Ja jsem narazil az na klenbu nebes a ted tusim, ze se prostor rozprostira dal... A jestlize je pravda, ze jsme v ohromnych koncinach nasi Galaxie sami, je to porad nas domov. A kdovi, jestli ne cely vesmir. A tu mne povznasi vedomi, ze kosmologie je uz s to, pokud ne obsahnout, tak alespon uvazovat o vesmiru jako celku. A mam-li se vyznat ze svych pocitu, chtel bych, aby tento domov mel jakesi meze, aby byl utulny. Dovedu si predstavit, jak bylo cloveku pred Kopernikem, kdyz mel za svuj domov vesmir uzavreny sferami, kde jsou ÝnapichaneÝ hvezdy a pak uz nic... A jak mu asi bylo, kdyz se od Giordana Bruna dozvedel, ze vesmir je nekonecny, jak ho musel zamrazit ledovy dech nekonecna. Ja hledam pevny bod ve velkem tresku. Ten by mohl urcovat jakousi hranici pocatku..."
Ilja Hurnik, hudebni skladatel
( 1993 )
Nas domov Zeme
Dovedete si vzpomenout na chvile, kdy jste takrikajic nabirali rozum ? Obvykle si pamatujeme utrzky vlastniho zivota z doby, kdy nam byly 3 - 4 roky. Tehdy poprve si uvedomime vlastni jedinecnost a odlisnost od vsech ostatnich lidi a zivocichu. V te dobe se uz dobre vyzname v byte ci dome, kde zijeme a mame slusnou predstavu o nejblizsim okoli sveho bydliste. Jak nam pak pribyva let, nas zaber se rozsiruje - presne tak, jak to v uvodni citaci rika Ilja Hurnik. Zname uz dobre vesnici nebo mesto, v nemz zijeme; vime, ze jsme obcany republiky, ktera na vsech svetovych stranach sousedi s jinymi staty, a ze vsechny tyto staty tvori jistou cast svetadilu, ktery se nazyva Evropa.
Nakonec se kazdy z nas dozvi, ze Evropa je jen jednim z vice svetadilu, ktere spolu s oceany pokryvaji povrch zemekoule. Zeme tak predstavuje nas nejsirsi domov - dnes uz asi nikomu nedela potize si uvedomit, ze Zeme je kulata, ze ji nic v prostoru nepodpira, a ze nasi protinozci neodpadnou do vesmiru, jak si jeste pred nekolika staletimi lide mysleli. Ten duvod, proc vse na Zemi pevne drzi, proc kdyz vyskocime do vysky, dopadneme vzapeti zpet na pevnou pudu, se odborne nazyva zemska pritazlivost. Je to zvlastni a zcela vseobecne pusobici sila, ktera se neda zrusit. Pritazlivost Zeme nas obrazne receno pevne pridrzuje v nasem kosmickem domove.
Nasi predkove Zemi jako kosmicke teleso vlastne neznali. Dokazali procestovat velke vzdalenosti po sousi, ale oceany byly dlouho neprekonatelnou prekazkou. Lide se odvazovali na more jen na dohled pevniny a tak krajiny oddelene morem byly navzajem zcela izolovany. Proto mely pro lidske poznani tak zasadni vyznam Kolumbovy vypravy na pocatku novoveku ( 1492 ); jeho zasluhou se podarilo objevit nejen novy kontinent, ale i jeho obyvatele, s nimiz se Evropane setkali poprve. O pouhych sest let pozdeji obeplul Vasco de Gama Afriku a dosahl Indie. Konecne v letech 1521-22 obepluly spanelske lodi ( vedene kapitanem Magellanem, ktery vsak v prubehu vypravy zahynul ) zemekouli, cimz se definitivne prokazalo, ze je Zeme kulata. Na Zemi i pak ovsem zbylo jeste mnoho neznamych mist. Mapa Zeme se doplnovala jeste behem XX. stoleti, kdyz postupne r. 1909 stanuli lide na severnim polu, r. 1911 na polu jiznim a r. 1953 byl poprve dobyt Mt.Everest.
