Vaše Magnificence, pane rektore, vážený pane předsedo Nadace MU, vzácní hosté, dámy a pánové,
chci vás poprosit, abyste se společně se mnou na chvíli vžili do duše sekundána, jenž se téměř přesně před půl stoletím ocitl poprvé v tomto Auditoriu maximu, aby přihlížel slavnostní promoci absolventů medicíny, mezi nimiž byla i jeho starší sestřenka. Byla to chvíle opravdu slavnostní, jednak kvůli samotnému aktu a jednak pro doznívající radost z toho, že naše země má znovuotevřené vysoké školy. Vysokoškolské vzdělání bylo ve všeobecné vážnosti, Masarykova univerzita měla skvělou pověst a i ode mne rodiče téměř samozřejmě očekávali, že se jednou pokusím dosáhnout téhož cíle - nejspíše rovněž na lékařské fakultě.

Pod dojmem mimoškolní četby, leč i příkladu tehdejších znamenitých profesorů MU, mne to však od dětství táhlo k přírodním vědám - jen jsem měl vnitřní pochybnosti, zda tak náročné studium a následné povolání zvládnu. Kdyby mi tehdy nějaký hvězdopravec sdělil, že o půlstoletí později budu stát v téže aule na stupínku, věru že bych to považoval za naprosto nemožnou předpověď a další důkaz nesolidnosti astrologie. Když jsem se dozvěděl o svém vyznamenání, trochu mne zarazila formulace, že získávám Cenu jako osobnost "vně zdí" MU, neboť jsem svá vysokoškolská studia zahájil mimo jakoukoliv pochybnost uvnitř těchto zdí a do Brna se vskutku často vracím. Měl jsem tu čest přednášet již na čtyřech fakultách MU, shodou okolností i v dramatických chvílích listopadového převratu v r. 1989. Od loňska se navíc účastním práce vědecké rady MU a této výsady si rovněž velmi považuji. Jestliže tedy existují nějaké virtuální akademické zdi MU, domnívám se, že jsem se jimi mnohokrát úspěšně protuneloval.

V uplynulém půlstoletí se toho na univerzitě, v naší zemi i ve světě mnohé změnilo. S ohledem na příležitost, pro kterou se schází toto slavnostní shromáždění, bych chtěl především připomenout pro mne tak nepochopitelnou skutečnost, že pověst vysokoškolského vzdělání a i samotné přírodní vědy se během té doby u naší veřejnosti nápadně zhoršila. Zločinný komunistický režim, který se ve své zvrácenosti na jedné straně oficiálně hlásil k vědeckému světovému názoru a na druhé straně činil vše pro to, aby zadusil tvořivé kritické vědecké myšlení nejenom na této univerzitě, patrně významně přispěl k diskreditaci vědy a vysokoškolského prostředí vůbec.

Není to však jediný viník. Mnoho veřejně činných osobností i ze zemí se souvislou demokratickou tradicí nabylo vlivem hromadících se společenských, hospodářských i ryze technických problémů lidstva přesvědčení, že v pozadí všech těchto potíží je věda, její arogance a neschopnost na straně jedné, a zneužívání ke zlotřilým cílům na straně druhé. U nás se navíc setkáváme s unikátním názorem, že neexistuje žádná dobře doložená korelace mezi podporou vědy a hospodářskou prosperitou dané země. Přiznám se, že jsem s takovým vývojem během svého života rozhodně nepočítal a nutí mne to opakovaně k zamyšlení, jak to vlastně je se vztahem vědy a vědců k lidské společnosti. Z vlastní zkušenosti i z publikovaných výroků či statí rozličných badatelů z nejrůznějších světových stran zřetelně plyne, že prvotní motiv pro práci ve vědě je kombinace nezřízené zvědavosti, údivu a touhy přijít věcem na kloub. Pragmatický důvod, který by se mohl nabízet, například právě ten, že vědeckým bádáním přispějeme k hospodářské prosperitě své země, světadílu nebo celého světa, patrně nehraje v motivaci vědců téměř žádnou roli. Se zřetelem na současné financování vědy převážně z prostředků státu nebo velkých průmyslových podniků to ovšem na první pohled vypadá jako sebevražedné tvrzení. Vždyť kdo asi by byl v napjaté situaci s každým rozpočtem tak bláhový, aby podporoval za nemalý peníz snílky, kteří chtějí bez jasného cíle přicházet na kloub věcem, jež nemají bezprostřední praktický smysl, zejména ne v časovém rozpětí do nejbližších voleb parlamentu či příslušné správní rady?

