35.
Ještě na počátku novověku se občas objevovaly v evropské historii renesanční osobnosti, schopné svým dílem pojmout vědu, techniku i umění. Typickým představitelem této nevelké hrstky géniů byli například Leonardo da Vinci (1452-1519) a Johann Wolfgang Goethe (1749-1832), ale dvacáté století takto univerzálním osobnostem jakoby odzvonilo. Věda se rozrostla natolik, že to nutně vyžaduje čím dál užší specializaci a s tím související obecnou nesrozumitelnost. Rovněž umění se ve svých nejnovějších výbojích stále více vzdaluje obecnému pochopení - málokdo dokáže opravdu s porozuměním naslouchat soudobé vážné hudbě, ocenit soudobé obrazy a jiné výtvarné projevy nebo číst současnou beletrii a poezii. Většina se proto spokojuje s náhražkami v podobě nejrůznějších odrůd pop-artu či pop-music a zájem o přespříliš složitou moderní vědu nahrazuje příklonem k nejrůznějším pavědám, jež po staletích opět jakoby povstávají z popela. Koncem padesátých let tohoto století napsal britský fyzik, spisovatel a vědecký manažer Charles P. Snow (1905-1980) pozoruhodný esej "Dvě kultury a vědecká revoluce", v níž velmi trefně pojmenoval podstatu problému a pozastavil se nad pozoruhodnou nesouměrností ve vztahu veřejnosti k vědě a umění. Většina lidí se totiž za svou neznalost vědecké kultury pranic nestydí, zatímco k neznalostem kultury umělecké se většinou nepřiznává; lidé mají pocit, že kdyby nebyli umělecky kulturní, tak by si ve společnosti zadali, kdežto vědecká negramotnost je společensky zcela únosná. Každý z nás si nepochybně vzpomene na řadu pop-umělců, kteří se v rozhlase či televizi ochotně a dokonce s jistou okázalostí vyznávali z toho, jak jim ve škole nešla matematika či fyzika a jak nemají nejmenší tušení o tom, kterak funguje rádio nebo televizor, o mobilním telefonu či walkmanu nemluvě.
Snow své úvahy dále rozvíjel a budil tím na jedné straně nadšení a na druhé straně ostrou kritiku. Jeho kvalifikace však byla v dané otázce nesporná. Vynikl totiž jako molekulový fyzik na prestižní univerzitě v britské Cambridži, pracoval však posléze i jako vědecký administrátor a poradce britské vlády a současně prakticky celý život psal výtečnou beletrii i literární kritiky. Znal proto důvěrně silné i slabé stránky kultur na obou březích meandrovitého toku lidského poznání a usiloval o syntetickou třetí kulturu, která by lidstvu přinesla uspokojení, po němž intuitivně toužili již starověcí myslitelé. Není zajisté náhodou, že v poslední třetině XX. století se tyto syntetické tendence setkaly s příznivou odezvou velkých přírodovědců, především fyziků či kosmologů. Prvotřídním vědcům totiž snad více než komukoliv jinému vadí, že se naše poznání atomizuje, neboť si uvědomují, že příroda, jejíž jsme součástí, je jen jedna. Proto věří, že ji lze popisovat - a snad i pochopit - jedním univerzálním způsobem. Dějiny přírodovědy právě končícího století jim ostatně daly za pravdu, když vcelku nečekaně a neúmyslně se začaly slévat protiklady jako je částicová fyzika na straně jedné a kosmologie na straně druhé či molekulová genetika s grandiózní koncepcí evoluce života na Zemi. Čím dál tím zřetelněji vidíme, že k pochopení chování lidí, Země i vesmíru potřebujeme paradoxně zkoumat co nejpečlivěji nejdrobnější stavební kamínky hmoty a nejnepatrnější záchvěvy lidského vědomí.
Jasnozřiví fyzikové jako byli Albert Einstein (1879-1955) či
Werner Heisenberg (1901-1976) byli mezi prvními, kdo věnovali
nemalé úsilí hledání unitární teorie, jež by překlenula všechny
dílčí výsledky matematiky, fyziky, chemie a biologie. Ačkoliv oni
sami úspěchu nedosáhli, naznačili tak problém, který bude patrně
ústředním tématem přírodovědy století nadcházejícího. Spolutvůrce
podivuhodného světa kvantové mechaniky Werner Heisenberg si
zřetelně uvědomoval, jak se tento program dotýká i moderního
umění, když napsal:
"Obtížněji posoudit je občas vyslovovaný názor, že abstraktnost
moderního umění má podobné příčiny jako abstraktnost moderní
přírodovědy, a že je s ní nějak obsahově spřízněna. Je-li zde
toto srovnání oprávněno, pak znamená: moderní umění získalo
možnost zobrazovat a zviditelňovat další obsáhlé souvislosti,
které dřívější umění nedokázalo vyjádřit, jenom proto, že se
zřeklo bezprostředního sepětí se smyslovým zážitkem. Moderní
umění umí reprodukovat jednotu světa lépe než umění starší. Zda
je toto pojetí správné, nejsem schopen rozhodnout."