Zcela novy pohled na Zemi poskytla lidem kosmonautika. V r. 1957 obletelo Zemi prvni teleso, vyrobene clovekem - sovetsky Sputnik 1 - za pouhou puldruhou hodinu. O ctyri roky pozdeji se takto na Zemi dival prvni clovek - sovetsky kosmonaut Jurij Gagarin. A konecne v r. 1968 se clovek poprve dokazal zcela vymanit z ochranne naruce zemske pritazlivosti - v kosmicke lodi Apollo 8 se tri americti astronauti dostali do sfery pritazlivosti Mesice, ktery dokonce obleteli. Program Apollo vyvrcholil o rok pozdeji, kdyz Americane Neil Armstrong a Edwin Aldrin pristali na Mesici a ucinili tak - receno Armstrongovymi slovy - " maly krok pro cloveka a velky skok pro lidstvo ".
Tyto kosmicke cesty tak symbolicky uzavrely namahavou a casto i nebezpecnou cestu poznavani naseho domova - Zeme. Poskytly nam zaroven nezvykly pohled na teleso, kde jedine muzeme ve vesmiru bez nesnazi existovat. Primely kazdeho obyvatele zemekoule, aby si sveho jedinecneho domova zacal vice vazit.
2. Postaveni Zeme ve vesmiru
Nasi predkove ve staroveku nemeli po ruce zadne vedecke
pristroje pro zkoumani sveta. Tim vice nas musi udivit, ze
prostym pozorovanim ocima a uzivanim zcela jednoduchych
pomucek dokazali poznavat svet kolem sebe tak dobre, ze mnohe
ze starovekych nazoru pripravily pudu pro rozvoj moderni
prirodovedy. Kazdy pozorovatel si uz tehdy prirozene vsimnul,
ze denni obloze vevodi Slunce, ktere rano vychazi, v poledne
je na obloze nejvyse, a vecer zapada. Druhe nejvyraznejsi
teleso na obloze je samozrejme Mesic, jehoz kotouc se jevi
stejne velky jako Slunce, ale jehoz jasnost je podstatne
nizsi. Navic, na rozdil od Slunce, vykazuje faze, tj. nekdy je
videt jako plny kotouc, jindy jako pulkotouc nebo srpek,
a nekdy nebyva videt vubec. Stridave se vyskytuje na
denni i nocni obloze.
Na nocni obloze pak pozorovali cetne hvezdy ruznych jasnosti a barev. Vsechna telesa denni i nocni oblohy se behem doby plynule pohybovala. Soustavnym pozorovanim oblohy i dalsimi usudky dospeli staroveci hvezdari k harmonickemu obrazu sveta, v jehoz stredu se nachazela nehybna Zeme, a kolem niz obihala vsechny ostatni telesa vesmiru. O povaze techto teles nemeli nasi predkove zadnou potuchu. Vedeli jen tolik, ze Mesic je k Zemi nejblize, nekolik malo hvezd - poutniku ( dnes jim rikame planety ) bylo dale - podobne jako Slunce - zatimco hvezdy nocni oblohy byly zrejme velice daleko.
Tento obraz sveta se Zemi uprostred tvori podstatu geocentrickeho nazoru; odpovidal " zdravemu rozumu " a byl propracovan zejmena astronomem Claudiem Ptolemaiem ve druhem stoleti naseho letopoctu. V jeho svetove soustave obihalo Slunce Zemi po kruznici a ostatni planety se nalezaly na obvodu pomocnych kruznic ( epicklu ), jez obihaly po dalsich kruznicich ( deferentech ) se stredem v Zemi. V prubehu veku byla tato soustava neustale zlepsovana zavadenim dalsich pomocnych kruznic a slouzila astronomum k predpovidani pohybu nebeskych teles na dlouhou dobu dopredu.
Kdyz pak nedlouho po Magellanove plavbe r. 1543 prisel polsky astronom Mikulas Kopernik s nazorem, ze stredem sveta neni Zeme, nybrz Slunce, a ze tedy Zeme se ve vesmiru pohybuje, zpusobil tim myslenkovy zvrat, jehoz dosah stezi umime docenit. Kopernikuv objev nam dnes pripada samozrejmy, ale zkusme se vzit do stavu mysli jeho soucasniku. Nikdo prece nevnima ani dnes jakykoliv pohyb Zeme - citime, snad s vyjimkou vzacnych okamziku zemetreseni, velmi pevnou a nehybnou pudu pod nohama. Na vlastni oci vidime, jak se Slunce, Mesic i hvezdy pohybuji po obloze. Vypocty podle Ptolemaiovy soustavy davaji lepsi predpovedi budoucich pohybu planet, nez vypocty podle Kopernikovy soustavy. K prosazeni tak nezvyklych nazoru bylo tedy zapotrebi genialni predvidavosti i nemale osobni odvahy. Vskutku trvalo prakticky cele stoleti, nez vedci zacali Kopernikovu na prvni pohled ztrestenou myslenku brat vazne.
