Má první otázka směřuje na to, že jste byl členem mezinárodního komitétu konference JENAM a předsedou lokálního komitétu. Teď, když to máte takříkajíc za sebou, jak hodnotíte průběh JENAMu?
Tím, že konference byla vůbec poprvé v Praze - a Praha se vlastně počítá k východní Evropě - jsme čekali velký zájem ze zemí, které mají finanční potíže vyjet kamkoli na západ. I když už neexistuje železná opona, existuje finanční bariéra. Tak se také stalo. Bylo tu velké množství delegátů z bývalého východního bloku. Přirozeně asi největší delegaci měli mít Rusové, ale v souvislosti s pádem rublu velká část ruských astronomů na poslední chvíli odřekla. Pak tady byla poměrně velká delegace z Ukrajiny, ale - což je poměrně málo
známo - přijela mimořádně velká delegace z Estonska. Velmi si toho považuji, neboť estonská astronomie má dobré jméno, což je dáno jedinečnou osobností Ernsta Öpika, který byl původem Estonec a který to v Tartu takříkajíc „rozjel". To, že sem přijeli v hojném počtu právě Estonci, kteří vystupují skromně, ale vždy přinášejí velmi dobré vědecké výsledky, bylo pro mne příjemným překvapením. Pokud jde o země západní, tak největší delegace přijela
z Německa, což je logické, protože to je astronomická velmoc, která s námi bezprostředně sousedí. Účast z ostatních zemí západní Evropy však valná nebyla. Patrně to trochu souviselo i s tím, že v Tatranské Lomnici se těsně předtím konalo specializované kolokvium o kometách a planetkách, což tématicky do jisté míry kolidovalo s obecněji pojatým zasedáním v Praze.
Mimořádně dobře se však v Praze vydařily plenární přednášky. Za tím se skrývá neviditelná leč velmi účinná práce českých členů vědeckého organizačního výboru konference. Byli to především prof. J. Bičák a doc. J. Palouš, kteří sem přitáhli celou řadu prvotřídních astronomů. Člověk si znovu uvědomí, v čem spočívá nadprůměrná kvalita těchto osobností; dokáží nejenom výborně bádat, ale umějí o tom také naprosto přesvědčivě a názorně hovořit. Jejich přednášky byly mistrovskou ukázkou nejenom vědeckých výsledků, ale také pedagogických schopností. Velmi jsem též ocenil, že v úvodu konference zazněly přednášky, které se týkaly „astropolitiky" , protože to je věc, kterou my skoro vůbec neumíme a kterou se potřebujeme naučit. Přednášky dr. Praderiové a prof. Woltjera, které se týkaly politiky
v astronomii a ve vědě vůbec, měly vynikající strukturu i formu. Například paní doktorka Praderiová promítala průsvitky a grafy současně na dvě plátna, což jsem na vědecké konferenci ještě nikdy neviděl - bylo to pro mne první využití polyekranu ve vědě. Tak to jsou dovednosti, které se musíme v současné době, kdy věda u nás nemá na růžích ustláno, rychle doučit.
Protože jsem pamětníkem, vzpomínám na dávné 13. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze v roce 1967, dále pak na konferenci Mezinárodní astronautické federace v roce 1977 i na Evropskou regionální astronomickou konferenci v roce 1987. Vidíte, že intervaly mezi pražskými astronomickými konferencemi jsou docela konstantní; opakují se skoro přesně po deseti letech; mohou v té periodicitě směle soupeřit s cyklem sluneční činnosti. Mám pocit - byl jsem totiž ve všech těch konferencích „namočen" podobně jako nyní - že tentokrát proběhlo vše po stránce organizační, vědecké i po stránce vlastního technického zabezpečení velmi hladce. Nepříjemných zádrhelů bylo rozhodně méně a naši astronomové za ně nakonec vůbec nemohli.
Prospěch z konference je velký také proto, že se nám podařilo zajistit stipendia zejména pro mladé účastníky z České a Slovenské republiky, takže zde byla řada lidí, kteří by bez takové podpory patrně vůbec nemohli přijet. Myslím, že zejména pro nejmladší astronomickou generaci je účast na takovém mnohooborovém zasedání neobyčejně cenná. Jednak uvidí všechny koryfeje zblízka a naživo, a jednak mohou navázat osobní kontakty už na začátku své vědecké dráhy. To je asi na takových shromážděních vůbec nejcennější; vědeckému dorostu to přinese prospěch a budou na ně vzpomínat ještě po desítkách let, tak jako já vzpomínám na kontakty, které jsem navázal na pražském kongresu v roce 1967. Mohu říci, že s bolestnou výhradou k neuvěřitelně všudypřítomné pražské kriminalitě jsme s průběhem a výsledky konference spokojeni.