Domnívám se však, že právě z tohoto pragmaticky přízemního hlediska je podpora vědy tím nejlepším způsobem, jak zajistit slušné přežití lidského rodu, politiků, ba i akciových společností. Když je toho totiž opravdu zapotřebí, lze poznatky základního badatelského výzkumu převést do praxe až neuvěřitelně rychle.

Zní to sice poněkud zlověstně, ale názorným příkladem byl vývoj atomové pumy v projektu Manhattan za druhé světové války. Jak známo, klíčový objev štěpení uranu neutrony uskutečnili Otto Hahn, Lise Meitnerová a Fritz Strassmann teprve r. 1938. O rok později Meitnerová a Otto Frisch spočítali energii, uvolňovanou při tomto štěpení a v prosinci 1942 Enrico Fermi spustil první řízenou štěpnou reakci v pokusném jaderném reaktoru. V červenci 1945 vybuchla na střelnici v Novém Mexiku první atomová puma. Pravidelně je však cesta od teoretické koncepce či průlomového experimentu k praktické aplikaci podstatně delší. Jako opačný extrém může posloužit příklad kosmonautiky. Koncem 3. stol. před n.l. podal Apollónios z Pergé ve svém díle Kónika systematický výklad kuželoseček. V r. 1609 publikuje Jan Kepler v Praze první dva zákony o pohybu nebeských těles, v nichž ukazuje, že planety a komety se pohybují po kuželosečkách. R. 1687 vychází stěžejní dílo Isaaca Newtona Philosophiae naturalis principia mathematica s jasnou formulací pohybových zákonů a zákona gravitačního. V r. 1799 vychází monumentální dílo Pierra Laplacea Mécanique céleste, shrnující způsoby výpočtu drah nebeských těles na základě Newtonovy mechaniky.

V r. 1957 startuje první umělá družice Země - Sputnik 1, jejíž let je první praktickou aplikací tohoto doslova několikatisíciletého úsilí o to přijít věcem na kloub. První technický průlom pak vede k závratnému rozvoji kosmonautiky, která během pouhých 40 let se stala integrální součástí lidské existence, od epochálních výzkumů vzdáleného vesmíru, přes studium prostředí kolem Země a dálkového průzkumu Země až po nejrůznější aplikace, od družic špionážních a meteorologických po telekomunikační a záchranné.

