Zdeněk Miler: Na co Disney zapomněl

Když člověk uvažuje, co všechno Češi dali světu, tak se vedle Budvaru,Václava Havla nebo semtexu nečekaně objeví i malý nemotora s červeným nosem a třemi chlupy na hlavě - Krtek. Příští rok bude této animované star padesát a neobejde se bez něj už čtvrtá generace dětí po celém světě, včetně Číny či Japonska. Knížky,DVD, ale i trička, bazény či ložní prádlo s roztomilým hmyzožravcem se prodávají jedna báseň. Výtvarník, animátor a režisér Zdeněk Miler (83), přívětivý starý pán opírající se o dvě francouzské hole, s jeho malováním nepřestal dodnes.

Na zahradě v trávě se začala dělat krtina, vyleze z ní Krtek, kouká, kde to je, rozhlíží se kolem a vidí, jak nad ním na šňůře se houpou modré kalhotky. "Já pod zemí najdu tolik věcí a nemám je kam dát.Takové bych moc potřeboval. Ale kdo by mi je ušil?" Ale ani myška, ani rak nevědí, kdo by mu kalhotky ušil, a Rákosníček, který by to uměl, zase nemá látku.A tak si Krtek sedne na krtinu a pláče a pláče. Pláče moc hezky...
...to plakání nahrála jedna z mých dcer. A nahrála to moc pěkně. Ono to není tak lehké plakat na povel. Představte si, že bych po vás teď chtěl, abyste tady plakala! Ale ne tak jako že to hrajete, ale aby to bylo doopravdy.

No to by mi nešlo.A jak jste to tedy udělal?
Já jsem měl obě své dcery moc rád a nikdy jsem na ně nebyl ošklivý. Musel jsem si tedy najít záminku, abych mohl té starší vynadat. Nemohla pochopit, co se stalo. A začla vám plakat, ale tak usedavě a tak krásně! Hned jsem volal na zvukaře: "Honem to natočte!" Vznikl záznam pláče, který používáme už třicet let. Na takové věci moc záleží, to byste neřekla. Když byly dcery malé, nahrály mi i ostatní zvuky, hlavně smíchy, takové jsem nikdy dřív neměl. Ani když jsme je dělali s dětmi od Dismanna. To nestálo za nic, vyhodili jsme to.

Píší vám třeba děti kvůli Krtkovi?
Dostávám od nich štosy pohledů a dopisů! To mě opravdu těší, ale neodpovídám na to, protože bych musel psát od rána do večera. A já hrozně nerad píšu. On je Krtek teď například oblíbený v Číně, v Japonsku budou vydávat všechny moje knížky. Taky jsem jim udělal filmek, podle kterého se japonské děti učí s Krtkem dopravní předpisy.

Břetislav Pojar přiznal, že si v seriálu Pane, pojďte si hrát vyřizoval účty se starším bráchou, který ho v dětství utiskoval, že bratr byl vlastně ten zlý medvídek. Promítal jste si i vy do Krtka něco ze svého života?
Začnete sice někde jinde, ale nakonec do toho najednou dáváte svoje špatné i dobré vlastnosti. Takže ano, do jisté míry je ten Krtek vlastně moje nátura.

Nejde vám náhodou Krtek, po těch padesáti letech, už někdy na nervy? Dovedu si představit, jak se všichni zajímají jen o něj.A přitom máte na svém kontě umělečtější díla...
Můj nejlepší film byl O milionářovi, který ukradl slunce podle Jiřího Wolkera, který dostal cenu v Benátkách. Potom jsem dělal několik filmů pro děti a pak teprve přišel Krtek. Ten mě nikdy neomrzel, ale kdybyste věděla, kolikrát už jsem musel říkat, jak jsem k tomu Krtkovi přišel! Já už to mám tak navrčený, že na to ani nemusím myslet. Pokaždé začnu od té krtiny, jak jsem o ni zakopl.

Jak dlouho vám trvalo nakreslit prvního Krtka?
Trvalo mi to dva roky. Ale zase je na tom filmu vidět kus poctivé práce, protože když to děláte tak dlouho, hnedka něco z pera ven nepustíte. Ona je to taková myš a ještě k tomu nemá ani uši. Tak jsem mu udělal červený nos, protože je celý tmavý a já chtěl, aby tam bylo něco barevného. A risknul jsem, že jsem ho neudělal slepého, to by pro děti bylo smutné. Byla to práce. Totiž ono je to tak: Vy nemůžete v kresleném filmu udělat jenom jeden obrázek, ale děláte všechny fáze: zepředu, z profilu, zezadu a spoustu všelijakých pohybových variant. A to je jenom příprava pro animátory! Když jim ale uděláte dobrou přípravu, která je inspiruje, máte vyhráno.

