Psáno pro Universum  12. 7.1999
----------------------------------------------------------------

Existuje život mimo planetu Zemi?

Na tuto a mnoho dalších otázek se pokoušel odpovědět astronom
a fyzik Jiří Grygar, který se svou poutavou přednáškou na téma
v nadpisu zavítal 29. října 1998 do východočeského města Poličky.
Ani nepříjemný mráz neodradil desítky zájemců všech generací,
kteří až do posledního místa zaplnili sál Svatojosefské jednoty.
V průběhu přednášky však nezaznělo mnoho důkazů, které by
podporovaly existenci života mimo naši planetu.
Na otázku, zda existuje mimozemský život, nelze totiž jednoznačně
odpovědět ani ano ani ne. Samotná otázka je totiž do jisté míry
nejasná, neboť neumíme definovat ani život na Zemi a vůbec si
nedokážeme představit, jak dalece by se mohl mimozemský život od
toho pozemského odlišovat. Otázkou se profesionálně zabývají
především biologové a astronomové a ani ti se při jejím řešení
neshodnou navzájem nebo s kolegy z jiného oboru. Pokud pak
jde o nejrůznější publikace pro širší veřejnost, tam je situace
ještě složitější, neboť argumenty autorů jsou nepřesné
a zavádějící, i pokud pomineme opravdu pokleslou sféru tzv.
ufologie, kde se to mimozemšťany navštěvujícími opakovaně Zemi
doslova hemží. Skutečnost je vskutku mnohem složitější a konečné
řešení problému nezná nikdo.
Co si o celém problém může myslet hvězdář? K tomu, abychom lépe
pochopili, co je ve hře, musíme si nejprve položit otázku, jak to
vlastně je s životem na naší Zemi. Vidíme kolem sebe neobyčejnou
pestrost a rozmanitost; vidíme, že život zabírá celou plochu
povrchu Země, přilehlého ovzduší i podzemí. Nicméně vůči objemu
zeměkoule je biosféra neobyčejně tenounká vrstvička a mimo ni ani
na Zemi žádné známky života nenalézáme.

Nutné podmínky pro život

Musíme se zkrátka přednostně zabývat otázkou, čím to, že se život
objevil a rozvinul právě v této tenounké slupce a zákonitě
přijdeme na to, že život souvisí s existencí tekuté vody. Je
však pravda, že i okolní planety - zejména Mars a Venuše
- nějakou vodu měly či mají, a přesto tam život není. To znamená,
že voda je pro život podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující.
Bylo byl zkrátka velkým omylem si myslet, že kde je ve vesmíru
voda, tam je i život.
Zkuste si představit, že si doma postavíte kolébku, do ní vložíte
matraci přikrytou čistým prostěradlem, místnost vyhřejete a do
rohu kolébky ještě pro jistotu vložíte láhev s mlékem; zajisté
jste tím vytvořili podmínky vhodné pro život dítěte, ale přesto,
když místnost takto večer opustíte a vstoupíte do ní znovu až
ráno, stěží v kolébce naleznete nemluvně, jak si tam spokojeně
vrní - podmínky byly sice nutné, ale nikoliv postačující. Přesně
stejnou opatrnost musíme jako astronomové zachovávat, když někde
ve vesmíru objevíme nutné podmínky pro (pozemský) život: nemůžeme
propadnout přílišnému optimismu, že se tam život vskutku nachází.
Víme vůbec o nějakém přírodním zákonu, v souladu s nímž vzniká
nevyhnutelně život ve vesmíru? Musíme bohužel připustit, že
nikoliv. Je obtížné definovat život dostatečně přesně a obecně.
Různí badatelé sice takové definice navrhli, ale každá z nich se
dá kvůli různým nedostatkům kritizovat. Máme totiž mnoho systémů,
které vykazují určité znaky života, ale přesto živými nejsou.
Obecná definice neexistuje.
Jediné, co jsme zjistili relativně bezpečně, je délka údobí, po
které život na Zemi určitě existuje. Při vzniku Země zde určitě
žádný život nebyl. Proto se vyskytly domněnky, že život byl až po
vzniku Země sem dopraven odjinud z kosmu, např. prostřednictvím
komet. Osobně si myslím, že takové domněnky jsou dočista scestné.
Neznalost mechanismu vzniku života na Zemi je vysvětlována pomocí
ještě hlubší neznalosti vzniku života kdekoliv jinde ve vesmíru.
Přitom vesmír sám je pouze třikrát starší než Země, takže pokud
se nějaká posloupnost událostí nemohla pro krátkost času odehrát
na Zemi, pak velmi pravděpodobně se to nestihlo ani nikde jinde.
Je zcela jisté, že jednobuněčný život se na Zemi vyskytoval již
před 3,8 miliardami let (Země je stará 4,5 miliardy let). Od té
doby až dosud život na Zemi nikdy nevyhasl, ale ke vzniku prvních
vícebuněčných organismů došlo teprve až před 700 miliony let. Od
té chvíle šel další vývoj života na Zemi dramaticky rychlým
tempem. Musíme si uvědomit, že všichni pozemští živočichové
závisejí na rostlinách, a to jak kvůli výživě tak kvůli kyslíku
k dýchání. Navíc díky kyslíku se v zemské atmosféře začal
vyskytovat ozon, který od té doby zabraňuje pronikání
nebezpečného ultrafialového záření Slunce na zemský povrch, a to
umožnilo životu, aby z vodní kolébky vystoupil na souš.
Před asi 210 miliony lety začali na souši dominovat veleještěři,
kteří vládli pozemské fauně plných 140 milionů let a z nichž se
mimo jiné vyvinuli dnešní ptáci. Teprve před 70 miliony let
nastoupili savci a před 2,5 milionem let předchůdci člověka. Druh
člověka, zvaný Homo sapiens, je zde teprve 250 tisíc let. Poddruh
Homo sapiens sapiens se na Zemi objevil před pouhými 40 tisíci
lety a moderní genetika prokazuje, že jsme všichni potomky
jediného páru odněkud z Afriky. V tomto smyslu se dá hovořit
o genetické Evě i Adamovi, což lze považovat za naprosto
fascinující vědecké zjištění.