Prispela k tomu mimoradne presna astronomicka pozorovani danskeho hvezdare Tycha Braha, jenz na sklonku sveho zivota ( 1546 - 1601 ) zil v Cechach ( je pochovan v Tynskem chramu na Staromestskem namesti v Praze ) a jeho pokracovatele nemeckeho astronoma Jana Keplera (1571 - 1630), ktery rovnez pracoval v Praze. K presvedcenym kopernikancum patril tez italsky matematik a fyzik Galileo Galilei ( 1564 - 1642 ), ktery r. 1609 poprve uzil k pozorovani nebeskych teles prave vynalezeneho dalekohledu. Tito genialni prirodovedci svym dilem prokazali velikost Kopernikovy myslenky a zaslouzili se tak rozhodujici merou o nove pojeti postaveni Zeme ( a tedy i cloveka ) ve vesmiru.
Ptolemaiova soustava se sice stala historickou vetesi, ale v bezne mluve ji nevedomky stale pouzivame, kdyz treba rikame, ze Slunce vychazi, nebo ze Venuse zapada. Ve skutecnosti je to Zeme, ktera se otaci presne opacnym smerem, tj. od zapadu na vychod ! Do prirodovedy tak vstoupilo povedomi o relativite pohybu a o neexistenci absolutniho stredu sveta. Kopernikuv pristup, ktery " uvedl Zemi do pohybu ", se vedcum jeste nekolikrat osvedcil. V prubehu dalsich staleti se zejmena zjistilo, ze ani Slunce neni stredem sveta, nybrz jen nevyraznou hvezdou v obrovite hvezdne soustave Mlecna drahy. Teprve ve XX. stoleti se pak prokazalo, ze soustava Mlecne drahy predstavuje jen jeden z nescetnych hvezdnych ostrovu ( galaxii ) ve vesmiru bez hranic.
Zeme se nahle ocitla v postaveni nepatrneho prasku, ktery obiha kolem zcela bezvyznamne hvezdy na periferii naprosto tuctove hvezdne soustavy. Soudobe prostredky astronomie ukazuji, ze prumerna galaxie obsahuje na sto miliard hvezd ( to je vice hvezd, nez kolik cini pocet vsech lidi, kteri kdy na Zemi zili od praveku do konce XX. stoleti ). V dosahu dnesnich dalekohledu je pritom nejmene pet miliard takovych galaxii ( na kazdeho zijiciho cloveka pripada alespon jedna galaxie ! ). Tak se vlivem rozvoje prirodovedy podarilo za pouhych 450 let zcela zasadne zmenit nazor lidstva na postaveni Zeme ve vesmiru.
3. Dejiny Zeme, zivota a cloveka
Predesly vyvoj poznatku o postaveni Zeme ve vesmiru
muzeme oznacit za vyvoj geometricky. Z puvodni predstavy Zeme
jako ploche desky s ostrym okrajem se preslo ke kulate
zemekouli, z pocitu, ze Zeme je uprostred vseho, se dospelo
k nazoru, ze Zeme nema zadne vyznacne postaveni v prostoru
a navic, ze vesmir je rozmerny nad jakoukoliv
predstavu. Jestlize svetelny paprsek z Mesice k nam dospeje
za neco vice nez jednu sekundu, ze Slunce za neco pres 8 minut
a od Neptunu k nam leti 4 hodiny, tak od druhe nejblizsi
hvezdy ( Proximy Centauri ) uz mu to trva pres 4 roky.
Rikame, ze tato hvezda je vzdalena neco vice nez 4 svetelne
roky a myslime tim na vzdalenost, nikoliv na cas. Podobne
lze rici, ze stred Mlecne drahy je od nas vzdalen 25 000
svetelnych let a nejblizsi sousedni galaxie asi l65 000
svetelnych let. Dnes nejmocnejsi teleskopy dohlednou do
vesmiru do vzdalenosti 12 - 13 miliard svetelnych let.
