1. Katastrofy v Bibli
V rade starozakonnich textu nalezneme zjevne zminky
o katastrofach, ktere postihly Zemi a zejmena jeji obyvatele
v "serem davnoveku", prakticky vsak nanejvys nekolik tisic
let pred pocatkem krestanskeho letopoctu. Nektere z nich lze
povazovat spise za symbolickou ilustraci biblickeho textu,
ale jine maji velmi pravdepodobne realny zaklad. Podobne
v novozakonnich spisech najdeme predpovedi katastrof, ktere
prijdou pred "koncem sveta".
Fundamentaliste berou pri vykladu Bible tato liceni doslova a hledaji tomu odpovidajici "vedecka" zduvodneni, cimz se ovsem casto dostavaji do rozporu s poznatky soucasne prirodovedy, zejmena pak fyziky, astronomie, paleontologie a geologie. To se tyka zvlaste popisu "potopy sveta" (Gen 7), vedouciho fundamentalisty k bizarnim uvaham o "horni" vode nad Zemi a "dolni" vode v oceanech, jezerech a rekach. Nic takoveho prirozene veda nepodporuje - biblicka potopa sveta byla zrejme mistne omezena udalost.
Stejne tak je naprosto nesmyslne uvadet pribeh o zniceni Sodomy a Gomory (Gen 19) do souvislosti s udajnym atomovym vybuchem, vyvolanym mimozemstany, jak se o to pokousi nechvalne prosluly Erich von D„niken. Pravdepodobne slo o vznik sopky.
V knize Jozue (kap. 10) se hovori o zastaveni Slunce a Mesice a kamennem krupobiti, jehoz nasledkem zemrelo mnoho nepratel. S ohledem na moderni znalosti by to pri doslovnem vykladu znamenalo zastaveni zemske rotace, tj. uvolneni 1029 J rotacni energie (to samo by znamenalo straslivou katastrofu), a pote jeji obnoveni, cili opetne dodani teze rotacni energie z neznameho zdroje. Mnohem pravdepodobneji slo o pad deste meteoritu a naslednou "svetlou noc", vyvolanou rozptylem slunecniho svetla na rozprasenych casteckach meteoritu ve vysoke atmosfere. (Obdobny jev byl pozorovan po vybuchu prosluleho tunguzskeho meteoritu v r. 1908.)
Naproti tomu "konec sveta" je predvidan prorokem Izaiasem (kap. 13), v Kristovych slovech v evangeliich (Mat 24, Mrk 13, Luk 21) a v Apokalypse (Zjev 8 a 16). Nekteri vykladaci vidi v soucasnem svete tolik priznaku v Bibli predpovezenych, ze soudi, ze konec sveta je jiz blizko. Poznatky prirodnich ved tomu vsak nenasvedcuji ani v nejmensim.
Podobne jako pri jinych prilezitostech (Grygar, 1991) chci pripomenout, ze Bible rozhodne neni ucebnici prirodnich ved, a tak i urputna snaha uvest do doslovneho souhlasu biblicke zpravy a predpovedi o katastrofach s poznatky soucasne prirodovedy je posetila. Zda se, ze je mnohem cennejsi podivat se na kosmicke perspektivy preziti cloveka i samotneho vesmiru z hlediska soudobych poznatku astronomie, fyziky a kosmologie.
2. Kosmicke katastrofy v dosavadnich dejinach
Zeme
Z prirodovedeckeho hlediska nejsou katastrofy vylucne
negativnim jevem. Velke katastrofy mohou byt dokonce
v dlouhodobe perspektive plodne a zivotodarne. Jiz sam akt
vzniku slunecni soustavy akumulaci castic
z praslunecni plyno-prachove mlhoviny nejspise souvisi
s katastrofou - vybuchem blizke velmi hmotne hvezdy
v podobe tzv. supernovy. Tyto vybuchy jsou mimo jine
potrebne k tomu, aby se do kosmickeho prostoru dostaly
chemicke prvky, vznikajici vylucne v nitrech hvezd (tj.
fakticky vsechny chemicke prvky s vyjimkou vodiku, helia,
lithia, berylia a boru).