Je život na Zemi jedinečný?

Na základě znalosti o životě na Zemi se můžeme vydat na průzkum
situace ve vesmíru. Od pradávna lidé soudili, že život na
nebeských tělesech je možný a dokonce hojný. Patrně k tomu
přispělo pozorování Měsíce dalekohledem, neboť se tak ukázalo, že
i na Měsíci jsou pohoří, krátery, údolí a planiny jako na Zemi.
Jestliže si Johannes Kepler a William Herschel mysleli, že na
Měsíci žijí Měsíčňané, Isaac Newton dokonce vážně uvažoval
o obyvatelích Slunce! Samozřejmě netušil, že na povrchu Slunce
panuje vysoká teplota 5500°C.
Nicméně nejpopulárnějším tělesem, o němž si lidé byli téměř
jisti, že je obydleno, se stal koncem minulého století Mars. Když
tam astronomové nalezli tmavé úzké linie, navzájem se
protínající, veřejnost oslněná stavbou technického divu
- Suezského průplavu - usoudila, že jde o síť dopravních či
zavlažovacích kanálů, které si postavili Marťané. Ještě v r.
1938 vzbudila fiktivní reportáž o invazi Marťanů na Zemi,
vysílaná jakoby přímým přenosem jednou americkou rozhlasovou
stanicí, docela slušnou paniku - nikdo totiž ani tehdy
o existenci Marťanů nezapochyboval.
Po druhé světové válce tato víra v mimozemšťany neobyčejně
degenerovala v souvislosti s prvními hlášením o přeletech tzv.
létajících talířů nad územím Spojených států. Pro tyto objekty se
ujala anglická zkratka UFO, což v překladu znamená:
neidentifikovaný létající objekt - nic více a nic méně. Lidé si
však vzali do hlavy, že platí rovnice UFO = E.T. (mimozemšťané)
a z toho vznikla dosud přetrvávající celosvětová ufománie, aniž
by byl dodnes podán jediný byť i nepřímý důkaz o minulé či
současné návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Jevy UFO jsou zajisté
zčásti reálné, neboť asi 95% z nich se po čase podaří srovnáváním
svědeckých výpovědí identifikovat s astronomickými,
meteorologickými, ale také civilizačními (=pozemskými) jevy.
Jestliže někdo namítne, že 5% jevů UFO takto identifikovat nelze,
není to automaticky žádný důkaz pro jejich mimozemský původ.
Nemožnost identifikace totiž zásadně souvisí s tím, že tyto jevy
pozoroval pouze jediný svědek, který z ryze fyzikálních příčin
nemůže správně určit geometrickou vzdálenost, rychlost a rozměry
objektů, a proto je fyzikální interpretace jevu prakticky
neuskutečnitelná.
Dnes mohou astronomové snadno konstatovat, že kromě naší Země se
uvnitř sluneční soustavy již žádné jiné těleso pro život nehodí.
O toto kategorické tvrzení se postarala kosmonautika, neboť
kosmonauté přímo zkoumali povrch Měsíce a automatické sondy
doletěly ke všem planetám sluneční soustavy vyjma Pluta a také
k některým velkým měsícům planet, k planetkám i jádrům komet. Ani
v jednom případě se nepodařilo objevit něco, co by život
připomínalo byť v té nejjednodušší formě - právě naopak se
zjistilo, že nutné podmínky pro život se mimo Zemi nikde uvnitř
sluneční soustavy nevyskytují a zřejmě ani nevyskytovaly.
Zbývá tedy jediná útěcha, že skutečný vesmír je nesrovnatelně
větší než sluneční soustava; dokonce je možná nekonečně velký. To
znamená, že se v tomto vzdáleném vesmíru může mnohokrát
vyskytovat výhodná kombinace mateřské hvězdy a obíhající planety,
která pak rozvoj života v zásadě umožní podobně, jako se to stalo
na Zemi. Statistika vypadá velmi příznivě, neboť v dostupné části
vesmíru je alespoň deset tisíc trilionů hvězd!
Když se však vrátíme k možnému průběhu scénáře vzniku a vývoje
života na Zemi, náš případný optimismus opět vychladne. Život na
Zemi je totiž výsledkem postupného navázání neuvěřitelného
množství velmi delikátních biochemických reakcí a tak si mnozí
biologové myslí, že i kdyby se fyzikálně-chemické podmínky na
rané Zemi zopakovaly úplně přesně, stejně by to již ke vzniku
života podruhé nevedlo! Přesně to vystihl Albert Einstein, jenž
kdysi prohlásil, že pravděpodobnost náhodného vzniku života na
Zemi je asi stejná, jako kdybyste chtěli vytisknout slovník
německého jazyka výbuchem v tiskárně. Jak patrno, dodnes lze tedy
o náhodnosti či nutnosti vzniku života za příznivých podmínek
pouze spekulovat.

