Psáno pro Univerzitní noviny MU v Brně ------------------------------------------------------------------------ Martin Černohorský - konstanta v proměnách třičtvrtěstoletí Padesátá léta vejdou do historie naší země jako jedno z nejtemnějších období. Už nikdy se my pamětníci nezbavíme pocitu permanentního strachu a vykolejenosti, které provázely naše dětství a dospívání. Profesor Martin Černohorský (nar. 31. srpna 1923 v Brně), jehož životní jubileum si právě připomínáme, to však měl ještě těžší. Vyrůstal sice v době rozkvětu první republiky, ale za nesmírně složité rodinné situace; už jako gymnazista musel kondicemi živit nejen sebe, ale i neúplnou rodinu. Jako patnáctiletý prožil Mnichov a na prahu dospívání příchod nacistů, takže ke studiu matematiky a fyziky na Masarykově univerzitě se dostal až po válce v letech 1945-1950, kde byl též r. 1952 promován na doktora přírodních věd na základě disertace "Mikrostrukturní analysa Röntgenovými paprsky". Brzy potom se naše životní světočáry poprvé protnuly, když jsem na podzim r. 1954 přišel na přírodovědeckou fakultu MU studovat fyziku, společně s hloučkem pouhých jedenácti dalších studentů. Pro odborného asistenta Černohorského jsme se stali vyvolenými partnery v jeho dnes už legendárním kursu obecné fyziky spíše než tradičními posluchači. Na rozdíl od všech ostatních vysokoškolských učitelů byl totiž mladý dr. Černohorský doslova zjevením, jak se snad ve všem lišil od víceméně znormalizované či opatrné až ustrašené společnosti, v níž jsme museli tehdy vegetovat. Všem nám především imponovala nevšední kombinace vědecké přesnosti a lidské laskavosti, jež prozařovala každé setkání, na přednáškách i cvičeních, při zkouškách i třeba na koncertech vážné hudby a nelíčený hluboký zájem o radosti i strasti každého studenta. Přednášky M. Černohorského byly doslova vědecko-pedagogickým koncertem, kde však byli posluchači od počátku do konce vtaženi do děje na pódiu - vzpomínka na tyto "ostrovy pozitivní deviace" v chmurné době zatýkání, vykonstruovaných procesů a spravedlivých hněvů pracujícího lidu je dodnes živá a inspirující. Když jsem připravoval tento medailonek, pročítal jsem vzpomínky mnoha významných žáků Martina Černohorského k jeho předešlým životním jubileím a odtud jsem snadno zjistil, že má zkušenost vůbec není výjimečná, ale naopak typická. Dr. Černohorský dokázal téměř neomylně odhadnout schopnosti každého adepta náročného oboru a nastavil mu laťku o něco výše, než si každý z nás troufal skočit. A my jsme to pak k vlastnímu úžasu opravdu skočili! Jenže to už se pan asistent hotovil k tomu přestavět nám tu laťku opět o něco výše. Touto prajednoduchou metodou, používanou na každého z nás i dávno potom, co jsme oklepali prach z univerzitních poslucháren, z nás "Velký Martin" vyždímal více, než by člověk byl i jen tušil. Lze říci, že většina fyziků, kteří prošli v druhé polovině tohoto století jeho laskavě nesmlouvavým vedením, patří k neviditelné brněnské fyzikální škole - Černohorského akční rádius se však neomezil jen na Brno či Moravu a Slezsko. Stejně nenápadně jako důsledně ovlivnil fyziky také v Čechách a na Slovensku svými promyšlenými tahy zejména v rámci sekce Pedagogická fyzika Fyzikálně-vědecké sekce Jednoty československých/českých matematiků a fyziků. Životní dráha dr. Černohorského byla a stále ještě je spjata především s přírodovědeckou fakultou Masarykovy univerzity, kde učil do r. 