Po vytvoreni Zeme jako planety priblizne pred 4, 5 miliardami let doslo velmi pravdepodobne k dalsi klicove katastrofe - k tecnemu stretu s Pramesicem o hmotnosti asi 1/10 hmotnosti Zeme. Pri teto nahle katastrofe se uvolnilo asi 1032 J kineticke energie, coz predevsim zpusobilo roztaveni a vypareni Pramesice i znacne casti zemskeho plaste. Z plynneho prstence kolem Zeme pak zkondenzoval Mesic priblizne v dnesni podobe, ale v podstatne mensi vzdalenosti od Zeme (patrne jen 15 000 km od stredu Zeme). Vlivem slapoveho treni v oceanech se vsak Mesic od Zeme postupne vzdaloval, a soubezne se brzdila rotace Zeme z puvodnich asi 8 hodin na soucasnou hodnotu 24 h. Rotace Zeme se dnes prodluzuje tak, ze stredni delka dne vzrusta o 1,7 ms za stoleti. Tecny naraz Pramesice navic zpusobil sklon zemske rotacni osy sikmo k obezne rovine, coz se posleze projevilo stridanim rocnich dob v mirnych i vysokych zemepisnych sirkach.
Dalsi katastrofy na zemskem povrchu pak vyvolala geologicka cinnost v plasti a kure Zeme, tj. predevsim tzv. deskova tektonika (pohyby kontinentu, rozsirovani morskeho dna) a vulkanismus. Pruvodnim jevem obou geologickych mechanismu jsou pak niciva zemetreseni. Tyto procesy zrejme uzce souviseji s prirozenou radioaktivitou zemskeho plaste, ktera je zdrojem tepla pro plasticitu hornin i pro magmaticke krby jako zridla vulkanismu.
V geologii po dlouhou dobu probihal spor mezi aktualisty a katastrofisty. Aktualiste uznavaji jen ty geologicke procesy, ktere jsou patrne v soucasnosti. Naproti tomu katastrofiste uvazuji o prilezitostnych relativne nahlych kataklyzmatech, drasticky menicich stav zemskeho povrchu. V prubehu poslednich dvou stoleti vitezili aktualiste, ale nyni je jiz zrejme, ze vzacne katastrofy se vskutku vyskytnou a nahle zmeni podminky pro zivot na Zemi.
Jde predevsim o srazky Zeme s mensimi telesy slunecni soustavy (planetky, jadra komet), k nimz dochazi pri rychlosti od 11 do 72 km/s, coz sebou nese uvolneni znacnych kinetickych energii ve velmi kratkem case radu minuty. Shodou okolnosti mohli astronomove pozorovat v cervenci 1994 srazku cele serie kometarnich jader s obri planetou slunecni soustavy Jupiterem. Nasledky byly zretelne patrne a potvrdily, ze dopad obdobne hmotneho telesa na Zemi by znamenal celosvetovou katastrofu pro vsechen pozemsky zivot. Uvolnena energie byla radu 1024 J.
Dnes je prakticky jiste, ze k podobne katastrofe na Zemi doslo pred 65 miliony let (na rozhrani geologickych epoch druhohor a tretihor), kdy nahle vymrela znacna cast zivocisnych druhu i rostlin. Nicmene i na tuto katastrofu lze z hlediska vyvoje cloveka pohlizet kladne: nasledkem katastrofy se zacali rozsirovat savci. V r. 1991 byl geology odhalen zcela ponoreny a zasypany krater Chicxulub na rozhrani poloostrova Yucatan a Mexickeho zalivu, jehoz puvodni hloubka 9 km a prumer 300 km dobre odpovida odhadovane energii vybuchu. Statistiky naznacuji, ze k podobne nicivym narazum planetek ci kometarnich jader na Zemi dochazi v prumeru jednou za 50 milionu let. Nepotvrdily se vsak nazory, ze jde o periodicke srazky, ktere by vyzadovaly dalsi kosmickou pricinu - hypotetickou druhou slozku dvojhvezdne soustavy Slunce + Nemesis (Hvezda zvana Pelynek?). Dnes je prakticky jiste, ze Slunce je vskutku osamele hvezda, coz je vlastne ve vesmiru spise vyjimka nez pravidlo (nejcetnejsi jsou dvojhvezdy, pak patrne troj- a ctyrhvezdy).
