domino@netax.sk                  red. Marta Šimečková
     Psáno pro slovenský týdeník DOMINO.              17. 1.1999
================================================================

            Supermasivní černá díra uprostřed Galaxie

Teprve ve třicátých letech našeho století zjistili astronomové,
že naše sluneční soustava leží ve vnější části velké hvězdné
soustavy, kterou nazýváme Galaxie. Její hlavní součást - Mléčnou
dráhu - můžeme na obloze vidět očima, zejména v letních měsících.
Pozorujeme ji jako stříbřitý nepravidelný pás, který se táhne
napříč oblohou a je nejjasnější nad jižním obzorem v souhvězdí
Střelce. Již Galileo zjistil svým jednoduchým dalekohledem, že
tato stříbřitá mlha je slité světlo vzdálených slabých hvězd, ale
nikoho tehdy nenapadlo, že do této soustavy patří i všechny
ostatní hvězdy, které na obloze vidíme, a dokonce i my sami.
Současná představa o Galaxii praví, že jde o obří hvězdné
uskupení, skládající se z nějakých 200 miliard hvězd, které
převážně vyplňují velmi plochý pomyslný disk o průměru asi 100
tisíc světelných let a největší tloušťce sotva 3 tisíce
světelných let. V této hlavní rovině Galaxie bychom mohli při
dálkovém pohledu "shora" či "zespodu" vidět několik spirálních
ramen, která vycházejí ze středu Galaxie, což je právě ona jasná
oblast v souhvězdí Střelce. Celá soustava hvězd se kolem onoho
středu otáčí, což znamená, že jednotlivé hvězdy v plochém disku
obíhají kolem centra zhruba po kruhových drahách. Naše Slunce
a my s ním se nacházíme ve vzdálenosti 24 tisíce světelných let
od onoho centra a jeden oběh kolem středu Mléčné dráhy nám trvá
při rychlosti Slunce bezmála 200 km/s zhruba 200 milionů let - to
je tedy jakýsi galaktický rok.
Celá Galaxie má však ještě komplikovanější stavbu, neboť po jejím
obvodu se nacházejí v kulové slupce početné tzv. kulové
hvězdokupy, z nichž každá obsahuje asi milion mimořádně starých
hvězd, nejméně dvakrát starších než Slunce. (Slunce je staré
"jen" 4,6 miliardy roků.) To patrně souvisí se způsobem, jak
Galaxie vznikla - smrštěním a zahuštěním velmi řídkého
plynoprachového mezihvězdného mračna, případně srážkou
a splynutím mnoha takových mračen, před nějakými 12 miliardami
let.
Když se trochu podivíme, proč tak jednoduchou stavbu Galaxie
odhalovali astronomové tak zdlouhavě, zjistíme, že to bylo vinou
temné pohlcující látky (prachu a chladného plynu) v prostoru mezi
hvězdami. Tento stavební materiál pro příští pokolení hvězd je
totiž převážně soustředěn v hlavní rovině galaktického disku
a právě v této rovině leží i naše Slunce. To nám neobyčejně
ztěžuje výhled zejména ke středu Mléčné dráhy, kde je koncentrace
mezihvězdné látky nejvyšší a světlo běžných hvězd je v tom směru
zeslabeno třeba i milionkrát proti situaci s dokonale průhledným
prostředím. Jde přitom o velmi jemně rozptýlenou látku ne
nepodobnou cigaretovému kouři, takže její průzračnost silně
závisí na vlnové délce světelného záření. Ve shodě s fyzikálními
zákony takový materiál nejvíce pohlcuje světlo v ultrafialovém
a viditelném pásmu spektra, ale směrem k delším vlnovým délkám
infračerveného záření se situace zřetelně zlepšuje.
Tak se díky prvním infračerveným snímkům souhvězdí Střelce
podařilo r. 1968 skupině kalifornských astronomů, pracujících
u tehdy největšího dalekohledu světa (5-m reflektor na Mt.
Palomaru) odhalit, že uprostřed Galaxie se nachází rozměry
nevelký hustý oblak, o němž si astronomové zprvu mysleli, že jde
o velmi kompaktní hvězdokupu, obsahující možná milion hvězd
v nepatrném objemu řekněme 10 světelných let (běžné kulové
hvězdokupy mají totiž v průměru řádově 100 světelných let).
O něco později však byl na témže místě rozpoznán obřími
radioteleskopy útvar s rozměry podstatně menšími, řádu 1
světelného roku.
Mezitím pokročilo studium cizích hvězdných soustav - galaxií, kde
při vhodném natočení vidíme jejich jádra mnohem lépe, neboť
nejsou zakryta mezihvězdnou látkou ani naší ani oné cizí galaxie.
V několika případech tak astronomové v posledních pěti letech
zejména pomocí výtečného Hubblova kosmického teleskopu prokázali,