Tato " svetelna geometrie " vsak neprimo neco vypravi prave o case. Pozorujeme-li totiz vzdalene vesmirne objekty, pozorujeme jejich minulost. Minulost tim odlehlejsi, cim jsou ony objekty dale od nas. Prakticky to znamena, ze vesmir je stary nejmene tech 12 - 13 miliard roku; jeho skutecne stari dnes odhadujeme dokonce na 15 - 16 miliard let. To je neuveritelna zmena proti nazoru, ktery zastaval napr. jeden z nejvyznacnejsich fyziku vsech dob, Anglican Isaac Newton ( 1642 - 1727 ), jenz r. 1700 " vypocital ", ze vesmir je stary prave 5700 let, s chybou maximalne ñ 20 let !
Vetsi cast tohoto pokroku v datovani vesmirnych udalosti se odehrala az ve XX. stoleti. Jeste pocatkem stoleti si vetsina odborniku myslela, ze vesmir je v case vecny. Jakmile vsak vime, ze vesmir ma konecne stari, ale ze to se pocita na miliardy let, muzeme se dale tazat, zda Zeme tu byla od pocatku vesmiru a v te podobe, jak ji zname dnes. Astronomove odpovidaji, ze nikoliv. Puvodni vesmir neobsahoval ani Zemi, ale ani ostatni planety, Slunce a hvezdy, ani Mlecnou drahu ani cizi galaxie. Puvodni vesmir se naprosto lisil od vseho, co si snad umime predstavit, pokud mame bujnou fantazii. Byl nesmirne zhavy a husty, obsahoval rychle se pohybujici castice a pronikave zareni - z dnesniho nazirani to byl nejvetsi mozny zmatek bez naznaku jakychkoliv struktur.
Za to, ze v nem posleze struktury vznikly, vdecime podivuhodnemu faktu, ze prostor vesmiru se s casem rozpinal a dosud rozpina. I tato veta muze dodnes mnoha lidem pripadat silena, nebot je v prikrem rozporu se zdravym rozumem. Uz jsme se ale presvedcili na Kopernikove prikladu, ze jsou okamziky, kdy zdravy rozum neni tim nejlepsim radcem, alespon pokud jde o chapani jevu ve vesmiru. Prave neustalemu rozpinani vesmiru vdecime za to, ze se hmota vesmiru zredila a vychladla. Teprve kdyz se vesmir dostatecne ochladil, zacaly v nem vznikat struktury, tj. galaxie a hvezdy.
Asi pred 12 miliardami let tak vznikla soustava Mlecne drahy a asi pred 5 miliardami let se na jeji periferii vytvoril zarodek budouci slunecni soustavy v podobe ridkeho prachoveho mracna nesmirnych rozmeru. Mracno se pocalo smrstovat a otacet kolem vlastni osy a postupne se z jeho prostredni casti utvoril zarodek Slunce a z jeho vnejsich casti planety a mezi nimi take Zeme. Slunce zacalo svitit na prave utvorenou Zemi pred 4,5 miliardou let. Svitilo o neco slabeji nez Slunce dnesni, ale stacilo povrch Zeme udrzovat na takove teplote, pri ktere mohla existovat tekuta voda a tedy i reky, jezera a oceany. Pritomnost vody na rane Zemi byla totiz zasadne dulezita pro vznik a udrzeni zivota.
Nejstarsi doklady o zivote na Zemi nalezame v podobe zkamenelin v horninach starych pres 3,5 miliardy let. Prvni vicebunecne organismy jsou vsak mnohem mladsi - z obdobi pred 700 miliony lety. Puvodne se organismy vyskytovaly pouze ve vode. Teprve kdyz se v zemskem ovzdusi objevil kyslik - a tedy take ozon - mohly se nektere organismy pokusit prezit na pevnine. Tak po rybach nasledovali obojzivelnici, plazi, ptaci a savci a soubezne s nimi suchozemske rostliny. Savci tvori nejmladsi, ale soucasne nejpokrocilejsi, soucast zivocisne rise na Zemi. Jejich rozvoj zapocal pred 70 miliony let a vyvrcholil vznikem cloveka pred 2 miliony lety. Homo sapiens ( Clovek moudry ) je vsak jeste mnohem mladsi a obyva Zemi jen neco pres 100 000 let. Z tohoto pohledu je clovek pozemskym i kosmickym mladetem. Zije zde na Zemi prilis kratkou dobu, nez aby z toho vseho mohl mit rozum.
