Konec světa zase nebude

Magický letopočet 2000 se nezadržitelně blíží a s ním přibývá tradičních zlověstných předpovědí o velkých katastrofách či rovnou o konci světa, jako by ve vesmíru záleželo na tom, jakým způsobem si dělíme plynulý běh času od minulosti přes přítomnost až k budoucnosti. Kosmické hodiny se totiž podobají obyčejným pendlovkám, kde však vidíme pouze pohyb kyvadla, a nikoliv ciferník hodin. Volně zavěšené kyvadlo dané konstrukce kýve stále stejně rychle, což věděli naši předkové již za časů Galilea a právě proto začali konstruovat kyvadlové hodiny, jež v polovině našeho století dosáhly úctyhodné přesnosti kolem jedné sekundy za den.

Mezitím je však nahradily dokonalejší časoměrné přístroje - stačí si vzpomenout na náramkové křemenné hodinky, které se dají seřídit s přesností desetiny sekundy za den. Vždycky však je podstata měření stejná - využíváme pravidelných kmitů nějakého předmětu nebo v nejlepším případě atomů, ale pokaždé musíme ty kmity nějak počítat - k tomu právě slouží ony ciferníky, byť dnes často digitální.

U digitálních hodinek se o půlnoci objeví na displeji něco jako 0:00 - to je tedy každodenní počátek našeho počítání kmitů. Každou minutu pak naskočí na ukazateli nové číslice; nejprve na místě minut, pak na místě desítek minut, a konečně i hodin a desítek hodin. Je tu však drobný háček. Zatímco minuty počítáme v soustavě desítkové, takže zde naskakují číslice od 0 do 9, desítky minut se počítají v soustavě šestkové, takže naskakují číslice od 0 do 5, zatímco hodiny se udávají v soustavě pětkové od 0 do 4 a desítky hodin v soustavě trojkové od 0 do 2. Pěkný nepořádek, řeknete si právem, ale jistě tušíte, že za tento zmatek vděčíme dlouhému historickému vývoji časomíry. Naši předkové si totiž s mícháním číselných soustav hlavu nelámali a dnešní komplikované počítání časových intervalů je toho důsledkem (a to ještě pomíjím anglosaské způsoby odděleného počítání hodin dopoledne a odpoledne, tedy pouze od 0 do 12).

Úplně podobně je tomu s počítáním letopočtů. Dnes se zdá samozřejmé, že letopočty udáváme v desítkové soustavě, ale není to vlastně podivné, když sekundy, minuty a hodiny počítáme v tolika různých soustavách? V každém případě je zřejmé, že volba číselné soustavy je prakticky náhodná, a kulatá čísla v jedné soustavě obvykle nejsou kulatá v soustavě jiné. Např. číslo 10 v osmičkové soustavě by se muselo psát jako 12 a v trojkové jako 101.

Kulatost letopočtu ovšem závisí i na tom, od kterého data (půlnoci) počítání v dané číselné soustavě začneme. Např. kulatý křesťanský letopočet 2000 odpovídá přibližně r. 1420 muslimského resp. r. 5750 židovského kalendáře a také r. 7508 éry byzantské. Pravím přibližně proto, že tyto letopočty ani nezačínají 1. ledna jako ten náš a nejsou ani nutně 365 dnů dlouhé.

Na nadcházejícím roku 2000 není proto vůbec nic magického a pravděpodobnost, že nás pozemšťany právě toho roku potká něco hrozného, je úplně stejná jako letos nebo za dva roky. Nejspíše se však nestane nic, co by vybočovalo z běžné úrovně katastrof, od hromadné srážky na dálnici přes zřícení velkoletadla, výbuch sopky, ničivé zemětřesení či rozsáhlé záplavy nebo sesuvy půdy. Mnozí lidé si však nedají říci a buď z naivity anebo z promyšleně komerčních důvodů nás straší, že celosvětovou zkázu přece předpověděla Sibyla ve starověku, popřípadě Nostradamus někdy v polovině 16. stol. Naštěstí (nebo bohužel?) se lidský osud nedá předvídat ani individuálně ani pro velká společenství a údajné zaručené předpovědi jsou natolik mlhavé, že jsou prakticky naprosto bezcenné.

