viz www.IAN.cz

 
Cena Kalinga za popularizaci vědy za rok 1996
 
Prestižní cenu Kalinga uděluje UNESCO od roku 1952. Cena je určena k ocenění spisovatelů, vydavatelů a tvůrců z oblasti rozhlasu, televize a filmu za propagaci vědy ve službě společnosti. Kalinga je staroindický název státu Orissa, odkud pochází zakladatel nadace Kalinga profesor B. Patnaik. Spolu s J. Grygarem v loňském roce dostal tuto cenu profesor kosmologie Jayant Narlikar z Indie.

Jiří Grygar pronesl 31. března 1997 v New Delhi u příležitosti udělení této významné pocty následující řeč:
 
 
Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
 
popularizace vědy má velmi zjevná úskalí, protože nás nutí zjednodušovat. Jeden z mimořádně tvůrčích vědců tohoto století, fyzik George Gamow, rovněž nositel ceny Kalinga, napsal mnoho výborných populárně vědeckých knih na tak obtížná témata, jako jsou kvantová mechanika, obecná teorie relativity a kosmologie. Laureát Nobelovy ceny Hans Bethe, který je pravděpodobně seniorem aktivních fyziků tohoto světa, nicméně jednou poznamenal, že Gamowovy populární články jsou pouze z 90 % bez chyby. Od notoricky skrupulózního Betheho to zní jako příliš příkrý odsudek, avšak jiný vynikající fyzik, Edward Teller, jenž byl Gamowovi blízkým přítelem, opáčil: "Řekl bych, že kniha, která je z 99,44 % bezchybná, je s největší pravděpodobností velmi nudná".
To je tedy ona noční můra, jež nás stále straší, kdykoli se snažíme přiblížit velké výsledky moderní vědy více či méně vzdělanému publiku: máme snazšímu porozumění obětovat přesnost, nebo máme být co možná nejpřesnější i za cenu nudy? Z vlastní zkušenosti dávám jednoznačně přednost Gamowovu přístupu. Dobře si vzpomínám na své první setkání s vědou -- to jsem byl ještě školákem. K studiu vědy mě zlákali lidé, kteří často měli na určitá témata mylný názor, kteří mě však svým nadšením pro vědu infikovali. A proto jsem později, když jsem nastoupil svoji vlastní dráhu popularizátora, neváhal povýšit jednoduchá přirovnání nad exaktní definice. Vždy jsem se snažil najít podobnosti mezi často poněkud nepochopitelnými vědeckými výsledky a každodenní zkušeností laika.
Velice brzy jsem objevil další neočekávaný rozměr popularizace vědy, jenž byl zřejmě specifický pro totalitní státy, jakým byla bývalá Československá socialistická republika nebo takzvaný Protektorát (za vlády nacistů). Poznamenávám jen, že jsem ve své rodné zemi, před druhou světovou válkou považovanou za jednu z nejpokročilejších evropských demokracií, strávil více než čtyři pětiny svého života v totalitních a silně agresivních režimech. Na ztrátu svobody reagoval utlačený národ několika způsoby. Jedním z nejzjevnějších atributů veřejného odporu k totalitní indoktrinaci bylo pozoruhodné zvýšení zájmu o vědu.
Populárně vědecké přednášky, knihy, rozhlasové a později i televizní pořady přijímalo publikum s téměř neuvěřitelným vzrušením. Lidé okamžitě rozpoznali, že poslání vědy je prosto ideologie a že je vskutku internacionální. To bylo velmi podstatné v dobách, kdy oficiální propaganda se snažila zneužit všeho, a kdy ideologičtí specialisté nám prali mozky způsobem, který tak mistrovsky popsal George Orwell. Jejich pokusy znetvořit i popularizaci vědy až na malé výjimky selhaly, a my popularizátoři jsme měli to privilegium říkat lidem pravdu -- tak jak ji hledá světová vědecká komunita. V dobách, kdy nepředpojatá objektivní informace byla v naší zemi vzácnou komoditou, nám Češi a Slováci věřili, a tak jsme mohli udržovat pevné, byť velmi tenké spojení s vnějším demokratickým světem.
Můžete si tedy snadno představit, co pro nás znamenala takzvaná sametová revoluce. Těšíme se nyní všem výhodám a neseme všechna rizika svobodné demokratické společnosti, a právě proto se musíme v popularizaci vědy angažovat navždy. Svoboda projevu dává příliš velký prostor různým pseudovědeckým idejím, kterými je zahrnován a maten příslovečný člověk z ulice. Pevně věřím, že každá země -- včetně té mé -- bude směřovat k hospodářské i duchovní prosperitě, bude-li usilovně podporovat vědu a kritické vědecké myšlení. Ta nešťastná území, kde vládne iracionalita, jsou naproti tomu odsouzena k nepokojům, násilnostem a intelektuální chudobě. Je proto zřejmé, jaké štěstí cítím, že mohu dnes hovořit před tak významným publikem -- plně si uvědomuji, že před pouhými osmi lety se mi o takové poctě nemohlo ani zdát.
Dovolte mi velmi osobni poznámku. Když jsem psal svoji disertační práci, pověsil jsem si na zeď pracovny fotografii vašeho slavného krajana, astrofyzika Subrahmanyana Chandrasekhara. Byl to hrdina mého mládí, a to pro své mimořádné vědecké schopnosti. Až později jsem se dozvěděl i o jeho neméně mimořádných lidských kvalitách. Můžete tedy ocenit, jaké bylo mé vzrušení, když jsem ho spatřil na Koperníkově generálním shromáždění Mezinárodní astronomické unie ve Varšavě v roce 1973. Byl jsem tehdy příliš ostýchavý, abych ho oslovil a řekl mu, co pro mne znamenal jeho příklad během desítek těžkých let, které jsem musel prožít. Tomuto opravdu velkému člověku zde chci vzdát opožděný hold.
 
Sedm let po setkání s profesorem Chandrasekharem jsem měl tu čest hovořit s profesorem Vainu Bappu, ředitelem Indického astrofyzikálního ústavu v Bangalore, jenž byl tehdy také prezidentem Mezinárodní astronomické unie. Byl jsem překvapen jeho skromností a otevřeností vůči neznámému českému astronomovi. Ukázalo se, že znal mnoho českých a slovenských astronomů jejich křestními jmény, která také uměl bezchybně vyslovit. Interview týkající se astronomických problémů i různých klíčových bodů jeho životní dráhy astronoma bylo publikováno v češtině v roce 1981. Dovolte mi, abych svoji dnešní řeč zakončil slovy, kterými mi profesor Bappu odpověděl na otázku, co by především poradil mladým studentům astronomie. Po krátké odmlce řekl: "Budeme-li o to opravdu velmi usilovat, dosáhneme cíle, který jsme si stanovili."
 

Jiří Grygar