Srovnani uvazovanych nicivych energii jiste usnadni pripojena tabulka:
Joulu
Tornado 1015
Vybuch sopky 1019
Souhrnny arsenal vodikovych pum nuklearnich velmoci < 1020
Srazka komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem 1024
Velka slunecni erupce 1025
Zastaveni rotace Zeme 1029
Naraz Pramesice na Zemi 1032
Energie, potrebna k rozbiti Zeme 1035
Vybuch novy 1038
Vybuch supernovy 1046
Z tabulky je mimo jine zrejme, ze nicive energie,
kterymi lidstvo v soucasnosti vladne, jsou stale nicotne
v porovnani s energiemi, ktere se premenuji v ramci
slunecni soustavy, a zejmena zdaleka nestaci na zniceni Zeme
jako planety. Lidstvo je ovsem schopne porusit prirodni
rovnovahu, jak je patrne ze soucasnych trendu (rust
sklenikoveho efektu, ztencovani ozonove vrstvy
v atmosfere Zeme, znecisteni pevniny, oceanu i atmosfery
planety). Tyto skodlive vlivy vsak nemohou vyvolat nahlou
nicivou celosvetovou katastrofu; mohou ovsem vydatne zhorsit
zivotni podminky pro cloveka a pripadne vest az
k decimovani svetove populace. Timto drsnym zpusobem by se
pak prirodni rovnovaha fakticky obnovila - mene pocetna
lidska populace bude svou cinnosti zasahovat do prirodnich
procesu relativne malo.
3. Prvky stability zivotniho prostredi na
Zemi
Zivot na Zemi se vyskytuje pouze v tenke vrstve na
rozhrani zemske kury a atmosfery a zejmena pak v hydrosfere.
Tloustka biosfery cini jen dve desitky kilometru (pri polomeru Zeme zhruba 6400 km); objemem tedy zabira jen 0,3 promile objemu Zeme! Fyzikalni a chemicke podminky v teto vrstve jsou neuveritelne stabilni. Na tom ma zasluhu staly zarivy vykon Slunce, ktery behem tisicileti kolisa nanejvys o 0,3 promile, a samozrejme i stala obezna draha Zeme kolem Slunce. Dalsim podstatnym faktorem je vyskyt tekute vody zejmena v oceanech, coz predstavuje fantasticky presne vyladeny termostat. V tomto smyslu je Zeme jedinecnou planetou ve slunecni soustave - na nejblizsich sousednich planetach Venusi a Marsu se tekuta voda na povrchu vubec nevyskytuje a podminky pro zivot tam dnes rozhodne neexistuji. Diky oceanum se proto Zeme v minulosti ani prilis neochladila ani neprehrala.
Prumerna teplota zemskeho povrchu cini v soucasne dobe + 15o C, coz je zhruba o 30o C vice, nez kolik by mela planeta v teze poloze vuci Slunci, ale bez zemske atmosfery. Rozdil je dan tzv. sklenikovym efektem: nektere atmosfericke plyne dobre propousteji viditelne zareni Slunce smerem k zemskem povrchu, ktery se tak ohriva a vyzaruje zpet do prostoru prevazne tepelne infracervene zareni. Pro toto infracervene zareni jsou vsak "sklenikove plyny" nepropustne, takze toto zareni prispiva ke zvyseni prumerne teploty Zeme. Hlavnimi sklenikovymi plyny jsou vodni para, oxid uhlicity a metan.
