Vystoupení ve veřejném slyšení Senátu PČR 12.1.2001

Celý text slyšení je k nalezení zde.

Jiří Grygar: Vážený pane předsedo, vážený Senáte, dámy a pánové, první Rada České televize vznikla zároveň s Českou televizí jako takovou. Pracovala 5 let a myslím, že když jsme končili se svou funkcí, Česká televize byla v lepším stavu než před pěti lety. Od té doby vidíme situaci, kdy Česká televize je ve vážném stavu. To je důvod, proč mohu něco ze zkušeností, které jsme nabyli,zde připomenout.

Myslím, že stávající zákon o České televizi a další přidružené zákony nebyly zdaleka tak špatné, jak se dnes často říká. O tom svědčí právě skutečnost, že zejména v prvních pěti letech docela dobře vyhovovaly a některé principy veřejnoprávní služby tak byly přiměřeným způsobem naplňovány. Proto také mé poznámky budou platit nejen pro budoucí Radu České televize a způsob její volby a práce, ale také pro tyto dvě další Rady, tzn. velkou radu a Radu Českého rozhlasu.

Především si myslím, že je potřeba zavést princip, kterému říkáme princip rotace, který v Senátu dobře znáte, protože tímto způsobem je volen Senát. Znamená to po třetinách v obdobích, která se z části překrývají. Za druhé chci připomenout, že tento princip rotace je důležitý pro Radu České televize, Radu Českého rozhlasu atd. proto, že veřejnoprávní služba je běh na velmi dlouhou trať. Princip rotace umožňuje, aby se tady tento způsob dobře naplnil.

S tím souvisí druhý princip, o kterém hovořím jako o principu kontinuity. Velmi nás mrzelo, když jsme končili pětileté období, že jsme neměli možnost předat své zkušenosti, které jsme nabyli, následovníkům z toho důvodu, že nová Rada nebyla zvolena v době, kdy končil náš termín. Odcházeli jsme s tím, že jsme vyklidili kancelář, všechno tam zmizelo a nová rada začínala znovu na zelené louce. Připadá mi to naprosto nevhodné. Proto celá řada našich zkušeností spadla pod stůl.

Další problém souvisí s tím, co je v novém zákonu avizováno, že se zdá, že je vůle k tomu, aby se počet členů Rady zvýšil. Podle mého soudu je to do značné míry problematická věc. Byl zde zmíněn francouzský model, který má 9 členů. Připadá mi, že tento počet je ještě číslo, kdy lidé mohou spolu komunikovat ke každému problému dostatečně volně, jakmile počet vzrůstá, jsou problémy absencí a toho, že každá diskuse trvá příliš dlouho. Nevím, jak z toho ven. Počet 15 je snad horní hranice, ale kdyby se mělo jít k většímu počtu členů Rad, připadá mi, že by muselo stejně vzniknout grémium, které by praktické aktuální otázky řešilo častěji. Je naprosto správné, aby v Radě byli lidé z různých regionů, kteří musí na schůze dojíždět z větší dálky. Není to technicky jednoduché a vede to k tomu, že Rada často pracuje v neúplném složení.

Jedna možnost jak to řešit je převést rady na profesionální bázi. To má svá úskalí. Pokud je mi známo, velká rada je na této bázi konstruovaná, to znamená, že lidé v této velké radě pracují na plný úvazek v Radě a jsou za to přiměřeným způsobem odměňováni. U členů specializovaných rad pro veřejnoprávní službu myslím, že profesionalizace způsobí, že lidé jsou příliš vázáni na tuto profesi a může se stát, že to ovlivní nezávislost jejich rozhodování. Za profesionalizaci bych se nepřimlouval. Souvisí to také s tím, že počet členů by měl být nejlépe 9, 15 je ale maximum.

Další poznámka se týká přechodu z doby, kdy jsme byli voleni ČNR. Dnes rady volí Poslanecká sněmovna. Je otázkou, kdo je přesný následovník ČNR. Podle mého soudu to je Parlament České republiky, který má dvě komory. Z toho vyplývá nutnost, aby do volby budoucích rad stejným způsobem vstoupil i Senát.

Je-li nějaký nedostatek současného zákona, je to především problém sankcí. Nic se například celkem nestalo Poslanecké sněmovně, když zdlouhavým způsobem volila členy dalších rad. Bylo to na pokračování a trvalo to dlouho. Dlouhou dobu nebyly rady usnášení schopné a dělné. V zákoně by měla být jasná sankce. Máme varovnou zkušenost, když Poslanecká sněmovna podobným způsobem protáhla volbu ombudsmana. Toto by se mohlo stát zejména ve chvíli, kdy návrhy do Poslanecké sněmovny budou přicházet zvenčí.

Druhá sankce by měla být vůči členům rad. Stávalo se nám, a myslím i jiným radám, že mnozí členové rady s problematickými omluvami delší dobu absentovali. Samozřejmě ne tak dlouho, aby to vedlo k odvolání. Tady je potřeba najít jiný způsob jak zaručit, aby rady pokud možno, když jsou máločlenné, zasedaly v co nejúplnějším počtu.

Za velmi sporný považuji návrh, který se objevuje v návrhu zákona, že by bylo možné Poslaneckou sněmovnou individuálně odvolávat jednotlivé členy rad. To je nebezpečný politický nástroj, který se dá snadno zneužít.

Na druhé straně vidíme ze zkušenosti, že v obou radách, která následovaly po naší Radě, docházelo k tomu, zejména v klíčových okamžicích, kdy šlo o velmi důležité věci jako jmenování a odvolání generálního ředitele, že z vážných důvodů někteří členové Rady rezignují. Myslím, že je třeba lépe ošetřit situaci, kdy se tímto způsobem Rada stává málo věrohodnou ve svých usneseních. Jestliže počet členů takto okleštěných Rad klesne pod určitý počet, mělo by to být v zákoně přesně ošetřeno.

Poslední poznámka se týká střetu zájmů. Sám jsem dodržoval zásadu, že v době, kdy jsem byl členem Rady České televize, nevystupoval jsem v žádném televizním médiu - ve veřejnoprávním, ale i v soukromém. Myslím si, že tento požadavek, i když není přímo v zákoně explicitně obsažen, by měl být morálním imperativem pro všechny členy všech budoucích Rad.