| Zase zasedá vědecký kongres
Za starých dobrých časů se výměna a šíření vědeckých poznatků děla ponejvíce osobně (slovutný vědec A. B. přicestoval dostavníkem za svým neméně proslulým kolegou C. D.) a také poštou. V mnoha případech si však badatel nechával vybádané poznatky pro sebe a jeho přínos pro vědu odhalili až dodatečně historikové vědy z nejrůznějších náznaků, svědectví pamětníků a zašifrovaných poznámek. To vše je již dávná minulost. Dnes vědec užívá nejrozmanitějších vymožeností vědy a techniky k informování odborné veřejnosti o tom, že dospěl k novému objevu nebo že vytvořil odvážnou a univerzální hypotézu (vědci často věnují nemalé úsilí i šíření takového sdělení jako že při výzkumu jevu X nezjistili vůbec nic). K tomu sloužily poměrně dlouho časopisy a monografie. Před našimi zraky probíhající administrativně-ekonomická revoluce v polygrafii však způsobuje, že výrobní lhůty se neúměrně prodlužují a náklady na tisk rostou (v mnoha časopisech badatelé či jejich mecenáši platí nemalé částky za to, že je vědecké sdělení vůbec otištěno; není vzácností, když jedna tisková zpráva původní práce přijde autora na 100 dolarů). Zhýčkaná nakladatelství navíc často autory nutí, aby svá sdělení psaly "camera-ready", jinými slovy do předtištěných rámečků na elektrickém psacím stroji, a to bez jediného překlepu (tohle až na výjimky nedokáží bez speciálního tréninku ani nositelé Nobelových cen -- těm ovšem jejich proslulost skoro zaručuje, že se nad nimi občas ustrne útlocitnější sekretářka a za trvalého proklínání všech múz "camera-ready" text naklepe sama). Tento neblahý vývoj nepochybně uspíšil rozvoj rychlejší formy vědecké komunikace, jíž jsou vědecká setkání jako konference, panely, semináře, kolokvia, sympozia a kongresy. Zprvu šlo o akce poměrně nevinné, ale když se do věci vložili odborníci, vznikl znenáhla nový obor, případně nazvaný "kongresová turistika". Cestovní kanceláře, hoteliéři, prodavači přírodních krás a suvenýrů prostě vystihli potřebu vědců scházet se v počtech od třiceti (penzion na předměstí) přes tři sta (luxusní hotel v přímořském letovisku; mimo sezónu ovšem!) až po tři tisíce (příležitost pro velkoměsta s nevyužitou olympijskou vesnicí). Řadový vědec je proto dnes vystavován soustředěné palbě nabídek, jež mu vnucují pocit, že by neměl chybět na semináři v K., kolokviu v L. a kongresu v M., přičemž všechny akce probíhají pokud možno současně a obvykle na různých kontinentech. V době růstu cestovních nákladů, přísného hospodaření s devizami a snižujících se rozpočtů na vědu musí vědec prokázat svou kongresovou způsobilost především tím, že překoná finanční a administrativní překážky, jež jsou nastraženy do cesty, směřující k jeho účasti na "vědeckotechnické akci". Tak totiž zní obecný název v předběžném dotazníku, jenž jest vědci co nejpečlivěji vyplniti. Potenciální účastník proto místo přípravy referátu na kongres shání doporučení, zdůvodňuje význam akce (a své účastni na téže) nadřízeným orgánům a hlavně hledá rozmanité finanční zdroje, jež by mu umožnily cestovat do místa konference. (Zvláště v tomto posledním punktu jsou vědci nepřekonatelnými přeborníky a dokáží nalézt kombinované spojení třetí třídou osobního vlaku, terénním automobilem, vorem Kon-Tiki a případně i autostopem, aby se dostali na správné místo ve správný čas.) Nemám po ruce přesné statistiky, ale odhaduji že v 90 % případů veškerá snaha odborníka ztroskotá někdy uvnitř administrativní mlýnice a dotyčný nikam nejede -- velmi často se o zamítnutí cesty dozví týden před zahájením kongresu, kdy jsou již vytištěny programy, zamluveno ubytování a zakoupeny lodní lístky či jízdní doklady. Následuje telegrafické odřeknutí a organizátoři kongresu jsou v tu chvíli štěstím bez sebe, neboť musí narychlo měnit vše, počínaje tištěným seznamem účastníků a