Přiznávám se, že mě osobně překvapila značná pozornost médií. Byla tam vidět Česká televize a celá řada žurnálů. Myslíte si, že to vždy bylo „k dobru věci"?
To mohu jenom velice těžko posoudit. Jednak je tady krátkodobý dopad - to znamená, co se objeví druhý den ve zpravodajství - a jednak dopad dlouhodobý. Protože jsem se přesně této činnosti věnoval na všech zmíněných předcházejících konferencích, tak mi z porovnání vychází, že zájem médií je dnes nižší než dříve. Vzpomínám třeba na zájem médií
v srpnu 1967 - což bylo sice období totality, ale přece jen nedlouho před Pražským jarem 1968, a jisté uvolnění již bylo znát - tak publicita tehdejšího kongresu byla nesrovnatelně větší než u nynějšího zasedání. Podobně to bylo s astronautickou konferenci v roce 1977, kdy tu byli živí kosmonauti a kosmonautika tehdy velmi „letěla". Z mého pohledu byl zkrátka tentokrát zájem médií slabý. Viděl jsem to třeba na brífincích, které jsme organizovali pro novináře každý den v poledne. Byla to pro nás dost velká zátěž, protože jsme minutu potom, co skončila dopolední zasedání, běželi do tiskového centra, kam pak za námi přišli nula, jeden, nebo nanejvýš dva novináři. To mě připadá naprosto neuvěřitelné, protože na kongresu byly solidní informace doslova z první ruky, dokonce právě o objevech, o nichž se zrovna v těch dnech psalo v denním tisku na základě zpráv ze zahraničních zdrojů. Mohu připomenout například sdělení o tom, že američtí astronomové našli důkazy pro černou díru v jádře naší Galaxie. Právě o tom se na naší konferenci mluvilo podrobně; přijel sem jeden ze spoluautorů objevu, a přesto nikoho z novinářů ani nenapadlo, že mohou získat jedinečný materiál od povolaného a komunikativního odborníka. Raději jen nepřesně opisovali zkreslené zprávy světových agentur. Velmi mne to mrzí...
Měl bych na Vás takový osobní dotaz. Který příspěvek Vás na konferenci vlastně zaujal úplně nejvíc?
Kdybych měl vybrat ten nej- , tak určitě příspěvek Massima Tarenghiho o prvních výsledcích práce velmi velkého dalekohledu Evropské jižní observatoře (VLT). Tento přístroj, který bude poskytovat naprosto skvělé výsledky již v nejbližších letech, mne fascinuje hlavně proto, že jsem zažil dlouhé údobí, kdy jsme uváděli do chodu dvoumetrový dalekohled v Ondřejově. Od chvíle, kdy byl dalekohled namontován, do té doby, kdy jsme získali první vědecky použitelné spektrum, uplynuly měsíce spíše než týdny. To, že na Cerro Paranal osmimetrové zrcadlo dovezli, namontovali do připraveného obřího dalekohledu a během první noci získali naprosto bezvadné snímky ještě s nepohliníkovaným zrcadlem, je opravdu obdivuhodné. Navíc to Tarenghi velmi pěkně přednesl. Měl to dobře připravené, takže pro mne to byl výjimečný zážitek.
Teď pro změnu naopak, člověk na konferenci nikdy nemůže stihnout úplně všechno, koneckonců probíhá tam řada paralelních zasedání. Které přednášky jste želel, že jste ji nestihl a slyšel jste, že byla výborná?
Pokud jde o plenární přednášky, tak jsem nevynechal žádnou, takže v tomto směru deficit nemám. Navíc jsem stihl neplánovanou diskusi v sekci relativistické astrofyziky, která byla improvizovaná a o to hezčí. Šlo o diskusi prof. J. Bičáka, prof. I. Novikova a Sira Martina Reese; to nemělo chybu! Nejvíce mne mrzí, že mi utekl referát o dvojité černé díře
v blazaru OJ 287. Diskuse autora příspěvku dr. M. Valtonena s ostatními specialisty prý stála za to.
Každému účastníkovi, se kterým jsme dělali rozhovor, jsme na závěr pokládali tradiční otázku, tak se zeptáme i Vás. Jak si Vy představujete rozvoj astronomie a astrofyziky v 21. století?