4. Je clovek ve vesmiru sam ?
Fakt, ze clovek se na Zemi nechova prilis moudre
a mozna si pripravuje svou nerozvaznosti vlastni zahubu, dnes
znepokojuje temer kazdeho. Okolnost, ze Zeme je jen nepatrnym
praskem ve vesmiru, v nemz se urcite vyskytuji triliony hvezd
a kolem nichz velmi pravdepodobne obihaji dalsi triliony
planet, vedla uz drive mnohe filosofy ( jako napr. Giordana
Bruna ) i prirodovedce k nazoru, ze mimo nasi Zemi existuji
jine inteligentni bytosti - mimozemstane. Odtud byl uz jen
krucek k domnence, ze mimozemstane nas mohou jednou zachranit
pred nasledky vlastni nerozvaznosti. Nekteri spisovatele
dokonce vyjadrili mineni, ze k takovym kontaktum pozemstanu
s mimozemstany dochazelo jiz v minulosti, ze mnohe dovednosti
starovekych civilizaci nelze objasnit jinak nez tim, ze nasi
davni predkove dostavali pokyny od vyspelych navstevniku
z vesmiru.
Zejmena v poslednich desetiletich prinaseji sdelovaci prostredky dost bezne zpravy, ze ociti svedci v nejruznejsich oblastech zemekoule pozorovali na obloze tajemne letajici predmety, jejichz povahu nelze objasnit beznou zkusenosti ( tzv. UFO ), ba ze v nekterych pripadech tato UFO pristala, vystoupily z nich cizokrajne bytosti, ktere s pozemstany hovorily v jejich materstine, pripadne s nimi delali jakesi pokusy, odvedli je do vesmirnych plavidel atp. Pise se take o ztroskotanych kosmickych lodich, na jejichz palube byly nalezeny mrtvoly mimozemstanu atd. atd.
Zadna z techto zprav vsak az dosud nebyla vedecky overena. Je pravda, ze nektera pozorovani UFO neumi veda vysvetlit, ale z toho naprosto nejde vyvozovat, ze kdyz zadne objasneni nemame, tak za to mohou mimozemstane. Je daleko pravdepodobnejsi, ze jevy UFO fakticky s mimozemstany vubec nesouviseji.
To ovsem neznamena, ze by snad bylo prokazano, ze zadni mimozemstane nejsou. " Nepritomnost dukazu neni dukazem nepritomnosti ", poznamenal sveho casu britsky astrofyzik Martin Rees. Prirodovedci se otazkou pripadne existence inteligentnich tvoru - lec i neinteligentniho zivota - mimo Zemi vazne zabyvaji jiz nekolik staleti. Puvodne mezi odborniky panoval znacny optimismus, ze inteligentni bytosti ziji na Mesici ( Jan Kepler ), na Slunci ( ! - Isaac Newton ) nebo na Marsu - tento nazor byl bezny jeste pocatkem XX. stoleti.
Zejmena rozvoj kosmonautiky v 70. letech naseho stoleti zpusobil, ze dnes uz nikdo neveri na mimozemstany na kteremkoliv telese slunecni soustavy; soudi se, ze na ostatnich planetach nejsou stopy ani zcela primitivniho zivota ( rasy, bakterie, houby ).
Zbyvaji ovsem neprehledne prostory vesmiru za hranicemi slunecni soustavy. Statistiky hovori jasne: hvezd je neuveritelne mnoho, planet patrne take, cili je slusna nadeje, ze v tom obrovskem mnozstvi moznosti se vyskytne soustava podobna te nasi. Pokud tam vyvoj zivota probiha podle tychz zakonu, jako tomu bylo na Zemi, a pokud je tato soustava rekneme jen o sto tisic let starsi, nez Zeme a Slunce, pak i prislusni cizozemci budou technicky a hlavne spolecensky o plnych sto tisic let pred nami - jejich schopnosti budou pro nas jeste zazracnejsi, nez kdyby se s nasi soucasnou civilizaci setkali docela obycejni neandrtalci.