rozpisem ubytování a konče zajištěním autokarů na exkurze za Místními Pamětihodnostmi. Kongresová turistika má totiž jistá pravidla, jež se neodváží porušovat ani nejavantgardnější specialisté. Nejen vědou živ je odborník, navíc on sám poskytuje obživu zaměstnancům turistického průmyslu, a tak každý slušný kongres je doplněn společenskými a kulturními událostmi, varhanním koncertem v místní katedrále počínaje a ochutnáváním specialit v restauraci "U katedrály" konče. (To už se vůbec nezmiňuji o tom, že každý místní kongresový výbor dbalý své pověsti připravuje neméně slibný program pro dámy, jež případně doprovázejí kongresové delegáty; navzdory emancipačním snahám jsem se dosud nesetkal s programem pro pány, doprovázející kongresové delegátky -- není ovšem vyloučeno, že si organizátoři dokáží spočítat, že tito muži jsou nejspíš značně švorc.) Opusťme však rychle toto choulostivé téma a věnujme se vědecké náplni kongresu. Tu připravuje mezinárodní výbor, jemuž zásadně předsedá starší zasloužilý odborník, jenž již před lety pověsil vědu na hřebík, takže v oboru, který kdysi pomáhal rozvíjet, má představy mlhavé, zastaralé a z hlediska nastupující dravé vědecké směny přímo směšné. Věhlasný Vědec rozhoduje především o tom, kdo bude mít tzv. přednášky na pozvání, jež jsou osou kongresu. Témata jsou výborem vybrána předem, takže obdržet pozvání k takové přednášce se rovná přijetí do exkluzivního klubu Význačných Představitelů Oboru. Díky autoritě Věhlasného Vědce obdrží ovšem tato pozvání především jeho žáci a osobní přátelé; jediný efektivní způsob odvety je uspořádat v nejkratší době vzdoroakci zaštítěnou Věhlasným Vědcem, reprezentujícím ono odchylné mínění. Ostatní účastníci kongresu si musí sví vystoupení prosadit sami. Šanci mají přirozeně jen příspěvky, jež se týkají zvoleného hlavního tématu kongresu, ale tato návaznost se často obráží pouze v názvu referátu (i zde může schopný vědec prokázat své nadání, když dovedně sestaveným názvem vzbudí u organizačního výboru iluzi, že bude mluvit k věci). Příspěvek není zdaleka tak prestižní jako pozvaná přednáška; jeho přednes bývá striktně časově omezen (na patnáct minut, ale spíš ještě méně) a sám příspěvek není předem odborně recenzován, jak je zvykem u prací ve vědeckých časopisech. Díky této okolnosti zaznívají na kongresech často sdělení nejbizarnější -- nezasvěcený pozorovatel to zaregistruje tak, že po přednesení příspěvku se nikdo nehlásí do diskuse a předseda zasedání poděkuje dr. N. P. za "zajisté velmi pozoruhodné sdělení". Prostě příspěvky mají mezi matadory vědy až nečekaně špatnou pověst, neboť mimo jiné platí, že "příspěvek je cena, kterou musí člověk zaplatit za právo zúčastnit se vědeckého setkání". Nápaditý vědec ovšem dokáže tomuto handicapu čelit, nejlépe důmyslnou formou přednesení příspěvku. Velmi pomáhá nezvyklý či přímo šokující název referátu, například "Některé problémy fyziky pulsarů aneb Jsem bláznivě zamilován do elektřiny" nebo "Je váš mozek skutečně potřebný?" (přísahám, že tyto názvy jsou autentické!). Podobně lze nanejvýš doporučit zahájit přednášku latinským citátem, francouzskou anekdotou nebo sebeironizující poznámkou typu: "Když jsem si včera v letadle konečně přečetl program kongresu, zjistil jsem s úžasem, že o tématu svého vystoupení nevím zhola nic." Ve zřejmé výhodě jsou autoři výtvarně nadaní, kteří v úvodu příspěvku promítnou na plátno kresbu, karikující dosavadní výsledky svých vědeckých protivníků nebo (cítí-li se zvlášť pevní v kramflecích) zesměšňují vlastní výzkumnou metodu. Když se takovému vtipnému autoru navíc podaří na závěrečném banketu polít manželku předsedy organizačního výboru komitétu pomerančovou šťávou, má pozvání přednést hlavní referát na příštím kongresu prakticky zajištěno. Jiří Grygar
Čím drží svět pohromadě, Mladá fronta, 1990 |