Jiří Grygar pronesl 31. března 1997 v New Delhi u příležitosti udělení
této významné pocty následující řeč:
Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
popularizace vědy má velmi zjevná úskalí, protože nás nutí zjednodušovat.
Jeden z mimořádně tvůrčích vědců tohoto století, fyzik George Gamow, rovněž
nositel ceny Kalinga, napsal mnoho výborných populárně vědeckých knih na
tak obtížná témata, jako jsou kvantová mechanika, obecná teorie relativity
a kosmologie. Laureát Nobelovy ceny Hans Bethe, který je pravděpodobně
seniorem aktivních fyziků tohoto světa, nicméně jednou poznamenal, že Gamowovy
populární články jsou pouze z 90 % bez chyby. Od notoricky skrupulózního
Betheho to zní jako příliš příkrý odsudek, avšak jiný vynikající fyzik,
Edward Teller, jenž byl Gamowovi blízkým přítelem, opáčil: "Řekl bych,
že kniha, která je z 99,44 % bezchybná, je s největší pravděpodobností
velmi nudná".
To je tedy ona noční můra, jež nás stále straší, kdykoli se snažíme
přiblížit velké výsledky moderní vědy více či méně vzdělanému publiku:
máme snazšímu porozumění obětovat přesnost, nebo máme být co možná nejpřesnější
i za cenu nudy? Z vlastní zkušenosti dávám jednoznačně přednost Gamowovu
přístupu. Dobře si vzpomínám na své první setkání s vědou -- to jsem byl
ještě školákem. K studiu vědy mě zlákali lidé, kteří často měli na určitá
témata mylný názor, kteří mě však svým nadšením pro vědu infikovali. A
proto jsem později, když jsem nastoupil svoji vlastní dráhu popularizátora,
neváhal povýšit jednoduchá přirovnání nad exaktní definice. Vždy jsem se
snažil najít podobnosti mezi často poněkud nepochopitelnými vědeckými výsledky
a každodenní zkušeností laika.
Velice brzy jsem objevil další neočekávaný rozměr popularizace vědy,
jenž byl zřejmě specifický pro totalitní státy, jakým byla bývalá Československá
socialistická republika nebo takzvaný Protektorát (za vlády nacistů). Poznamenávám
jen, že jsem ve své rodné zemi, před druhou světovou válkou považovanou
za jednu z nejpokročilejších evropských demokracií, strávil více než čtyři
pětiny svého života v totalitních a silně agresivních režimech. Na ztrátu
svobody reagoval utlačený národ několika způsoby. Jedním z nejzjevnějších
atributů veřejného odporu k totalitní indoktrinaci bylo pozoruhodné zvýšení
zájmu o vědu.
Populárně vědecké přednášky, knihy, rozhlasové a později i televizní
pořady přijímalo publikum s téměř neuvěřitelným vzrušením. Lidé okamžitě
rozpoznali, že poslání vědy je prosto ideologie a že je vskutku internacionální.
To bylo velmi podstatné v dobách, kdy oficiální propaganda se snažila zneužit
všeho, a kdy ideologičtí specialisté nám prali mozky způsobem, který tak
mistrovsky popsal George Orwell. Jejich pokusy znetvořit i popularizaci
vědy až na malé výjimky selhaly, a my popularizátoři jsme měli to privilegium
říkat lidem pravdu -- tak jak ji hledá světová vědecká komunita. V dobách,
kdy nepředpojatá objektivní informace byla v naší zemi vzácnou komoditou,
nám Češi a Slováci věřili, a tak jsme mohli udržovat pevné, byť velmi tenké
spojení s vnějším demokratickým světem.
Můžete si tedy snadno představit, co pro nás znamenala takzvaná sametová
revoluce. Těšíme se nyní všem výhodám a neseme všechna rizika svobodné
demokratické společnosti, a právě proto se musíme v popularizaci vědy angažovat
navždy. Svoboda projevu dává příliš velký prostor různým pseudovědeckým
idejím, kterými je zahrnován a maten příslovečný člověk z ulice. Pevně
věřím, že každá země -- včetně té mé -- bude směřovat k hospodářské i duchovní
prosperitě, bude-li usilovně podporovat vědu a kritické vědecké myšlení.
Ta nešťastná území, kde vládne iracionalita, jsou naproti tomu odsouzena
k nepokojům, násilnostem a intelektuální chudobě. Je proto zřejmé, jaké
štěstí cítím, že mohu dnes hovořit před tak významným publikem -- plně
si uvědomuji, že před pouhými osmi lety se mi o takové poctě nemohlo ani
zdát.
Dovolte mi velmi osobni poznámku. Když jsem psal svoji disertační práci,
pověsil jsem si na zeď pracovny fotografii vašeho slavného krajana, astrofyzika
Subrahmanyana Chandrasekhara. Byl to hrdina mého mládí, a to pro své mimořádné
vědecké schopnosti. Až později jsem se dozvěděl i o jeho neméně mimořádných
lidských kvalitách. Můžete tedy ocenit, jaké bylo mé vzrušení, když jsem
ho spatřil na Koperníkově generálním shromáždění Mezinárodní astronomické
unie ve Varšavě v roce 1973. Byl jsem tehdy příliš ostýchavý, abych ho
oslovil a řekl mu, co pro mne znamenal jeho příklad během desítek těžkých
let, které jsem musel prožít. Tomuto opravdu velkému člověku zde chci vzdát
opožděný hold.
Sedm let po setkání s profesorem Chandrasekharem jsem měl tu čest hovořit
s profesorem Vainu Bappu, ředitelem Indického astrofyzikálního ústavu v
Bangalore, jenž byl tehdy také prezidentem Mezinárodní astronomické unie.
Byl jsem překvapen jeho skromností a otevřeností vůči neznámému českému
astronomovi. Ukázalo se, že znal mnoho českých a slovenských astronomů
jejich křestními jmény, která také uměl bezchybně vyslovit. Interview týkající
se astronomických problémů i různých klíčových bodů jeho životní dráhy
astronoma bylo publikováno v češtině v roce 1981. Dovolte mi, abych svoji
dnešní řeč zakončil slovy, kterými mi profesor Bappu odpověděl na otázku,
co by především poradil mladým studentům astronomie. Po krátké odmlce řekl:
"Budeme-li o to opravdu velmi usilovat, dosáhneme cíle, který jsme si
stanovili."