Jiste, na toto tema lze donekonecna spekulovat, ale tim se nic nevyresi. To si vedci uvedomili uz davno a jelikoz udajne dukazy o navstevach mimozemstanu na Zemi nemohou brat vazne, nezbyva, nez aby zacal hledat sami. Vetsina odborniku povazuje za nejsnadnejsi objevit cizi civilizace prostrednictvim radiovych signalu, ktere mimozemstane urcite umeji vysilat v nebyvale sile. Mozna, ze vysilaji jakesi kosmicke znelky, mozna existuje mezihvezdna radiova sit pro vzajemne spojeni ruznych vyspelych civilizaci, anebo se proste signaly siri do vesmiru bezdecne - tak jako ze Zeme uz desitky let vysilame do vesmiru radiove signaly televiznich stanic a vojenskych radiolokatoru.
Od r. 1960 uskutecnili radioastronomove desitky projektu naslouchani pripadnym radiovym signalum z vesmiru, ale az dosud bezvysledne. Vsichni vsak soudi, ze v techto pokusech se musi pokracovat desitky a snad i stovky let, aby byla alespon skrovna nadeje na uspech. V sedmdesatych letech XX. stol. startovaly do kosmu sondy Pioneer a Voyager, ktere postupne zkoumaly vzdalene planety slunecni soustavy ( Jupiter, Saturn, Uran a Neptun ) a nyni se pohybuji setrvacnosti tak, ze nakonec opusti slunecni soustavu a poleti bezcilne napric celou Mlecnou drahou. Jejich zivotnost se odhaduje na miliardy let, takze je docela dobre mozne, ze budou jednou doslova zachyceny pripadnymi mimozemstany. Z toho duvodu nesou na svych palubach obrazove i zvukove poselstvi o pozemske civilizaci. Lidstvo si tak patrne postavilo nejtrvanlivejsi pamatniky, ktere budou svedcit o nasem kosmickem domove treba jeste davno potom, co pozemstane vyhynou...
5. Zeme stastna planeta
Puvodni optimismus, ze zivot je ve vesmiru vseobecne
rozsiren, jenz napriklad sdilel Giordano Bruno, se vlivem
pokroku nasich vedomosti o vesmiru zmensuje. Prispiva k tomu
paradoxne take zjisteni, ze Zeme je vlastne velmi vyjimecna
planeta, ktera mela mimoradne stesti.
To stesti lze spatrovat predevsim ve vhodnych vlastnostech nasi materske hvezdy, tj. Slunce. Je zcela zrejme, ze bez Slunce by nebylo zivota na Zemi. Slunce totiz dodava Zemi primerene mnozstvi nezbytne zarive energie a cini tak po dobu miliard roku ( a jeste nejakych 5 miliard let se na jeho zarivem vykonu nic nezmeni ). Ukazuje se, ze tento fakt uzce souvisi s hmotnosti naseho Slunce. Kdyby byla tato hmotnost jen o polovinu vyssi nez je, tak by zivotnost Slunce byla prilis kratka ( dve miliardy let ), a to by nestacilo pro vznik vicebunecnych organismu a tim mene cloveka. Kdyby naopak byla hmotnost Slunce polovicni, byl by zarivy vykon takove hvezdy prilis slaby na to, aby oceany na Zemi nezamrzly. Jakmile by se tak stalo, odrazel by led zpet do kosmickeho prostoru tolik zareni materske hvezdy, ze by planeta Zeme uz nikdy nerozmrzla.
Dalsi dulezitou okolnosti pro existenci zivota na Zemi je osamelost Slunce. Vetsina hvezd se totiz vyskytuje v parech nebo ve vicenasobnych soustavach. Drahy pripadnych planet jsou pak velmi slozite a nepravidelne krivky, coz nutne znamena velke kolisani osvetleni planety, a s tim se zive organismy nedokazi vyrovnat. Jen kazda pata ci desata hvezda je vskutku osamela, a proto si musime Slunce jeste vice povazovat.