1956 a kde se habilitoval v oboru experimentální fyziky r. 1967. V mezidobí pracoval v Laboratoři pro studium vlastností kovů ČSAV, z níž se postupně vyvinul Ústav fyzikální metalurgie resp. Ústav fyziky materiálů Akademie věd ČR. Martin Černohorský se zde věnoval pracem z oboru krystalografie a rentgenové difraktografie a souběžně s výchovou mnoha budoucích vědeckých pracovníků připravil i svou vlastní kandidátskou disertační práci "Rentgenometrie jednoduchých mřížek", kterou obhájil v Praze r. 1963. Během svého druhého a nejdelšího souvislého působení na přírodovědecké fakultě MU se doc. Černohorský rozhodující měrou zasloužil o zvýšení úrovně fyzikálního vzdělávání specialistů i středoškolských učitelů fyziky. Kromě vlastních vysokoškolských kursů začal od r. 1979 organizovat nesmírně populární fyzikálně-pedagogické a filosofické semináře, jichž se kromě středoškolských učitelů fyziky účastnili přední pracovníci výzkumu z vysokých škol, Akademie věd i resortních ústavů. Zpracoval projekty výuky krystalografie pro UNESCO, Edinburgskou generální konferenci o fyzikálním vzdělávání a reprezentoval Československo v Radě Evropské fyzikální společnosti. V téže době však také pracuje v redakční radě brněnské samizdatové edice "Prameny", jak jsme se dozvěděli z výstavy jeho soukromé knihovny na fakultách Slezské univerzity v Opavě a Karviné v r. 1992. Převrat na konci r. 1989 zastihuje doc. Černohorského doslova skautsky připraveného přispět k obrodě našeho vysokého i středního školství a veřejného života vůbec. V červnu 1990 byl jmenován profesorem pro obor Fyzika kondenzovaných látek a akustika a v březnu 1992 se stává prvním rektorem nově založené Slezské univerzity, na jejímž ustavení se podílel rozhodující měrou. Zasloužil se též o vznik České konference rektorů, jejímž prvním kancléřem se stal pro období let 1993-94. Pod jeho pevným vedením se obě instituce dobře zaběhly, takže od března tohoto roku, kdy mu rektorské povinnosti v Opavě skončily, by si mohl vybírat zasloužené náhradní volno a ohlížet se za vykonaným celoživotním dílem. Po převratu byla ostatně soustavná, náročná a rozsáhlá práce prof. Černohorského konečně po zásluze oceněna, nejnověji v březnu tr. Cenou ministra školství, mládeže a tělovýchovy za celoživotní tvůrčí pedagogickou činnost, a v září tr. čestnou medailí Akademie věd ČR "Za zásluhy o rozvoj lidstva a vědy". Nostalgie a složení rukou do klína není ovšem nic v Černohorského stylu. V posledních měsících jsem prof. Černohorského - zajisté čirou náhodou - potkal v Brně, Opavě, Praze a dokonce ve Skalském dvoře na Vysočině, kde se r. 1986 konaly jeho proslulé Pedagogicko-fyzikální dialogy. Raději jsem tam s ním rozmlouval výhradně o horkém létě, lehce se obávaje, že dostanu nějaké domácí cvičení pro příští století. Už jsem ani nepočítal, pokolikáté se za těch 44 let naše siločáry proťaly, ale zdálo se mi, jako bychom se ocitli v bezčasí. Takovou nadčasovou konstantou se totiž v proměnách fyziky i lidské společnosti pan profesor Černohorský stal. Zdá se mi, že to souvisí s krédem, kterým letos v březnu zakončil v Opavě svou řeč na rozloučenou s rektorskou funkcí, když citoval německého myslitele Friedricha Christopha Oetingerse (1702-1782): "Dej mi schopnost s pokojnou myslí se smiřovat s věcmi, které nemohu změnit; dej mi odvahu změnit věci, které mohu změnit; a dej mi moudrost, abych dovedl jedno od druhého odlišit." Jiří Grygar