že těsně kolem jádra cizí galaxie obíhají hvězdy takové galaxie
kolem centra neobyčejně rychle, mnohem rychleji než Slunce
v Galaxii naší. To lze objasnit jedině tak, že v centru těchto
cizích galaxií je soustředěno v mimořádně malém objemu velké
množství hmoty - třeba až miliardkrát více než kolik činí
hmotnost Slunce. Tak se zrodil pojem supermasivních černých děr,
které ve shodě s teorií relativity mají při těchto hmotnostech
poloměr pouze 3 miliardy km, což je zhruba vzdálenost planety
Uran od Slunce.
Tato pozorování zpětně zvýšila zájem o tajemný objekt v jádru
naší Galaxie a čas od času se objevily názory, že i zde se
nachází mimořádně hmotná černá díra, byť ne tak velká jako ve
zmíněných cizích galaxiích. O rozřešení záhady se nyní postarala
skupina čtyř astronomů z Kalifornské univerzity v Los Angeles pod
vedením dnes 33tileté Andrey Ghezové. Využili k tomu dnes
největšího dalekohledu světa, 10-m Keckova teleskopu na
Havajských ostrovech a citlivé infračervené kamery. Od r. 1995 do
loňského léta pořídili tisíce zcela kratičkých 0,13 s expozicí
centra Galaxie, čímž prakticky vyloučili rušivý vliv zemské
atmosféry, jež normálně rozmaže světlo bodových hvězd na malé
navzájem se překrývající kotoučky. Dr. Ghezová přirovnala tuto
techniku k fotografování jezerního dna přes vlnící se hladinu
víceméně průzračné vody. Při dostatečně krátkých expozicích
můžeme na snímcích nalézt podrobnosti, které by se při jediné
dlouhé expozici rozmazaly či deformovaly k nepoznání. Při
snímkování hvězd ovšem jedna krátká expozice nestačí, neboť
světla od vzdáleného jádra Galaxie je tak málo, že bychom viděli
jen tmavou neexponovanou plošku. Proto se pak dodatečně ony
krátké expozice musí navzájem složit v počítači v jeden pořádně
proexponovaný snímek, aniž by se však ztratila ostrost, jíž
krátké expozice vynikají. Tímto důmyslným postupem se zlepšila
rozlišovací schopnost Keckova skleněného obra dvacetkrát a
fakticky tak dokonce překonala rozlišovací schopnost Hubblova
kosmického teleskopu, kterému zemská atmosféra přirozeně vůbec
nepřekáží.
Během tří let pozorování se tak A. Ghezové a jejím
spolupracovníkům podařilo změřit pohyby 90 hvězd v bezprostředním
okolí jádra do vzdálenosti pouhých 0,03 světelného roku od centra
a s rozlišením poloh na 0,006 světelného roku. To odpovídá
v příslušném měřítku schopnosti rozlišit při pozorování z Prahy
dvě mouchy, sedící na římse newyorkského mrakodrapu ve
vzdálenosti 3 metry od sebe. Měření prokázala, že hvězdy obíhají
kolem centra opravdu závratnou rychlostí až 1400 km/s, což
zřetelně poukazuje na přítomnost neviditelné černé díry v jádře
Mléčné dráhy. Její hmotnost vychází na 2,6-milionnásobek
hmotnosti Slunce, což je při poloměru téměř 8 milionů km zaručeně
nejhmotnější a největší černá díra v Galaxii. Astronomové totiž
až dosud odhalili v celé Mléčné dráze stěží tucet černých děr
s nejvyšší hmotností pouze 15-násobku hmotnosti Slunce a poloměry
sotva 50 km.
Obří černá díra v jádře Galaxie patrně vznikla již v době, kdy se
utvářela Mléčná dráha, ale od té doby poněkud "přibrala na váze",
neboť dříve či později na ni spadly mnohé hvězdy z jejího
bezprostředního okolí, které černá díra doslova vsála do svého
gravitačního jícnu, z něhož není úniku. Není vyloučeno, že jeden
takový případ pozorovali kalifornští astronomové, jelikož jedna z
hvězd, viditelná na snímcích z r. 1995, už není patrná na
snímcích z loňského roku.
Objev dr. Ghezové aj. skýtá velké možnosti pozorovat další vývoj
supermasivní černé díry z poměrné blízkosti, ale současně
i z bezpečné vzdálenosti - při zmíněných 24 tisících světelných
let nehrozí ani našim potomkům žádné nebezpečí, že by nás tato
černá díra jednou slupla.
                                               Jiří Grygar
===============================================================

RNDr. Jiří Grygar            Rodné číslo: 360317/951
Na Slovance 2                Účet: Investiční a poštovní banka
182 21 Praha 8                     Praha
ČR                           Č. účtu:    7355197
                             Kód banky:  5100
                             Var. symbol: 444