Podobny ucinek vsak maji i clovekem vyrabene chlofluorokarbony, ktere navic rozkladaji ochrannou ozonovou vrstvu ve vysoke atmosfere Zeme (tak vznikaji povestne ozonove diry v oblasti Antarktidy v obdobi nastupu jara na jizni polokouli). Ozonova vrstva normalne brani pristupu zivotu nebezpecnemu ultrafialovemu zareni Slunce az na zemsky povrch. Existence ozonove vrstvy uzce souvisi s vyskytem kysliku v zemske atmosfere. Jeste pred 700 miliony let bylo kysliku v zemske atmosfere tak malo, ze ozonova vrstva nemela z ceho vznikat. V dobe, kdy ozonova vrstva neexistovala, byl zivot na Zemi omezen na hlubsi pasma v morich a jezerech (voda totiz ultrafialove zareni vydatne pohlcuje).
Pred ucinky elektricky nabitych castic kosmickeho zareni a zejmena tzv. slunecniho vetru je povrch Zeme chranen geomagnetickym polem, ktere ma charakter dipolu s magnetickou osou mirne sklonenou k ose rotace. Puvod geomagnetickeho pole hledaji odbornici v efektu dynama, kdy v prevazne kovovem zemskem jadre tecou elektricky vodive vrstvy tempem nekolika metru za hodinu vuci obdobnym vrstvam ve vnitrnim plasti Zeme.
Dosud nejdelsi homeostaticky cyklus na Zemi objevili geologove teprve nedavno. Rust zastoupeni oxidu uhliciteho v atmosfere znamena zvyseni velikosti sklenikoveho efektu, a tedy celkove otepleni Zeme. Tim se zvysuje vypar vody z rek, jezer a predevsim oceanu, coz ma za nasledek mocnejsi destove srazky. Vodni kapicky vymyvaji oxid uhlicity z atmosfery, a ten je na povrchu oceanu dychtive pohlcovan planktonem, ktery jej vclenuje do svych organismu. Kdyz plankton hyne, padaji jeho ostatky na oceanske dno, kde se oxid uhlicity zabuduje do vapence (CaCO3). Vlivem podsouvani litosferickych desek se vapenec dostava skluzem pres zemskou kuru do vnejsiho plaste az do hloubek, kde se tavi magmatickym ohrevem. Prostrednictvim sopek se takto znovu uvolneny oxid uhlicity dostava zpet do zemske atmosfery a tak opet ovlivnuje velikost sklenikoveho efektu. Cely cyklus trva zhruba pul miliardy let.
4. Kosmicke zasahy do prirodni rovnovahy na
Zemi
Jestlize vybuchy supernov jsou dulezite pro dodavku
biogennich chemickych prvku do kosmickeho prostoru, a vybuch
anonymni supernovy pravdepodobne podnitil gravitacni hrouceni
chuchvalce mezihvezdneho mracna, z nehoz posleze vznikla
slunecni soustava, budouci vybuch velmi blizke supernovy by
mohl zivot na Zemi smrtelne ohrozit.
Kdyby se napriklad Slunce stalo supernovou, vyparila by se vzapeti vetsina planet slunecni soustavy. Nastesti je jiste, ze Slunce se nikdy nezmeni ani v novu ani v supernovu. Nutnou podminkou pro vybuch novy je dvojhvezdna povaha soustavy, v niz jedna slozka je bilym trpaslikem. Nutnou podminkou pro explozi supernovy je bud vyskyt hvezdy ve dvojhvezde, anebo minimalni hmotnost osamele hvezdy vyssi nez osminasobek hmotnosti Slunce.
Nebezpeci tedy hrozi pouze od cizich hvezd, ktere by explodovaly jako supernovy ve vzdalenosti mensi nez zhruba 30 svetelnych let od Slunce. Pozorovani supernov v cizich galaxiich a vypocty s tim spojene naznacuji, ze hlavnim rizikem blizkych explozi je priliv energetickeho zareni do zemske atmosfery, ktery by narusil stabilitu ozonove vrstvy - to by nasledne znicilo zivot na sousi prunikem ultrafialoveho zareni Slunce k zemskemu povrchu.