Nedávno to zkoušeli jednak němečtí a jednak holandští novináři, když vyzvali domácí astrology a další věštce (ono se - ač je to k nevíře - stále ještě komerčně zcela úspěšně věstí z karet, z rýh na dlani nebo z pohledů do křišťálové koule - to vše ovšem doplněno počítačovým výstupem!), aby předpověděli konkrétně velká neštěstí, atentáty atd. pro budoucí rok. Předpovědi pak byly úředně zapečetěny a po skončení příslušného roku porovnány se skutečnými událostmi. V obou případech se pokusu účastnily stovky věštců a výsledek byl opravdovou katastrofou - pro ty věštby. Nic z toho, co početné vědmy a mágové prorokovali, se nestalo. Naopak, nikdo z nich nepředpověděl skutečná neštěstí či atentáty, k nimž ve sledovaném období opravdu došlo. Je znám případ princezny Diany, která platila nemalé peníze několika astrologům, a žádný ji nevaroval, že ji čeká smrt při dopravní nehodě.

Konec světa nenastane ani letos 11. srpna, kdy obyvatelé mnoha zemí Evropy budou moci po velmi dlouhé přestávce pozorovat jedinečný přírodní úkaz - úplné zatmění Slunce. Jde totiž jen o nádherné kosmické divadlo, k jehož shlédnutí stačí vypravit se uvedený den do sousedního Německa, Rakouska či Maďarska, ale žádný patrný vliv na stav zeměkoule to přirozeně mít nemůže. Stejně tak je pošetilé čekat něco hrozného v pátek 5. května r. 2000, kdy se mají na jednom místě oblohy setkat očima viditelné planety se Sluncem a Měsícem, a to prý způsobí velká zemětřesení či jiné přírodní katastrofy na Zemi.

Především se ona kosmická tělesa ten den nesetkají na jednom místě oblohy. Při pohledu ze Země budou rozptýlena ve výseči s vrcholovým úhlem 26° v souhvězdích Býka, Velryby, Ryb a Berana! Ale podstatnější je, že ani to není nic mimořádného - za poslední dvě tisíciletí se stalo čtyřicetkrát, že zmíněná tělesa byla k sobě úhlově blíže než 30°. Například 5. února 1962 byl odpovídající vrcholový úhel pouhých 16°, a vůbec žádné následky pro Zemi to nemělo. Jde fakticky jenom o pěknou podívanou, zcela obdobnou té, kdy je Slunce zakryto Měsícem při zatmění. Planety přitom budou v rozličných vzdálenostech od nás, a tudíž od sebe navzájem vzdáleny až miliardu kilometrů - o nějakém skutečném sblížení prostě nemůže být ani řeči. Na tu dálku je jejich vliv na Zemi zcela zanedbatelný bez ohledu na směr, v němž je zrovna pozorujeme.

Například známé slapové působení (příliv a odliv na moři) vyvolává z největší části Měsíc, který je sice z uvedených těles zdaleka nejméně hmotný, ale zato je s převahou nejblíže k Zemi. Teprve na druhém místě se ocitá Slunce, které je sice 24-milionkrát hmotnější než Měsíc, ale zato je téměř 400-krát dále. Jelikož slapové působení klesá při dané hmotě s třetí (!) mocninou vzdálenosti, jsou slapové účinky Slunce na Zemi více než dvakrát slabší než od Měsíce. Ostatní planety se s těmito silami vůbec nemohou porovnávat - slapy od Venuše mohou vyvolat vzdutí mořské hladiny o výšce 0,1 mm, což je přirozeně neměřitelné. Působení ostatních planet je pak 10-krát až 240-krát slabší než od zmíněné Venuše.

Je zajímavé, že podobní hlasatelé zmaru a zkázy se vynoří v historii vždy, když se letopočet zakulatí. Bylo tomu tak především na konci 1. tisíciletí, kdy náboženští blouznivci (chiliasté - z řeckého názvu čísla tisíc) vehementně ohlašovali nastávající konec světa. Něco podobného se odehrávalo i na konci osvíceného 19. století, kdy navíc vznikla hádka, kdy vlastně 20. století začíná. Ta se nyní ještě urputněji opakuje, neboť nedočkavá a digitálně vychovaná veřejnost považuje za počátek 21. století a třetího tisíciletí našeho letopočtu již 1. leden r. 2000. Jakkoliv nelze upřít jistou fascinaci okamžiku, kdy se na digitálních počítadlech rázem přetočí všechny čtyři cifry letopočtu, z historických důvodů začne příští tisíciletí až 1. ledna r. 2001. Ten důvod je prostý: historici nezavedli na počátku křesťanského letopočtu rok nula, takže po r. -1 (př. n. l.) následoval ihned r. +1 (n. l.). Právě proto si budeme muset na konec tisíciletí počkat až do silvestrovské půlnoci na konci r. 2000, ale ani to není žádná katastrofa.

Jiří Grygar