Vážení přátelé, i když žádný národ tu není na zeměkouli od věků a sám pojem národa je poměrně moderní, přesto pociťuje většina národů svou existenci jako samozřejmý úděl daný mu od Boha, od přírody, od nepameti. Nepříliš šťastná, přetrhávaná historie českého národa, jenž dokonce prošel i předsíní mrtvých, umožnila nám nepodlehnout této klamavé sugesci. Existence českého národa nebyla totiž nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením.
Nejzretelneji je to patrno na zacatku 19. stoleti, kdy hrstka intelektualu se pokusila vzkrisit polozapomenutou cestinu a v dalsi generaci i polozahynuly narod. Toto vzkriseni byl zamerny cin a kazdy cin je volba mezi pro a proti.
Intelektualove ceskeho obrozeni, i kdyz se rozhodli pro, znali i vahu protiduvodu. Vedeli - mluvi o tom napriklad Matous Klacel - ze germanizace by ulehcila zivot obyvatelu Cech, dala praktictejsi moznosti jejich detem. Vedeli tez, ze prislusnost k vetsimu narod poskytuje mnohem vetsi prostor i pusobnost duchovni praci, kdezto cestinou veda - cituji Klacela, "ouzi znamost dukladne prace sve".
Znali nevyhody malych narodu, ktere, jak rikal Kollar, "mysli a citi takorka jen napolo", jejichz vzdelanost - cituji opet Kollara - "byva malicherna a neduziva, ona nezije, ale jen zivori, neroste ani nekvete, ale jen vegetuje, nevyvodi stromy, ale jen chrastiny." Plne vedomi duvodu i protiduvodu klade do zakladu novodobeho ceskeho byti otazku byt ci nebyt a proc byt. Jestlize obrozenci zvolili byti, byla to velka vyzva budoucnosti. Postavili narod pred ukol ospravedlnit v prubehu historie spravnost osvobozenecke volby.
Bylo zcela v logice teto podstatne nesamozrejmosti ceskeho byti, jestlize Hubert Gordon Schauer hodil roku 1886 do tvare mlade, lec do sve malosti pohodlne se jiz zabydlujici ceske verejnosti skandalni otazky: Nebyli bychom prinesli lidstvu vic, kdybychom svou duchovni energii byli spojili s kulturou velkeho naroda, ktera je na mnohem vyssi urovni nez klicici kultura ceska? Stala namaha vynalozena na znovuzrizeni naroda vubec za to? Je kulturni hodnota naroda tak velka, aby ho ospravedlnila?A druha otazka. Je s to ho ta hodnota zabezpecit; v budoucnosti pred eventualnim odnarodnenim?
Cesky provincionalismus, plne uspokojeny pouhym vegetovanim povazoval ovsem takove obraceni jistot v otazky za utok proti narodu, a proto vyobcoval tehdy Schauera z naroda.
A prece o pet let pozdeji zacinajici kritik Salda oznacuje Schauera za nejvetsi postavu sve generace. Jeho stat oznacuje za vlastenecky cin v nejpuvodnejsim slova smyslu. Nemyli se. Vzdyt Schauer konec koncu vyhrotil to, co vedeli vsichni velci obrozenci. Palacky pise: "Nepovzneseme-li ducha naroda naseho k vyssi a uslechtilejsi cinnosti, nezli jest u souseduv, neuhajime ani prirozeneho bytu sveho." A Neruda: "Nastava povinnost, abychom narod svuj na vysi svetoveho uvedomeni a vzdelani postavili a jemu takto nejen k uznani dopomohli, ale i zivot pojistili."
Otazku sameho byti naroda podminuji obrozenci kulturnimi hodnotami, jez ma narod vytvorit. A ty hodnoty chteji merit nikoli bezprostredni nacionalni uzitecnosti, ale meritky, jak se tehdy rika, vselidskymi. Chteji byt soucasti sveta, soucasti Evropy.
Cechove stridali v dejinach udobi bdeni s udobim spanku, nektere podstatne vyvojove faze evropskeho ducha promeskali a musili si evropsky kontext vzdy znovu sami zprostredkovavat, osvojovat, vytvaret.