Ozareni Zeme Sluncem je ovsem zavisle nejen na stalem vykonu materske hvezdy, ale tez na vzdalenosti Zeme od Slunce.
Podle Keplerovych zakonu se telesa v gravitacnim poli Slunce pohybuji po elipsach. Kopernik tedy vlastne nemel pravdu, kdyz uvazoval o kruhovych drahach planet. Nastesti vsak prave elipsa zemske drahy se velmi blizi kruznici, coz znamena, ze ozareni Zeme se vlivem promenne vzdalenosti Zeme-Slunce behem roku meni jen o nekolik procent. Vzdalenost Zeme od Slunce se meni od 147 do 152 milionu km, ale i tato relativne nevelka zmena zpusobuje na severni polokouli mensi rozdily teplot v lete a v zime v porovnani s polokouli jizni. Shodou okolnosti je totiz Zeme ke Slunci nejblize v lednu, a nejdale v cervenci .
Nastesti patri stredni vzdalenost Zeme-Slunce k nepromennym konstantam planetarni soustavy a trapit nas muze jen fakt, ze drive Slunce zarilo o neco mene, a v budoucnu bude svitit o neco silneji. Vypocty ukazuji, ze rozmezi vzdalenosti, ve kterych presto zustane voda na Zemi tekuta, je neobycejne uzke: Zeme se nesmi priblizit ke Slunci na mene nez 142 milionu km a nesmi se vzdalit vice nez na 152 milionu km !
Neuveritelnou shodou okolnosti je pomer vzdalenosti Slunce a Mesic prave takovy, ze navzdory velke ruznosti jejich rozmeru se obe telesa jevi na pozemske obloze pod tymz uhlem, coz dava hvezdarum bajecnou moznost pozorovat vzacne tzv. uplna zatmeni Slunce. Mesic vsak, zda se, hral pri vzniku a rozvoji zivota na Zemi rovnez nepostradatelnou ulohu. Byl totiz zprvu daleko blize Zemi nez dnes ( tehdy ale jeste astronomove nezili, takze nikomu nevadilo, ze pri zatmenich zakryva Mesic i okoli Slunce ) a svym prilivovym pusobenim vzdouval more tak, ze v care prilivu se dobre darilo mikroorganismum. Hlavne vsak svou gravitaci branil zemske rotacni ose, aby se v prostoru prilis kolebala - to by vedlo k naruseni stridani rocnich dob. Za samotnou existenci rocnich obdobi vdecime - jak znamo - sikmemu sklonu zemske rotacni osy k obezne rovine Zeme. Za tuto sikmost muze Mesic zcela urcite - v samem pocatku existence Zeme totiz Pramesic do Zeme doslova vrazil a jeji osu tak vychylil z puvodniho kolmeho smeru.
V techto uvahach bychom mohli dale pokracovat, ale to jiste neni ukol pro tento predmet. Chceme jen poukazat na to, ze prirodovedci postupne objevuji celou radu neuveritelnych shod priznivych okolnosti, jez umoznily nasi existenci na Zemi. Tyto priznive okolnosti budou podle vseho pokracovat az do dosti vzdalene budoucnosti nekolika miliard let. Zeme si pozoruhodnym zpusobem uchovava na svem povrchu rovnovahu, ktera je nezbytnou podminkou nejen dalsiho rozvoje ale i holeho preziti zivota na teto planete.
6. Kosmicka odpovednost cloveka
V nasich uvahach jsme videli, jak se clovek behem sve
historie postupne dobiral spravnejsich predstav o svem uzsim
i sirsim kosmickem domove. Ukazali jsme si, ze zivot na Zemi
je patrne velmi vzacny jev nejen v blizkem ale i ve vzdalenem
vesmiru. Nelze dokonce vyloucit, ze jde o jev naprosto
jedinecny, ktery uz nikde jinde nema obdobu - tuto domnenku
vsak nanestesti nelze a nikdy nebude mozno prokazat. Je vsak
myslitelne, ze bude prokazano domnenka presne opacna, tj. ze
prece jen jednou lidstvo objevi, ze neni ve vesmiru samo.