Připomeňme, že zcela nečekaně se v tomto století vynořilo nové
kritérium správnosti vědeckých koncepcí, totiž jejich elegance
nebo chcete-li krása. Ukázalo se totiž, že lepší vědecké teorie
bývají bez výjimky ty, které jsou krásnější, jakkoliv je pojem
krásy vědecky zdánlivě neuchopitelný a zvykli jsme si jím
poměřovat spíše díla umělecká. Koperníkova heliocentrická
domněnka překonala Ptolemaiovu geocentrickou nikoliv proto, že
snad byla v lepším souladu s astronomickými pozorováními té doby,
ale prostě proto že ošklivou změť epicyklů a deferentů nahradila
elegantní geometrickou soustavou soustředných kružnic. Ti, kdo
podrobněji studovali Einsteinovu obecnou teorii relativity, hýří
superlativy, když se jim vyjeví skrytá matematická krása
Einsteinových rovnic pro gravitační pole. Neznám ostatně lepší
definici krásy, než kterou podali renesanční myslitel přelomu
16. a 17. století Francis Bacon (1561-1626) a již zmíněný Werner
Heisenberg:
"Krása je pravý soulad částí navzájem a s celkem, který má v sobě
jistou podivnost."
Jestliže někdo ze soudobých myslitelů dokazuje svým dílem, že ví,
o čem je zde řeč, pak je to právě autor knihy, kterou jste právě
dočetli. John Barrow (*1952) je úspěšným badatelem v oboru
kosmologie a působí nyní jako profesor astronomie na Univerzitě
v Sussexu. Jeho záběr však přesahuje rámec jedné přírodovědecké
disciplíny, neboť věnuje velkou pozornost i obecnějším problémům
přírodních věd a filosofii vědy. Publikoval řadu mimořádně
úspěšných knih, věnovaných nejrůznějším aktuálním otázkám
částicové fyziky, astronomie i kosmologie, např. antropickému
principu, principu zachování parity a zvláště též vyhlídkám na
vytvoření unitární teorie ("teorie všeho"). Do češtiny resp.
slovenštiny byly v r. 1996 přeloženy jeho knihy Teorie všeho
(angl. originál z r. 1991) a Původ vesmíru (angl. 1994). Pokud
byste zmíněné knihy porovnali se spisem, který držíte v rukou,
zjistíte, že tentokrát jde o úplně nový žánr, snad nejbližší
Snowově hypotetické "třetí kultuře".
Autor zde totiž sebevědomě a s nadhledem překračuje neustále
oběma směry hranice mezi oněmi dvěma kulturami a v pohraniční
oblasti se pohybuje s neobyčejnou lehkostí a důkladnou znalostí
obou břehů. Nechci rozhodně předstírat, že jde o snadné čtení.
Probíraný problém patří - jak patrno - k těm nejobtížnějším, jež
dnes umíme zformulovat, a autor své čtenáře rozhodně nešetří. Ti,
kdo však vytrvají, budou odměněni skvělým rozhledem, asi jako
alpinista, který po namáhavém výstupu stane na vrcholku dosud
nezlezené velehory. Jde vpravdě o hodokvas myšlenek, vybraných
z děl klasiků i soudobých tvůrců - v knize zaznívají hlasy
osobností tak rozdílných epoch a zaměření jako Aristoteles a Jean
Piaget, Pythagoras a Alfred Wallace, Mozart a Kurt Gödel, Blaise
Pascal a Maurits Escher, Isaac Newton a Benoit Mandelbrot,
Immanuel Kant a Noam Chomsky.
Způsob, jímž autor předkládá otázky o vztahu vědy, umění a lidské
duše, je však fakticky populární - byť bez sebemenšího podbízení
čtenářově pohodlnosti - a hlavně překvapivě nadčasový. Ačkoliv od
dokončení anglického originálu uplynulo pět let (a to je
v současné vědě doba docela dlouhá) necítil jsem potřebu vlastní
Barrowův text doplňovat o nejnovější objevy fyziky či kosmologie.
Svědčí to o vynikajícím úsudku autora, pokud jde o trendy
vědeckých proměn; přes nesporně vzrušující úspěchy přírodovědy
stojíme na prahu nového tisíciletí teprve na začátku dlouhého,
avšak nesmírně dobrodružného, putování krajinou plnou kouzel
a nečekaných překvapení.
Jiří Grygar