Se jménem Jaroslava Foglara jsem se náhodně setkal na sklonku II.
světové války, když jsem při návštěvě Prahy objevil u svého
staršího bratrance knihu Tábor smůly. Velmi mne upoutala jednak
líčením příběhu správných kluků a jednak humorem - s tím jsem se
u tehdejší chlapecké četby téměř nesetkal. Od té doby jsem začal
po Foglarových spisech pátrat, ale za války to bylo beznadějné.
Moje touha se však vyplnila ihned po skončení války, kdy se mi
dostala do rukou doslova kultovní kniha o hoších od Bobří řeky.
Nepamatuji si na žádnou jinou knihu z té doby, která by mne byla
tak zaujala svou nevídanou kombinací dobrodružství, tajemna, ale
i nároků na samotného čtenáře. Myslím, že jsem knihu brzy uměl
nazpaměť. Byl jsem r. 1946 v 5. třídě obecné školy v Opavě, když
náš třídní učitel Karel Stuchlík vymyslel nádherný projekt. Pokud
bude naše výhradně klučičí třída solidní v učení i kázni, budeme
si v odpolední hodině dvakrát týdně číst Hochy od Bobří řeky
nahlas. Dodnes vzpomínám na ten blažený pocit, když pan učitel
vybral právě mne jako předčitatele a skutečně jsme se chovali tak
vzorně, že jsem před třídou postupně celou knihu odrecitoval.
Klukovská idyla však záhy skončila vinou "vítězného února". Náš
skautský oddíl byl rozpuštěn, skautské časopisy zanikly
a Jaroslav Foglar se podruhé ve svém bohatém životě stal psancem
ve vlastní zemi. I když jsem se na půdách v domech svých
vrstevníků dostal k mnoha příběhům Rychlých šípů, vědomí křivdy
na člověku, který byl pro nás Rikitanem i Jestřábem zároveň, mne
hluboce rmoutilo.
Po studiích v Brně jsem postupně přešel do Prahy a na hvězdárnu
v Ondřejově a tehdy jsem zvěděl, že Jaroslav Foglar to nevzdal,
že má svůj oddíl a jezdí tábořit na Slovensko a také stále píše.
Velice mne to povzbuzovalo a když nastalo krátké "Pražské jaro"
v r. 1968, věřil jsem, že se mu konečně dostane uznání, jaké si
již dávno zasloužil. Přišla však nová a ještě snad tupější
normalizace, ale na konci tohoto blátivého období se už docela
nahlas slavila Foglarova osmdesátka, k níž jsem mu napsal krátké
písemné blahopřání. Nepočítal jsem vůbec s odpovědí, ale dostal
jsem ji - dokonce velmi srdečnou. Ukázalo se, že Jaroslav Foglar
pečlivě sleduje mé hvězdářské aktivity, a to mne znovu opravdu
nadchlo - správný zálesák musí mít přece vztah i ke hvězdnému
nebi, které je pro něho nejen básnickým vytržením, ale
i kalendářem, kompasem a hodinami.
Měl jsem velkou radost z toho, že člověk, který skromně a na
první pohled i nenápadně tolik ovlivnil životní postoje několika
generací české mládeže, se dožil osvobození naší země od hnědé
i rudé nákazy a jeho dřívější i nové spisy se objevily
v početných nových vydáních. Radoval jsem se z toho, když byl
jmenován čestným občanem hlavního města Prahy a když se při svých
pětaosmdesátinách stal nositelem Ceny nadace Pangea "Za nápravu
věcí lidských".
Přišla však chvíle nejsmutnější, když jsme se v r. 1999 přesně na
Hromnice loučili s vzácným a nenahraditelným Jaroslavem Foglarem
- Jestřábem ve strašnickém krematoriu. Hlavní obřadní síň vůbec
nestačila; přestože jsem přišel v předstihu, nedostal jsem se dál
než do vestibulu krematoria, ale to vlastně nebylo důležité.
Úžasný pocit skautské pospolitosti, která překračuje generační
rozdíly se samozřejmou lehkostí, učinil ze smutné chvíle loučení
událost, na kterou nikdy nezapomenu. Když jsme na závěr všichni
polohlasem zpívali slavnou píseň o tom, jak plujem dál a dál
a když jsme se s milým Jestřábem loučili skautskou večerkou,
věděl jsem už najisto, že se tomuto jedinečnému vůdci dostalo
vzácné výsady: Jaroslav Foglar zformoval několik generací
nejlepších dívek i chlapců z celého Československa způsobem
opravdu imponujícím. Proto také dostal od jihočeských hvězdářů
z hvězdárny na Kleti dárek vpravdě nadčasový - rozhodnutím
příslušné komise Mezinárodní astronomické unie se od 28. července
1999 jmenuje planetka č. 9102 Foglar! Pro Jestřába je to vlastně
ideální pozorovací stanoviště, odkud může sledovat, jak si ve
smyslu jeho odkazu dále vedeme.
Jiří Grygar