Tušil jste hned, že jste stvořil mezinárodní hvězdu animovaného filmu?
Vůbec. Mně ale nějaká sláva nikdy nic neříkala. Dělal jsem to, protože jsem měl určitou příležitost a prostě mě to bavilo. Byl jsem taky v období, kdy mě všechno inspirovalo, ať jsem šel kamkoli. To jsou trošku osudové věci. Uděláte první film a do toho dáte všecko. A dostanete někde cenu, já jsem za první film o Krtkovi dostal na festivalu benátského lva. A v tu ránu chtěli další dva filmy. A pak přišli ze západoněmecké televize, abych jim udělal dvanáct dílů o Krtkovi. To byla práce na tři roky! Vzal jsem to, ale musel jsem si přizvat spolupracovníky. Já nejsem žádný spisovatel. Svého kamaráda Ivana Klímu, který tady bydlel ob dva domy, ten mi udělal asi šest scénářů. A potom paní Hanu Doskočilovou a scenáristu J. A. Novotného. Právě od něho jsem se naučil psát scénáře, takže pak už jsem si vystačil sám.

Změnil se Krtek za ta léta?
On měl ze začátku dost dlouhý nos a kvůli tomu vypadal staře. Tak jsem mu ho zkrátil a v tu ránu byl kluk, takový veselý rošťák, což jsem potřeboval. Potom jsem mu oddělal ocásek, to jsou zbytečnosti, které se pak musí pořád kreslit. A chlupy jsem mu nakonec nechal jen na hlavě.

Je pravda, že jste pracoval i osmnáct hodin denně?
Někdy jsem měl prostě termín, ale to mi bylo dost protivné. Ale fakt je, že jsem měl práci tak rád, že jsem často zapomněl na svět, vůbec jsem od toho nemohl vstát. A toho si vážím a děkuju Pánubohu, že mi dal takovou vlastnost. Tenkrát jsem na to ale taky měl energii, mohl jsem dělat pořád a vůbec jsem nebyl unavený. Dneska už ne. Teď u toho každou chvilku usnu.

Vy jste za války pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Myslíte, že to ovlivnilo vaši pracovitost?
Snad taky. Když přišli Němci, měl jsem veliké štěstí, jinak bych tady už asi nebyl. Já jsem jednadvacátý ročník a ten celý odtáhli do říše na práci. Ale tím, že jsme dělali kreslený film, nás vyreklamovali. Takže kreslený film mi možná zachránil život.

Máte Krtka tak v ruce, že byste ho mohl malovat poslepu?
No skoro jo. Jenom nevím, jestli bych se potmě trefil do očí.

S Jiřím Trnkou (Z. Miler vpravo) Zdroj: Repro LN

Zdávalo se vám někdy o něm?
Jen málo. ("Mně se o něm zdálo," říká paní Milerová, která nám přišla nabídnout kávu. "Krtkovi bude padesát a my dva jsme spolu 47 let. 47 let s Krtkem!" ) Ale je hezké vidět, jak ho mají děti rádi. Spolupracoval jsem s jednou firmou, která dělá krásné plyšové Krtky. Dokonce dostávám fotografie, jak děti spinkají s těmi plyšovými Krtky. A představte si, co mi vyprávěl dramaturg dětského vysílání německé televize, ta byla producentem většiny pohádek o Krtkovi. Byl služebně v Japonsku a na letišti vřískal malý Japoneček, až se všichni otáčeli. Jeho maminka začala hledat ve všech taškách, až konečně našla nějakou knížku, dala mu ji a on byl hned jak pěna. A na obálce byl Krtek! Bylo to sice vydání načerno, ale i tak mě to potěšilo.

Na internetu se nabízí množství všelijakého zboží s Krtkem, od ložních souprav po bazény. Neporušují vaše autorská práva?
Já mám takovou zásadu, že pokud je to pro děti, tak to většinou povoluju. Já bych mohl mít plno Krtků třeba na potravinách, na lécích, technice, ale to nechci. Mám svého právního zástupce, který mi dělá smlouvy a řeší spory, když někdo vydá Krtka bez povolení.