Nic nikdy nebylo Cechum samozrejmou danosti, ani jejich jazyk, ani jejich evropanstvi. I jejich evropska prislusnost je jejich vecnym bud anebo: bud nechat cestinu zplanet v pouhe evropske nareci a jeji kulturu v pouhy evropsky folklor, anebo byt jednim z evropskych narodu, se vsim, co to znamena.
Jen druha alternativa zarucuje skutecny zivot, ale ona je prave neobycejne obtizna pro narod, ktery cele devatenacte stoleti musel venovat vetsinu sve energie na budovani zakladu, od stredniho skolstvi az po naucny slovnik.
A prece uz na zacatku dvacateho stoleti, a zejmena v udobi mezi dvema valkami, dochazi ke kulturnimu rozkvetu bezpochyby dosud nejvetsimu v ceske historii.
Bylo to ovsem porad jeste obdobi jinosstvi. Jestlize se prave nyni, v sedesatych letech, ceska kultura znovu rozbehla, jestlize je dnes nepochybne nejuspesnejsim oborem narodni cinnosti, pak je to nejdulezitejsi narodni udalost poslednich let.
Ale je si toho nase narodni spolecenstvi vubec vedomo? Je si vedomo, ze osud jeho kultury je jeho osudem? Anebo snad dnes jiz prestal platit nazor obrozencu, ze bez silnych kulturnich hodnot neni narodni byti vubec zabezpeceno?
V druhe puli dvacateho stoleti otevrely se velke perspektivy integrace. Vyvoj lidstva se poprve spojil v jednotnou svetovou historii. Male celky se spojuji do vetsich. Mezinarodni kulturni usili se koncentruje a sjednocuje. Vznika masove cestovatelstvi.
A tim vsim vzrusta role nekolika hlavnich svetovych jazyku, a tak jak se stava veskery zivot cim dal vic mezinarodnim, pusobnost jazyku malych narodu se cim dal vic omezuje.
Mluvil jsem pred casem s jednim belgickym Vlamem, divadelnikem, ktery si mi stezoval, jak je ohrozen jejich jazyk, jak se vlamska inteligence stava dvojjazycnou a zacina davat prednost pred rodnym jazykem anglictine, ktera ji umoznuje primejsi styk s mezinarodni vedou.
V techto okolnostech mohou male narody branit svuj jazyk a svou svebytnost jedine kulturnim vyznamem sveho jazyka, nenahraditelnosti hodnot, jez vytvoril a jez jsou s nim spjaty.
Plzenske pivo je ovsem take hodnota. Jenomze vsude ho piji jako Pilsner Urquell. Plzenske pivo narok Cechu na vlastni jazyk neospravedlni.
A budoucnost sjednocujiciho se sveta bude nemilosrdne a zcela opravnene pozadovat ucty z ospravedlneni existence, kterou jsme si pred 150 lety zvolili, a bude se ptat, proc jsme si ji zvolili.
Desim se nekdy toho, ze dnesni nase vzdelanost ztraci onen evropsky charakter jejz meli na srdci cesti humaniste a obrozenci. Recko-rimska antika i krestanstvi, oba tyto zakladni pramen evropskeho ducha, ktere vytvareji napeti jeho vyboje, temer vypadly z povedomi mladeho ceskeho vzdelance, coz je ztrata, kterou nelze nijak nahradit.
Existuje totiz zelezna kontinuita evropskeho mysleni, trvajici pres veskere myslenkove revoluce, ktera si vytvorila svuj slovnik, svou terminologii, sva podobenstvi, myty a sva temata, bez jejichz znalosti se evropsti vzdelanci nemohou dohovorit.
Cetl jsem nedavno otresny dokument o znalostech, jake maji budouci ucitele cestiny o svetove literature, a nechtel bych se dovedet o jejich znalostech vseobecnych svetovych dejin.
Provincionalismus neni jen zalezitosti literarni orientace, ale predevsim problem celonarodniho byti, zejmena jeho skolstvi, novinarstvi, atd.