Myslím, že o první třetině jedenadvacátého století je víceméně rozhodnuto. Protože současná astronomie je mimořádně drahá věda, je zapotřebí nejdříve každý velký projekt zajistit finančně, a tím jsou kostky ve velkém předstihu vrženy. Proto považuji za jisté, že v první třetině 21. století se neobyčejně rozvinou metody optické interferometrie. Něco podobného dokázali radioastronomové už před čtvrtstoletím, když v praxi vyzkoušeli přednosti systémů mezikontinentální - nebo teď už i kosmické - radiové interferometrie. Jak známo, rádiová interferometrie VLBI vykazuje naprosto fantastickou rozlišovací schopnost zlomků úhlových milivteřin. Nyní se vytvořily technické předpoklady pro to, aby něco podobného dokázali astronomové i v optické oblasti elektromagnetického spektra. Z fyzikální povahy věci vyplývá, že úhlové rozlišení zde bude ještě lepší, protože jde o podstatně kratší vlnové délky. Myslím, že právě tento technický pokrok nám přinese opravdu nečekané a naprosto překvapivé výsledky. Ve stejném směru se též ubírá pravděpodobný následník družice HIPPARCOS - astrometrická družice GAIA. I to je něco neslýchaného; když člověk vidí návrh specifikace, nechce věřit vlastním očím: měření miliardy hvězd s přesností na obloukové mikrovteřiny! Ale stále ještě mladý autor projektu Michael Perryman nás přesvědčil, že to možné bude, a že to je velice dobře podloženo jeho zkušenostmi z HIPPARCA.
Hlavní problém vidím nakonec v tom, že půjde o neuvěřitelné objemy dat. To, co třeba naznačil prof. Bičák, když hovořil o možnostech numerické relativity, kde stávající superpočítače jsou pomalé a mají nedostatečnou kapacitu paměti, tak něco podobného nás čeká zřejmě i u grandiózních interferometrických projektů. Interferometrie totiž do značné míry obchází technickou nemožnost postavit obří zařízení vcelku - řekněme optické zrcadlo
o průměru 1 km. Vy si vlastně pomáháte tím, že neobyčejně mnoho a dlouho počítáte, co vám napozoroval rozsáhlý soubor rozumně malých a strategicky rozmístěných zrcadel. Na tom je založen úspěch mezikontinentální radiointerferometrie, kde na každé stanici máte přesné lokální oscilátory - tedy atomové hodiny - a kde trpělivě sbíráte data. Pak všechno v jednom počítači zkorelujete. Počítač musí být vskutku mohutný, protože dat pro následné zpracování je opravdu velmi mnoho. Odhaduji, že proti současnosti půjde o další skok v objemu dat, nejméně o tři řády. V současné době se ta největší astronomie dělá na úrovni jednoho nebo několika málo terabajtů. Tím mám na mysli takové projekty jako Hubblův kosmický teleskop, družici SOHO či sondu Cassini. Teď se zřejmě posuneme ještě o tři řády dál, takže půjde
o pentabajtové objemy dat, což vyžaduje úplně novou techniku zpracování i archivace údajů. Tady tedy vidím hlavní perspektivu nejbližšího astronomie.
Zdá se mi docela překvapivé, že nejspíš zároveň dojde k neobyčejné renesanci pozemní astronomie, protože za pomoci pokročilé výpočetní techniky se můžete obejít bez vypouštění každého lepšího zařízení do kosmu.V zásadě je sice pozorování z oběžné dráhy hodnotnější, ale vyslání každého kilogramu do kosmu je bohužel stále nesmírně drahé. Proto se rychle uplatnil vynález adaptivní optiky, která je sice technicky komplikovaná a trochu těžkopádná, ale pořád má tu úžasnou výhodu, že funguje na zemském povrchu, a pokud náhodou nefunguje, tak ji můžete rychle a levně opravit, a opět budete pořizovat kvalitní údaje. Právě takové systémy usnadnily vývoj obřího zrcadlového teleskopu VLT, jak to názorně doložil dr. Tarenghi ve své pražské přednášce. Přiznávám, že mne naprosto ohromilo, že jeden den namontovali zrcadlo a druhý den, když ho konečně pohliníkovali, dostali krásné a vědecky použitelné snímky. To je zázrak, který nechápu!
Velice Vám děkuji za rozhovor.
Za Astropis se ptal V. Kopecký