Spisovatel Ivan Klíma, autor několika krtkovských scénářů (než mu to komunisti zatrhli), mi o vás řekl kuriózní věc: Má jen nepatrný zlomeček z autorských práv ke Krtkovi, a přesto je to jeho nejlukrativnější dílo! Máte přehled, kolik vám Krtek už vydělal?
To nepočítám,není to moje hobby. Ale Krtek neživí jenom mě, ale také spoustu dalších lidí, hlavně těch všelijakých podnikatelů. Například jeden pán ze Semil dělá dětské povlečení s Krtkem. Já mu ho celé navrhl a on měl na Vánoce obrovský obchodní úspěch. Maminky dětem kupují radši hned dvoje, aby se s ním nemusely rozloučit, ani když se jedno povlečení ušpiní. Nechtějí v ničem jiném spát.

Některé díly, například Krtek ve městě, byly ve své době docela dobrá společenská kritika. Nebyl on Krtek nakonec tak trochu underground?
Trochu ano. A přiznám se, že mě maličko inspirovaly Steinbeckovy Hrozny hněvu, on tam má takový motiv, že kdesi žili lidi a přijely buldozery a celý kraj zplanýrovaly. Ale ty lidi se nenechali vyhodit, žili tam někde na mezi dál. To mi přišlo jako dobrý nápad, tak jsem to trochu použil v jednom scénáři. Lidi zlikvidovali krásnou krajinu, kde byla zvířátka doma. A zvířátka si řekla, že odtud nepůjdou. Ale lidi se jich chtěli zbavit, tak tam poslali helikoptéru a z ní vyšli potentáti a domlouvali zvířátkům, aby odešla. Končí to tím, že je odstěhovali do města, do bytu, kam jim přivezli nafukovací přírodu. Kytky, stromy, všechno nafukovací. Je to tragikomedie.

Zažil jste v komunistických časech nějaký cenzurní zásah, museli jste předkládat náměty Hlavní správě tiskového dozoru?
No museli, museli. To bylo pro mě někdy dost kruté. Představte si, že jsem udělal scénář, a když jsem ho přinesl na Filmovou radu, jak se tehdy ten schvalovací orgán jmenoval, tak tam seděli Karel Konrád, Pujmanová, Majerová a ještě nějací další známí spisovatelé. A když jsem jim námět o Krtkovi předložil, tak Karel Konrád vyskočil a křičel: "Nikdy! Tohle nedovolím! Já jsem zásadně proti tomu, já bych všechny krtky zlikvidoval, mám zahradu plnou krtin." Nechali ho vydovádět a pak mu Pujmanová s Majerovou říkaly: "Ale Karlíčku, vždyť je to docela hezký námět..." No, nakonec ho přemluvily a schválilo se to, ale dalo to práci. Takže Krtek se nakonec dělal díky Majerové a Pujmanové.

V roce 1939 nakreslil při přijímacích zkouškách na UMPRUM tehdy osmnáctiletý Zdeněk Miler portrét své babičky. Zdroj: Repro LN

Stalo se vám někdy, že se vám nějaký film nepovedl?
Stalo, ale ne s Krtkem. Několik let jsem dělal s Eduardem Petiškou, měl moc hezké nápady. Taky pohádku o nejbohatším vrabci na světě. Na nádraží byly vagóny plné zrní a jeden hamižný vrabec vletěl do vagónu a večer ho tam přibouchli. Takže sice měl vagón zrní, ale neměl svobodu. A koukal skrz okýnka na ty ostatní vrabce, jak jsou sice hladoví, ale lítají si, kam chtějí. S tím filmem jsme si moc hrál, dokonce když už byl hotový, celý jsem ho předělal. Rád jsem chodil na dětské filmové festivaly, třeba ve Zlíně, tam bylo dva tisíce dětí na představení! Vy si mezi ně sednete a pozorujete je, jak reagují. Ale vrabec přestal děti za pět minut bavit, začaly si povídat mezi sebou, potom dokonce někdo dělal z papíru vlašťovky a v tom pruhu světla z promítací kabiny je házel. A taková to byla práce! Bylo mi strašně, bylo mi do breku. Ale poučil jsem se.