Videl jsem nedavno film, ktery se jmenoval Sedmikrasky a vypravel o dvou nadherne odpornych holcickach, suverenne spokojenych s vlastni roztomilou omezenosti a vesele nicicich vsechno, co presahovalo jejich obzor. Zdalo se mi, ze vidim dalekosahle a velmi aktualni podobenstvi o vandalismu.
Kdo je vandal? Vandal, jak ho kolem sebe vidim, je socialne zabezpeceny, gramotny, sam se sebou spokojeny a nema se celkem za co mstit.Vandal, to je pysna omezenost, ktera se citi dobre v sobe same a je ochotna kdykoli se dovolavat svych demokratickych prav.
Tato pysna omezenost se domniva, ze k jejim nezadatelnym pravum patri pretvaret svet ke svemu obrazu, a protoze svet je predevsim to nesmirne mnohe, co ji presahuje, upravuje si tedy svet ke svemu obrazu tim, ze ho nici.
V dopise Helvetiovi napsal Voltaire nadhernou vetu: "Nesouhlasim s tim, co rikate, ale az do smrti budu branit vase pravo rikat to." To je formulace zakladniho etickeho principu novoveke kultury. Kdo se vraci historicky pred tuto zasadu, dela krok z novoveku do stredoveku.
Jakekoliv potlacovani nazoru, ba i nasilne potlacovani nespravnych nazoru, smeruje ve svych dusledcich proti pravde, protoze pravdy je mozno dosici jen v dialogu nazoru, ktere jsou rovnopravne a svobodne. Jakykoliv zasah do svobody myslenek a slov, at uz technologie i pojmenovani takove cenzury je sebediskretnejsi, je ve dvacatem stoleti skandalem.
Ja vim, ze kdyz se rekne svoboda, nekteri lide dostavaji hned sennou rymu a namitaji, ze svoboda musi mit sve hranice. To se vi, ze ma kazda svoboda sve hranice, dane uz treba mirou soudobych znalosti, vzdelanim, predsudku, apod. Jenomze zadne nove progresivni obdobi se prece samo nedefinovalo svymi omezenimi!
Jenomze u nas je porad vetsi ctnosti strezit hranice nez je prekracovat. Nejruznejsi momentalni spolecensko-politicke okolnost maji ospravedlnit, ze se duchovni svobody ruzne ohranicuji.
Ale velka politika je ta, ktera nadrazuje epochalni zajmy nad momentalni zajmy. A velikost ceske kultury je pro cesky narod zajmem epochalnim.
Cely pribeh tohoto naroda mezi demokracii, fasistickou porobou, stalinismem a socialismem (nasobeny jeste zcela jedinecnou problematikou nacionalni) obsahuje v sobe vsechno podstatne, co dela dvacate stoleti dvacatym stoletim.
To nam umoznuje klast mozna podstatnejsi otazky nez ti, kteri touto anabazi neprosli. Toto vetsi vedeni by se mohlo promenit v ono osvobozujici prekroceni dosavadnich hranic, v prekroceni hranic dosavadnich vedomosti o cloveku a jeho udelu a dat tak ceske kulture smysl, dospelost a velikost.
Jenze znovu se musim ptat: je si nase narodni spolecenstvi vedomo techto sanci? Vi, ze to jsou jeho sance? Vi, ze historicke prilezitosti jsou neopakovatelne?
Vi, ze prohrat tyto sance znamena prohrat ceskemu narodu jho dvacate stoleti? "Uznano jest hlasem vseobecnym," napsal Palacky, "ze to byli spisovatele cesti, co nedali narodu zahynout, ale vzkrisili jej zase a vytknuli jeho snaham cile uslechtile." Stoji existence ceskeho naroda vubec za to? Stoji za to existence jeho jazyka? Ony nejzakladnejsi otazky polozene do zakladu novodobeho byti tohoto naroda cekaji stale jeste na sve definitivni zodpovezeni. Proto kazdy, kdo svou bigotnosti, vandalismem, nekulturnosti, nesvobodomyslnosti podrazi nohy nastavsimu kulturnimu rozvoji, podrazi nohy samemu byti tohoto naroda.
Predneseno 27. cervna 1967