Mezi těmito extrémy lze pak nalézt široká časová rozpětí, v nichž se z nějaké fyzikální hračky či smělé - leč abstraktní - teoretické konstrukce stává služba či výrobek, bez něhož se většina lidstva dnes stěží obejde. Když kolem r. 1820 začínají Hans Oersted a Michael Faraday zkoumat vzájemné působení magnetických a elektrických polí, sotva tušili, že o 44 let později poslouží jejich objevy Jamesi Maxwellovi k formulaci brilantní teorie elektromagnetického pole, a v r. 1887 Heinrichu Hertzovi k detekci elektromagnetických vln, obrazně tedy ke sjednocení světla a elektřiny. Odtud pak vedla již téměř královská cesta k elektromotorům na jedné straně a bezdrátové telekomunikaci rychlostí světla na straně druhé. Podíváme-li se na technické vybavení průměrné současné evropské domácnosti, tak téměř určitě v ní najdeme televizor a automatickou pračku, dále pak automobil, telefon, rádiomagnetofon, přehrávač kompaktních disků a nezřídka i osobní počítač nebo alespoň elektronický diář. Všechny tyto samozřejmosti mají svůj základ v dávno publikovaném fyzikálním výzkumu, jenž se odehrál zčásti hluboko v minulém století. To znamená, že cesta k tak masové praktické aplikaci trvala nějakých 150 let. Pokud pak jde o jakékoliv výrobky, obsahující integrované obvody či alespoň tranzistory, jejich prazákladem je vznik a rozvoj kvantové mechaniky mezi lety 1900 (kvantová domněnka Maxe Plancka) a 1927 (Heisenbergův princip neurčitosti). Vsadím se, že ani Maxe Plancka ani Wernera Heisenberga v době, kdy se snažili přijít věcem na kloub, nenapadlo, že koncem 20. století budou technické prvky, založené na jejich objevech, zabudovány bezmála v každém elektronickém výrobku, který dnes dokáží úspěšně používat i lidé funkčně negramotní. V r. 1887 vyslovil význačný německý fyzik Gustav Robert Kirchhoff pozoruhodnou předpověď o nastávajícím soumraku fyziky: "Celá fyzika je hotová. Zbývá vyřešit dva drobné problémy: konstantní rychlost šíření světla a odchylky od teorie záření černého tělesa". Kirchhoff se vskutku báječně mýlil, když neomylně rozpoznal právě dvě otázky, jejichž vyřešení zásadně ovlivnilo rozvoj fyziky (a nejenom fyziky) XX. století.
Jak známo, vedlo řešení prvního drobného problému k rozvoji teorie relativity a druhý problém otevřel cestu kvantové mechanice. Z hlediska praktických aplikací je dnes, na konci XX. století, kvantová fyzika veleúspěšná, jak jsme si ukázali i na příkladu výrobků, používaných téměř každou domácností. Z hlediska výhledu pro příští století je snad nejdůležitějším poučením skutečnost, že cesta od základního objevu k praktickému masovému využití bývá jednak klikatá a nepředvídatelná, a jednak stále poměrně dlouhá, rozhodně mnohem delší než intervaly mezi volbami politiků v standardní demokracii. Jestliže nás sdělovací prostředky straší, že všechno kolem nás je v krizi, přece jen existuje alespoň jedna výjimka: přírodní věda v krizi není a ani to nevypadá , že by se v ní měla v blízké budoucnosti ocitnout. Mnoho epochálních vědeckých objevů dosud čeká na své praktické aplikace, čímž mám na mysli zejména obecnou teorii relativity, jež dává dobré vyhlídky pro budoucí mocné a čisté zdroje energie - viz například jaderné reaktory řízené urychlovači, nebo využití energie v okolí černých děr. Astronomie neměla do doby objevu zábleskových zdrojů záření gama v r. 1973 ani tušení o vůbec nejmocnějších energetických přeměnách ve vesmíru, které nejméně o dva řády převyšují energie uvolněné při výbuchu supernov. Přitom tuto poslední větu bych ještě před rokem nemohl vůbec vyslovit.

Odkud tedy pramení ona malověrná skepse mnoha našich současníků, že věda je (skoro) k ničemu, a vědci jsou darmožrouti, kteří se nedokáží o sebe postarat v podmínkách tržního hospodářství s přívlastkem: bez přívlastku? Patrně jde o trvale modelovou situaci, jak to připomíná rozkošná historika z poloviny minulého století, kdy laboratoř proslulého Michaela Faradaye navštívil tehdejší britský ministr financí William Gladstone. Když vzácná návštěva končila, Gladstone poznamenal: "To všechno je velmi zajímavé, ale k čemu je to dobré?" Načež Faraday suše opáčil: "Nevím, pane, ale jednou z toho budete vybírat daně".