Veda jako moudrost

1. Pycha predchazi pad

                             "Cela  fyzika je  hotova. Zbyva
                             vyresit    jen    dva    drobne
                             problemy:  konstantni  rychlost
                             sireni  svetla  a  odchylky  od
                             teorie zareni cerneho telesa."
                              Gustav Robert Kirchhoff (1887)

Kartezianstvi a osvicenectvi vsadilo na vedu, ktera cim dal tim lepe dokazovala popsat a objasnit prirodni jevy. Uspech Newtonovy mechaniky byl v prvni polovine 19. stoleti tak ocividny, ze to koncem tehoz stoleti vedlo samotne fyziky k nazoru, ze jejich disciplina je temer hotova; zbyva jen zpresnit hodnoty fyzikalnich konstant a vyresit dva drobne problemy, jak na to tesne pred svou smrti poukazal velky nemecky fyzik Gustav Kirchhoff. Odtud tez neprimo vyplyvalo, ze k obdobne dokonalosti postupne dospeji i dalsi zakladni prirodni vedy, chemie a biologie. "Dejte mi pocatecni podminky a superpocitac", prohlasil jiz koncem 18. stol. francouzsky fyzik, matematik a astronom Pierre Simon de Laplace, "a ja vam predpovim veskerou budoucnost".

Byli to genialni fyzikove, pusobici v prvni tretine 20. stol., kdo tomuto pysnemu sebevedomi prirodovedcu zasadili smrtelny uder. V r. 1900 zformuloval Max Planck zakon vyzarovani cerneho telesa na zaklade kvantove domnenky, jez se pak v pracech dalsich mimoradnych osobnosti rozvinula v kvantovou mechaniku. O pet let pozdeji publikoval Albert Einstein proslulou praci, v niz na zaklade postulatu o konstantni rychlosti svetla v libovolne inercialni soustave vyslovil principy specialni teorie relativity. Tyz Einstein pak tuto revoluci dovrsil r. 1915 zformulovanim obecne teorie relativity.

Byl to prave Einstein, kdo zacal po fyzikalnich teoriich pozadovat jejich bezespornost a vyvratitelnost treba jedinym pokusem nebo pozorovanim. Odtud vedla prima cesta k Popperove pozadavku falsifikovatelnosti teorii jako kriteria jejich vedeckosti a k poznani, ze ve vede nikdy nic nikdo nema mit za definitivni. Kdyz pak v r. 1931 Kurt G”del zverejnil svou slavnou vetu o neuplnosti, bylo rozhodnuto: veda nejenze neni s to podat definitivni odpovedi, ale v mnoha pripadech neumi najit zadnou odpoved na smysluplnou otazku.

2. Hore z rozcarovani

                             "Prvorada   teorie  predpovida.
                             Druhorada  teorie   zakazuje  a
                             teorie  tretiho  radu dodatecne
                             objasnuje jevy."
                                         A.I. Kitajgorodskij
                                                 rusky fyzik

K tomuto zklamani vysostne filosofickemu pribyla postupne zklamani spolecenska. Veda se stala soucasti vojenske masinerie a ucinila ze zabijeni a mrzaceni lidi prosperujici prumysl (vybusniny, otravne latky, zbrane hromadneho niceni). Rovnez mirovy prumysl, zalozeny na vyuziti nejnovejsich vedeckych poznatku, zacal vyznamne ohrozovat kvalitu zivotniho prostredi a tim i kvalitu lidskeho zivota. Verejnost rychle zapomnela, ze veda se rozhodujicim zpusobem podilela na vitezstvi demokratickych zemi ve studene valce, a odvraci se nyni od vedy jako od skudce lidske spolecnosti. U nas k tomu pribylo kuriozni mineni, ze veda je pohrobkem komunistickeho vedeckeho svetoveho nazoru - ve skutecnosti byl vsak tento nazor evidentne protivedecky a pavedecky.

3. Zmoudreni Dona Quijota

                             "If the Universe is the answer,
                             what is the question?"
                                               Leon Lederman
                             nositel Nobelovy ceny za fyziku

Neni vubec nahodou, ze vyznacni vedci a zvlaste fyzikove tohoto stoleti se projevuji jako predni humaniste, vedomi si spolecenske odpovednosti za sve skutky. Ideal vedce, uzavreneho do povestne veze ze slonoviny, patri uz davno minulosti. Pouceni vlastnim oborem vyzkumu vedci nevyslovuji kategoricke soudy o jedinych a konecnych pravdach, ale na druhe strane vedi, ze zatim nikdo nenasel lepsi cestu k poznani, nez je kriticka a skepticka vedecka metoda. Veda v zadnem pripade neni statickym souborem poznatku v ucebnicich, nybrz dynamickym procesem s velmi pozoruhodnymi metodickymi pravidly. Kriteriem pravdivosti vedeckych poznatku je jejich neustala konfrontace s empirickymi fakty, ale ani to nestaci. Po teoriich pozadujeme, aby byly navzajem slucitelne, co mozna nejobecnejsi a dokonce i krasne. Tam, kde se tyto zasady dodrzuji, vedecke poznani sveta se nesporne prohlubuje. Ackoliv vedu vytvareji omylni a nedokonali lide, budova vedy pusobi stale solidnejsim dojmem - pusobila by tak i na zcela nezucastneneho pozorovatele z cizi galaxie.

                                               (23. 9.1995)