Bez ohledu na to, jak se bude hledani mimozemstanu vyvijet, vsak zretelne vidime, ze postaveni cloveka na Zemi se v poslednim stoleti zasadne zmenilo. Pocet lidi na Zemi presahl uz na zacatku XX. stoleti 2 miliardy a na konci stoleti nas bude pravdepodobne pres 6 miliard. Stale rozsahlejsi civilizacni cinnost cloveka prinasi vedle nespornych uspechu, k nimz patri zejmena vyrazne prodlouzeni stredni delky zivota jedince v porovnani se stoletimi minulymi, take bezmala katastrofalni problemy.
Pomineme-li otresne valecne konflikty, pri nichz zmiraji desitky milionu lidi a dalsi stamiliony trpi valecnymi udalostmi, hrozi lidstvu zejmena rozlicne ekologicke krize. Jde predevsim o soustavne znecistovani ovzdusi, pudy i vod ruznymi skodlivinami. To vede v nekterych pomerne vyspelych zemich dokonce ke snizovani stredni delky zivota, coz je prave pripad Ceske republiky. Dalsi hrozbu predstavuje soustavne myceni tropickych destnych pralesu, cimz se snizuje produkce kysliku a hubi se mnohe rostlinne i zivocisne druhy, ktere prispivaly k rozmanitosti forem zivota na Zemi. Prave tato rozmanitost predstavuje dulezitou ochranu zivota pred zanikem. Plocha pousti se zvetsuje a vlivem rustu tzv. sklenikoveho efektu se zveda hladina svetoveho oceanu, cimz se zaplavuji rozsahle a urodne pobrezni oblasti, kde zije velka cast lidstva ( Banglades, Indie ). Nektere zdanlive neskodne a netecne slouceniny ( chlorfluorokarbony ) unikaji v prubehu prumysloveho pouziti do atmosfery, kde postupne nici ochrannou ozonovou vrstvu, normalne zabranujici skodlivym ultrafialovym paprskum ze Slunce, aby hubily zive organismy.
Clovek zkratka vstoupil jako aktivni cinitel do mnoha prirodnich procesu, jejichz stabilitu tim narusil nebo dale narusuje. Jeho ekologicka neohrabanost zasahla uz dokonce i do kosmickeho prostoru v okoli Zeme. Vlivem rozvoje kosmonautiky se kolem Zeme v poslednich desetiletich vytvoril pas " kosmickeho smeti ", skladajiciho se z ulomku druzic a nosnych raket, ktere nejde zadnymi znamymi prostredky " zamest ". Ulomky obihaji setrtvacnosti velkou rychlosti kolem Zeme a pri vzajemnych srazkach se dale drti. Predstavuji tak cim dal vetsi hrozbu pro budouci kosmicke lety.
Mnohe lidske cinnosti zkratka vyvolavaji nezadouci nasledky, s nimiz autori novych postupu vubec nepocitali, nebo ktere podcenili. Proto dnes sili hnuti, ktere je zamereno zasadne proti vede a technice - hlasa jakysi navrat k nevinnosti cloveka v panenske prirode. Tyto snahy jsou sice uslechtile, lec nerealne. Jediny zpusob, jak udrzet neblahe skutky lidstva pod kontrolou, je zabyvat se jimi stejnou metodou, jaka se osvedcila pri odhalovani tajemstvi vesmiru i Zeme - totiz dalsim rozvojem vedy.
Jedine soustavny a siroce zalozeny vedecky vyzkum je schopen v predstihu odhalit nebezpeci, ktera lidstvu hrozi - at od dusledku technickeho rozvoje a socialnich krizi, anebo od zahubnych projevu prirodnich sil a procesu ( tornada, zemetreseni, vulkanismus, epidemie nakazlivych chorob, ledove doby, zasahy Zeme meteority apod. ). Rozhodne nemuzeme spolehat ani na rady mimozemstanu ani na trvajici stastne nahody. V nehostinnych hlubinach vesmiru jsme ucastniky i svedky jedinecneho pokusu, zvaneho inteligentni zivot a prohresili bychom se vuci nazvu naseho poddruhu ( Homo sapiens sapiens ), kdybychom svou necinnosti nebo dokonce zlo-cinnosti tento experiment zkazili.
Doporucena literatura:
J. Grygar, L. Kalasova: Zeme ve vesmiru. Albatros, Praha 1992
J. Grygar, V. Zelezny: Okna vesmiru dokoran. Nase vojsko, Praha 1989