V soucasne dobe se do teto vzdalenosti vyskytuje jediny potencialne nebezpecny objekt, jimz je Sirius ve vzdalenosti 9 svetelnych let. Jde totiz o dvojhvezdu, v niz druhou slozkou je kompaktni bily trpaslik. Drive nez se vsak system dostane do faze, v niz vybuch hrozi, vlivem vlastniho (nahodneho) pohybu Siria vuci Slunci se vzdalenost Siria od Slunce zvetsi natolik, ze to nasim potomkum neublizi.
Nelze ovsem vyloucit, ze do kriticke vzdalenosti pod 30 svetelnych let se vlivem vlastnich pohybu hvezd dostane potencialni supernova, o ktere dosud ani nevime. Je totiz nemozne spocitat vzajemne vzdalenosti hvezd v Galaxii a Slunce pro budoucnost odlehlou milion let a vice. Nicmene je temer jiste, ze behem existence slunecni soustavy jiz k explozim supernov v blizkosti Slunce doslo, a zivot na Zemi nebyl vyhlazen, coz skyta dobre vyhlidky i pro budoucnost.
Jinym a vlastne pravdepodobnejsim rizikem pro zivot na Zemi mohou byt zmeny drahovych parametru Zeme. Vlivem gravitacnich poruch se totiz neustale meni drahove parametry Zeme, tj. vystrednost drahove elipsy, sklon rotacni osy k rovine ekliptiky a poloha prisluni vuci "rocnim dobam". Tim se meni prumerne ozareni urcitych oblasti zemskeho povrchu a tedy i stredni teplota (Brocker a Denton, 1990). Jiz ve dvacatych letech tohoto stoleti ukazal Milankovic, ze kolisani prumerne teploty zemskeho povrchu v geologicke minulosti odpovida cyklum kolisani drahovych parametru Zeme - tak vznikaji povestne ledove doby v intervalech nekolika desitek tisic let. Jelikoz vsak zmeny drahovych parametru Zeme nejsou nijak velike, nemuze dojit timto zpusobem k nevratnemu zamrznuti nebo naopak prehrati oceanu.
Geologove ve spolupraci s geofyziky nasli tez zretelne dukazy o kolisani intenzity zemskeho magnetickeho pole a o zcela sveraznem putovani magnetickych polu po zemekouli - obcas si dokonce poly obrazne recno navzajem vymeni svou polaritu (Fuller, 1987). Vznikla obava, ze ve fazi "prepolovani" klesne indukce magnetickeho pole Zeme k nule, a tim je Zeme zbavena ochrany pred vpadem energetickych elektricky nabitych castic slunecniho vetru a kosmickeho zareni. To by jiste vyvolalo vymreni zivocichu i rostlin. Tato prepolovani jsou fakticky velmi cetna na casove stupnici pod sto tisic let, a jelikoz paleontologove nenalezli zadny vztah mezi magnetickym prepolovani a vymiranim zivocichu, zrejme ani v tomto pripade nejde o nic kritickeho. Spise je pravdepodobne, ze magneticka indukce neklesne na Zemi nikdy na nulu. Nejspise se totiz dipolove magneticke pole zmeni v kvadrupolove ci dokonce oktupolove, a tak je zivot na Zemi chranen trvale.
Na rozdil od rozsirene predstavy neohrozuji cloveka ci jine zivocichy magneticke boure, vyvolane slunecnimi erupcemi - jde o zcela nepatrna kolisani zemskeho magnetickeho pole. Navzdory rozlicnemu straseni nemuze slunecni cinnost poskodit cloveka, ktery se nachazi pod ochrannym stitem zemske magnetosfery - je opravdu podivuhodne, ze vse je zarizeno tak, ze Slunce nam dodava energii potrebnou pro zivot bez jakychkoliv rusivych efektu - ty spolehlive odstini zemska atmosfera ve spolupraci s magnetosferou.