Hledání vesmírných signálů

Druhým solidním přístupem je opřít se o specifická astronomická
pozorování. Předpokládejme, že život se vyskytuje na mnoha
místech ve vesmíru a že alespoň někde se vyskytují inteligentní
zelení pidimužíci, kteří dokáží přinejmenším to, co my, neboť
poznali tytéž fyzikální, chemické a biologické zákony a k tomu
třeba i to, co my ještě vůbec neznáme. Je proto jisté, že
pidimužíci vědí o možnosti vysílat kódovaná rádiová či laserová
poselství; prostě nějaké jednoduché či velmi důmyslné umělé
signály, letící rychlostí světla. Takové signály bychom mohli
v zásadě na Zemi zachytit a dešifrovat, i když rozpoznání
umělosti signálu je zajisté neobyčejně svízelné. Pokusy
naslouchat zeleným pidimužíkům ve vesmíru však již bezmála 40 let
probíhají - nejnověji za široké podpory majitelů osobních
počítačů po celém světě. Nicméně až dosud se žádný nepochybně
umělý a nepochybně mimozemský rádiový signál nalézt nepodařilo.
Naopak, Země sama je od doby zahájení vysílání komerční televize
v r. 1936 sama zdrojem mnoha překrývajících se umělých rádiových
signálů - civilizačního televizního nebo rozhlasového VKV
vysílání.
Zkusme si představit, že v zemském okolí do vzdálenosti 30
světelných roků naše televizní vysílání či rozhlasové zprávy
někdo zachytil. Pak i když jim nemusí porozumět, určitě pozná, že
jde o signál umělý, takže vůbec nejjednodušší způsob, jak dát
vysílateli najevo, že o něm pidimužíci vědí, je prostě celou
sekvenci (televizní program či rozhlasové moderování) zesílit
a poslat odesilateli zpět. Nejpozději za 60 let od doby původního
vysílání bychom tu tedy měli nepřímý důkaz, že nám ve vesmíru
někdo pozorně naslouchá.
Naneštěstí až dosud se nic podobného nestalo. Navzdory čím dál
pečlivějším a technicky dokonalejším přehlídkám oblohy jsme žádný
umělý či uměle vrácený signál neobjevili. To může mít dvojí
vysvětleni: buď civilizace do této vzdálenosti nikde neexistují,
anebo špatně nasloucháme (na nevhodné frekvenci, předpokládáme
nesprávné kódování signálu; signály se nevysílají trvale všemi
směry, atp.). V této záležitosti beznadějně tápeme a možná se
pravé odpovědi nedočkáme nikdy.
     Argumenty pro pidimužíky i proti nim jsou často na první
pohled dosti pádné, ale nejlepší odpověď, kterou znám, pochází od
význačného pátrače po mimozemských civilizacích z USA, jenž
prohlásil, že v pondělí, ve středu a v pátek si myslí, že
inteligentní život ve vesmíru je, a v úterý, ve čtvrtek
a v sobotu soudí, že život ve vesmíru (mimo Zemi) není,
a v neděli se modlí k Bohu, aby už konečně někdo přišel na to,
jak to je doopravdy - a aby to byl pokud možno onen badatel sám.