Co bylo špatně?
Kreslený film má jednu zásadu, tajemství - v každé vteřině musí být něčím zajímavý. Jeden gag musí střídat druhý. Film o vrabci byl po výtvarné stránce velice hezký, ale tohle pravidlo nectil. Musí to děti pořád držet v určitém napětí, pořád se musí těšit na něco dalšího. To jsem si uvědomil i u Trnky. Trnka byl kouzelník, dělal krásné věci. Ale jeho filmy jsou vyloženě výtvarné, trošku tam chybí sled nápadů. Všimněte si, jak jsou americké filmy postavené na nápadech, jak jde jeden gag za druhým.

Co si myslíte o počítačové animaci, o animovaných filmech typu Hledá se Nemo?
Moc pro počítačovou animaci nejsem, protože ten film je nakonec mechanický, trošku odlidštěný. Počítač je ohromná vymoženost, odpadají například konturisti, koloristi a všelijaké jiné profese, všechno zvládne stroj. Ale to lidské, ta jistá nedokonalost, se vytratí. Poznáte hned, jestli to dělal animátor nebo počítač. Kresba musí žít a musíte do ní dát duši. Krtek má takový úspěch, protože žije a dítě se s ním může ztotožnit. Podle mého je jediná cesta: aby animátor udělal perfektně celou tu hru, a teprve když to pustí z ruky, je to možné předat počítačové technice, například pro vybarvování, barvy počítač udělá perfektně. Dokonale si pamatuje, že třeba čepice je všude červená.

Vy sám pracujete s počítačem?
Neumím to. A vlastně se to ani nechci naučit, protože mi to připadá hrozně zavádějící. Počítač vám totiž dá tolik možností, že vás svádí udělat film velmi snadnou cestou. Já jsem dělal 40 let pro Němce, a ti kategoricky nechtěli počítače, jen ruční práci. Mně stačí, že mám xerox a můžu si věci okopírovat, zvětšit nebo zmenšit.

Čeho vy sám si ze svého díla nejvíc vážíte?
(dlouho přemýšlí) Nejvíc si vážím, že jsem dostal dar od toho nejvyššího, abych to všechno mohl udělat. Moc rád jsem měl film, který se jmenoval Sametka. Bylo to o stepující housence, byla slavná, pořád šla výš a výš, a když byla na vrcholku, najednou zmizela. Bezvadný fór. A kluk, který s ní pořád byl, ji nemohl najít. Pozvali si dokonce detektiva, ale nic. Nešťastný chlapec si sedne ke klavíru a začne vyťukávat: Tá, tadadadá... tu melodii, s níž jezdili po světě. A najednou na klaviatuře něco leze, a když to dolezlo k němu, otevřelo to křídla - krásný motýl. Kluk vezme motýlka na prst, jde k oknu a pustí ho na svobodu. Geniální nápad, tu myšlenku mám opravdu rád. Chtěl bych z té povídky udělat ještě knížku. Ale je to kláda, velká práce.

Jinak dělám pořád Krtky. Spolupracoval jsem třeba na dětském spodním prádle s Krtkem, pak mi toho vždycky přijde bedna, ani nevím, kam to mám dát. Krtka už se nezbavím. Ale dělám ho pořád rád. On mě přežije.

Měl jste někdy na zahradě krtka?
A víte, že ne? Ale vím o jednom vlídném receptu, jak se ho zbavit. Stačí nějaký hluk, dáte do krtiny třeba hodně nahlas rádio a on se určitě vystěhuje.

Zdeněk Miller

Výtvarník, animátor, scenárista a režisér Zdeněk Miler (83) vystudoval pražskou UMPRUM, za války pracoval jako kreslíř Baťova Filmového studia ve Zlíně, až do roku 2002 pak působil v Krátkém filmu Praha. (Mimochodem je i autorem slavné značky studia Bratři v triku.) Ilustroval na 40 knih - např. Hrubín: Kuřátko a obilí, Vančura: Kubula a Kuba Kubikula. Vytvořil 64 filmů o Krtkových dobrodružstvích, je ale autorem řady dalších animovaných filmů, např. O milionáři, který ukradl slunce, Měsíční pohádka. Získal na 40 zahraničních i domácích cen, mj. benátského Zlatého lva za první film o Krtkovi (byl to jediný mluvený film s Krtkem). Zasloužilý umělec (1986), v roce 1999 dostal Zlatou paletu Albatrosu za 5 138 000 knih s jeho ilustracemi. Zdeněk Miler je 47 let ženatý, jeho žena je výtvarnice. Mají dvě dcery.

Alena Plavcová