Jen na okraj poznamenavam, ze Zeme je rovnez chranena pred prunikem radiovych vln o vlnove delce nad 15 metru - to obstarava zemska ionosfera. Nicmene intenzita radiovych vln z vesmiru je trvale tak nizka, ze by nas to nijak neohrozilo, i kdyby ionosfera zcela zmizela (jen bychom nemohli poslouchat rozhlasove stanice na kratkych vlnach z opacne strany zemekoule).
Teprve v casove stupnici radu miliard let se objevuji rizika, ktera mohou byt kriticka (Chapman a Morrison, 1989). Relativne nejmensim nebezpecim jsou budouci dopady planetek ci jader komet na Zemi. Pri dnesni urovni astronomie a kosmonautiky je totiz mozne vytipovat s mnohaletym predstihem teleso vetsich rozmeru (nad 1 km v prumeru), ktere by nas mohlo zasahnout a vyvolat celosvetovou katastrofu podobnou te, ktera se odehrala pred 65 miliony lety. Jestlize bychom v predstihu rekneme padesat let rozpoznali takove nebezpeci, lze prostredky kosmonautiky zavcas zmenit drahu objektu tak, aby bezpecne a navzdy minulo Zemi (Smith, 1992).
Dalsim problemem mohou byt vyrazne zmeny drahovych parametru Zeme. Rozmezi tzv. ekosfery (Hart, 1979, Kasting aj. 1993), v niz je zarucena homeostaze Zeme, je totiz prekvapive uzke, od 142 do 152 milionu km (stredni vzdalenost Zeme od Slunce cini okrouhle 150 milionu km). Nedavne vypocty na superpocitacich totiz prekvapive ukazaly, ze v casove stupnici nad pul miliardy let podlehaji parametry zemske drahy chaotickym vlivum, tj. mohou se znenadani velmi vyrazne zmenit. Nicmene ten nejdulezitejsi parametr, tj. stredni vzdalenost Zeme od Slunce, je vuci chaosu vyjimecne odolny...
Nakonec se tedy ukazuje, ze existuje jeden zavazny kosmicky fenomen, proti nemuz jsme v teto chvili bezmocni, a tim je dlouhodoby vyvoj Slunce. Slunce je fakticky mimoradne stabilni termonuklearni reaktor, ale prece jen s omezenym mnozstvim jaderneho "paliva" - vodiku. V dlouhodobe perspektive je proto vyvoj Slunce dan souhrou, pripadne pak rozporem mezi produkci termonuklearni energie v nitru Slunce, a neustale pusobici vlastni gravitaci.
Nejnovejsi vypocty (Sackmannova aj., 1993) ukazaly, ze v budoucnosti se zarivy vykon Slunce bude plynule zvysovat, a zhruba po miliarde let od soucasnosti to povede k vypareni vody v pozemskych oceanech. Po 3,5 miliardach let od soucasnosti stoupne zarivy vykon Slunce proti dnesku o plnych 40% a to znici jakykoliv zivot na Zemi. Za 6,5 miliard let od soucasnosti se Slunce zmeni v cerveneho obra, tj. jeho budouci polomer dosahne temer k dnesni draze Zeme. Pritom vsak Slunce ztrati tolik hmoty, ze gravitacni vazba mezi Sluncem a Zemi zeslabne a Zeme se vzdali do oblasti, kde dnes kolem Slunce obiha Mars (ten se prirozene rovnez vzdali od Slunce, takze zadna srazka s Marsem nehrozi). Nicmene i v teto vetsi vzdalenosti bude Zeme ohrata natolik, ze se cela vypari. Tyz osud prirozene postihne uz drive Merkur a Venusi a velmi pravdepodobne i Mars.
