly. Pouze v nitru velmi hmotných hvězd - řekněme alespoň osmkrát hmotnějších než Slunce - však posléze vzplanuly nové termonukleární reakce, v nichž se jádra hélia měnila na uhlík (tzv. Salpeterova reakce, objevená r. 1952). Úplnou teorii termonukleární nukleogeneze podali manželé M. a G. Burbidgeovi, W. Fowler a F. Hoyle v r. 1957. Ukázali, že hmotné hvězdy první generace dokáží ve svém nitru vytvořit sérií termonukleárních reakcí všechny chemické prvky s pořadovými čísly 2 až 26, tedy včetně železa. Brzy potom se ukázalo, že tyto chemické prvky se dostanou do kosmického koloběhu hmoty při výbuchu hmotných hvězd, jimž říkáme výbuch supernovy. Navíc, během několikahodinového výbuchu se v plášti supernov tvoří také těžší chemické prvky (od mědi po transurany), ale je zřejmé, že jejich zastoupení ve vesmíru bude mnohem nižší, než u prvků z první čtvrtiny Mendělejevovy tabulky. Kolem r. 1980 se astronomům podařilo ukázat, že poměrné zastoupení chemických prvků ve vesmíru naprosto přesně odpovídá zmíněnému scénáři nukleogeneze chemických prvků ve hvězdách. Podle téhož scénáře patří Slunce ke hvězdám III. generace, kdy už je jeho hmota dvakrát obohacena příměsemi prvků těžších než hélium - tyto příměsi však úhrnem představují pouze 2% hmoty Slunce. Planety sluneční soustavy vznikly zároveň se Sluncem výběrovým procesem, při němž ztrácely především hélium a zčásti také vodík - proto se dnes skládají i z významného procenta těžších prvků. Toto zastoupení je pro každou planetu individuální; v podstatě však závisí na vzdálenosti planety od Slunce. Bližší planety mají chemické složení v zásadě podobné pozemskému, zatímco Jupiter a Saturn se svým chemickým složením velmi silně podobají Slunci. Vnější planety Uran, Neptun a Pluto obsahují hodně ledu, ale i hornin; jde tedy o smíšený typ chemického složení v podmínkách blízkých absolutní nule termodynamické stupnice. Máme dobré důvody se domnívat, že podobně vznikaly planety i u jiných hvězd, zejména pak u hvězd slunečního typu. Od r. 1995 mají astronomové přímé důkazy o tom, že kolem asi tuctu hvězd slunečního typu vskutku obíhají planety s hmotnostmi srovnatelnými s hmotnostmi Jupiteru. Přirozeně tam asi budou i planety menších hmotností, ale stávající astronomická technika je dosud nedokáže rozpoznat. Zatím nikdo neví, co je vlastně nutné a co nahodilé pro vznik života na planetě Zemi. Soudí se však, že na planetě musí existovat po celou dobu vývoje života voda ve všech třech skupenstvích, a zejména že povrchová teplota na planetě nesmí příliš kolísat. Rozhodně nesmí natrvalo klesnout pod bod mrazu vody či naopak překročit bod varu vody. To je na Zemi zaručeno zajímavou a možná až nečekanou rovnováhou, k níž přispívá na jedné straně stále rostoucí zářivý výkon Slunce (dnešní Slunce má zářivý výkon asi o třetinu vyšší než Slunce zárodečné) a na druhé straně proměnlivé složení zemské atmosféry. Důležitá je též úloha tekutého vodního oceánu, pokrývajícího dvě třetiny povrchu zeměkoule - to je vlastně vynikající termostat. Tak lze též dospět k pojmu ekosféry, jež v okolí Slunce představuje prostor mezi povrchy dvou koulí: vnitřní dává okamžitou mez, kde vlivem slunečního tepla by teplota povrchu planety přesáhla bod varu vody, zatímco vnější koule dává tuto mez pro trvalý mráz na planetě. Vlivem rostoucího zářivého výkonu Slunce se tato pomyslná ekosféra pozvolna vzdaluje od Slunce, zatímco dráhy planet jsou vůči Slunci stabilní. Planeta se tudíž musí nacházet uvnitř takto pohyblivé ekosféry po celou dobu, po níž je na ní život možný. Výpočty naznačují, že toto rozmezí ve sluneční soustavě není nijak široké a jediná Země se do něj taktak vejde. Jak známo, obíhá Země v průměrné vzdálenosti 150 milionů km od Slunce. Přitom vnitřní hranice dynamické ekosféry činí 142 milionů km, a vnější hranice 172 milionů km. Má-li se život na planetě rozvinout, musí se relativně stabilní zářivý výkon mateřské hvězdy zachovávat po dobu miliard let. Tímto požadavkem jsou vyloučeny ze hry všechny hvězdy hmotnější než asi 1,5násobek hmotnosti Slunce. Jejich vývoj totiž probíhá astrofyzikálně příliš rychle. Naproti tomu hvězdy s hmotností menší než asi 70% hmotnosti Slunce mají tak nízký zářivý výkon, že příslušná ekosféra zaujímá tak malý objem, že pravděpodobnost výskytu vhodné planety v její ekosféře je zanedbatelná. Tato omezení snižují naději na nezávislý vznik života někde jinde ve vesmíru. Hvězd slunečního typu je totiž ve vesmíru poměrně málo a navíc většina z nich tvoří hvězdné dvojice, či dokonce vícenásobné soustavy, kde pohyb planet a jejich ozáření mateřskými hvězdami je tak proměnlivé, že to život založený na principech, známých z pozemské situace, prakticky vylučuje. To však neznamená, že bychom měli otázku existence mimozemského života lehce smést ze stolu. V r. 1982 byla při prestižní Mezinárodní astronomické unii založena odborná komise č. 51 s názvem Bioastronomie, jejímž členy je snad stovka předních světových specialistů. Členové komise se zabývají jednak hledáním známek primitivního života na tělesech sluneční soustavy a zejména v meteoritech, které dopadly na Zemi, a jednak úvahami či postupy k navázání radiového spojení s případnými mimozemskými technickými civilizacemi. Dosavadní úsilí v radiové komunikaci (projekty, označované zkratkou SETI - Search for Extraterrestrial Intelligence) vyznělo sice naprázdno, ale všem je jasné, že obdobné pokusy musí pokračovat mnoho desetiletí. Nedávno se objevily nadějné zprávy o nalezení údajných stop po mikroorganismech v meteoritu, jenž doputoval na Zem z Marsu, ale ani tyto překvapující zvěsti neodolaly vědecké kritice. Čím více chápeme kosmické souvislosti vzniku života na Zemi, tím podivuhodnější nám existence života na Zemi připadá. Proto dokonce nechybějí i zcela radikální názory, že život na Zemi představuje výjimku v celém pozorovatelném vesmíru. Zejména biologové, kteří považují vznik života na Zemi za projev slepé náhody, tím prakticky souběžně vylučují, že by se taková náhoda mohla ve vesmíru ještě někdy a někde opakovat. Tento názor ovšem nelze nikdy jednoznačně ověřit; lze jej pouze jednoznačně vyvrátit - solidním ověřením faktu, že někde mimo Zemi nezávisle existuje život.