Epizoda Slunce - cerveneho obra - astronomicky vzato rychle skonci a zbytek Slunce se zhrouti do kompaktniho utvaru - husteho a zhaveho bileho trpaslika. Kolem neho budou dale obihat velke planety pocinaje Jupiterem a ve velke vzdalenosti malicka dvojplaneta Pluto-Charon. V casove stupnici kolem 100 miliard let pak Slunce vychladne na tzv. cerneho trpaslika, coz by podle soucasnych vedomosti melo byt jiz nemenne zaverecneho stadium jeho vyvoje.
5. Zanik vesmiru ?
Slunecni soustava je prirozene zcela nepatrnou
soucasti Mlecne drahy - Galaxie, a jeste mnohem drobnejsim
praskem ve vesmiru, o nemz ani dnes nevime, zda je prostorove
konecny ci nekonecny. Podle standardni kosmologicke teorie
velkeho tresku soudime, ze vesmir mel casovy pocatek pred
nejakymi 15 miliardami let, a od te doby se (cim dal tim
pomaleji) rozpina. Nevime vsak, zda se toto rozpinani
v budoucnu zastavi a prejde ve smrstovani, anebo zda bude
pokracovat - byt cim dal volnejsim tempem - vecne.
Odkazuji na nedavno vydanou knihu Paula Daviese (1994), ktera obsahuje podrobnou diskusi obou zakladnich variant. Strucne receno, pokud se rozpinani zastavi a prejde ve smrstovani, skonci vesmir v konecnem case tzv. velkym krachem, ktery bude mit do jiste miry obdobne rysy jako velky tresk na jeho pocatku, tj. nepredstavitelne vysokou prumernou hustotu i teplotu vesmiru (zhavy konec sveta). Davno pred velkym krachem zaniknou vsechny planety a hvezdy ve vesmiru, hmota se rozdroli na nejmensi castice, a umirajici vesmir ztrati jakoukoliv vnitrni strukturu. Tento zhavy konec by mohl nastat nejdrive asi za 150 miliard let.
Jestlize se vsak rozpinani vesmiru nikdy nezastavi, bude vesmir trvat v case vecne, ovsem za tu cenu, ze prumerna hustota hmoty v nem bude neustale klesat prakticky na nulu, a prumerna teplota hmoty se priblizi tzv. absolutni termodynamicke nule (-273o C). Inteligentnim obyvatelum takoveho pozdniho vesmiru hrozi neodvratna energeticka krize - pro jakekoliv premeny nebude k dispozici ani energie ani dostatek hmoty. Jakymsi nouzovym resenim by podle Dysona (1979) mohla byt prerusovana hibernace civilizace, ale to je prirozene jiz jen spekulace.
Spekulace se tykaji ovsem i moznosti fazovych prechodu v nasem vesmiru, ktere vyplyvaji z kvantove teorie. Je napr. mozne, ze fyzikalni vakuum ve vesmiru se nachazi dosud ve vzbuzenem stavu, a muze spontanne ci "nasilim" prejit do stavu o nizsi hustote energie. To by mohlo vyvolat vubec nejvetsi myslitelnou katastrofu, pri niz by se vesmir zmenil v "neco jineho" - tedy ve vesmir s jinymi fyzikalnimi vlastnostmi. I tyto "scenare" podrobne popisuje Davies v citovane knize. Ackoliv jsou takove uvahy podlozeny puvodnimi pracemi mnoha soucasnych fyziku a kosmologu, ve skutecnosti se prilis nelisi od science-fiction. Zejmena je temer nemozne jakkoliv overit jejich verohodnost s ohledem na prilis velkou extrapolaci dnesnich znalosti fyzikalnich zakonu do nesmirne vzdalene budoucnosti.
Uvahy tohoto typu jsou vsak velmi cenne pro filosofy a patrne i pro teology. Poukazuji na zcela novy uhel pohledu na otazky, ktere nas prirozene napadnou, kdyz se zacteme do uvodnich kapitol prvni knihy Stareho zakona stejne jako kdyz zacneme uvazovat o tajemstvi, skrytem v posledni knize Zakona noveho.
Literatura