Psáno pro Univerzitní noviny MU v Brně
------------------------------------------------------------------------
Martin Černohorský - konstanta v proměnách třičtvrtěstoletí
Padesátá léta vejdou do historie naší země jako jedno
z nejtemnějších období. Už nikdy se my pamětníci nezbavíme
pocitu permanentního strachu a vykolejenosti, které
provázely naše dětství a dospívání. Profesor Martin
Černohorský (nar. 31. srpna 1923 v Brně), jehož životní
jubileum si právě připomínáme, to však měl ještě těžší.
Vyrůstal sice v době rozkvětu první republiky, ale za
nesmírně složité rodinné situace; už jako gymnazista musel
kondicemi živit nejen sebe, ale i neúplnou rodinu. Jako
patnáctiletý prožil Mnichov a na prahu dospívání příchod
nacistů, takže ke studiu matematiky a fyziky na Masarykově
univerzitě se dostal až po válce v letech 1945-1950, kde byl
též r. 1952 promován na doktora přírodních věd na základě
disertace "Mikrostrukturní analysa Röntgenovými paprsky".
Brzy potom se naše životní světočáry poprvé protnuly, když
jsem na podzim r. 1954 přišel na přírodovědeckou fakultu MU
studovat fyziku, společně s hloučkem pouhých jedenácti
dalších studentů. Pro odborného asistenta Černohorského jsme
se stali vyvolenými partnery v jeho dnes už legendárním
kursu obecné fyziky spíše než tradičními posluchači. Na
rozdíl od všech ostatních vysokoškolských učitelů byl totiž
mladý dr. Černohorský doslova zjevením, jak se snad ve všem
lišil od víceméně znormalizované či opatrné až ustrašené
společnosti, v níž jsme museli tehdy vegetovat.
Všem nám především imponovala nevšední kombinace vědecké
přesnosti a lidské laskavosti, jež prozařovala každé
setkání, na přednáškách i cvičeních, při zkouškách i třeba
na koncertech vážné hudby a nelíčený hluboký zájem o radosti
i strasti každého studenta. Přednášky M. Černohorského byly
doslova vědecko-pedagogickým koncertem, kde však byli
posluchači od počátku do konce vtaženi do děje na pódiu
- vzpomínka na tyto "ostrovy pozitivní deviace" v chmurné
době zatýkání, vykonstruovaných procesů a spravedlivých
hněvů pracujícího lidu je dodnes živá a inspirující.
Když jsem připravoval tento medailonek, pročítal jsem
vzpomínky mnoha významných žáků Martina Černohorského k jeho
předešlým životním jubileím a odtud jsem snadno zjistil, že
má zkušenost vůbec není výjimečná, ale naopak typická. Dr.
Černohorský dokázal téměř neomylně odhadnout schopnosti
každého adepta náročného oboru a nastavil mu laťku o něco
výše, než si každý z nás troufal skočit. A my jsme to pak
k vlastnímu úžasu opravdu skočili! Jenže to už se pan
asistent hotovil k tomu přestavět nám tu laťku opět o něco
výše. Touto prajednoduchou metodou, používanou na každého
z nás i dávno potom, co jsme oklepali prach z univerzitních
poslucháren, z nás "Velký Martin" vyždímal více, než by
člověk byl i jen tušil.
Lze říci, že většina fyziků, kteří prošli v druhé polovině
tohoto století jeho laskavě nesmlouvavým vedením, patří
k neviditelné brněnské fyzikální škole - Černohorského akční
rádius se však neomezil jen na Brno či Moravu a Slezsko.
Stejně nenápadně jako důsledně ovlivnil fyziky také
v Čechách a na Slovensku svými promyšlenými tahy zejména
v rámci sekce Pedagogická fyzika Fyzikálně-vědecké sekce
Jednoty československých/českých matematiků a fyziků.
Životní dráha dr. Černohorského byla a stále ještě je spjata
především s přírodovědeckou fakultou Masarykovy univerzity,
kde učil do r. 1956 a kde se habilitoval v oboru
experimentální fyziky r. 1967. V mezidobí pracoval
v Laboratoři pro studium vlastností kovů ČSAV, z níž se
postupně vyvinul Ústav fyzikální metalurgie resp. Ústav
fyziky materiálů Akademie věd ČR. Martin Černohorský se zde
věnoval pracem z oboru krystalografie a rentgenové
difraktografie a souběžně s výchovou mnoha budoucích
vědeckých pracovníků připravil i svou vlastní kandidátskou
disertační práci "Rentgenometrie jednoduchých mřížek",
kterou obhájil v Praze r. 1963.
Během svého druhého a nejdelšího souvislého působení na
přírodovědecké fakultě MU se doc. Černohorský rozhodující
měrou zasloužil o zvýšení úrovně fyzikálního vzdělávání
specialistů i středoškolských učitelů fyziky. Kromě
vlastních vysokoškolských kursů začal od r. 1979 organizovat
nesmírně populární fyzikálně-pedagogické a filosofické
semináře, jichž se kromě středoškolských učitelů fyziky
účastnili přední pracovníci výzkumu z vysokých škol,
Akademie věd i resortních ústavů. Zpracoval projekty výuky
krystalografie pro UNESCO, Edinburgskou generální konferenci
o fyzikálním vzdělávání a reprezentoval Československo
v Radě Evropské fyzikální společnosti. V téže době však také
pracuje v redakční radě brněnské samizdatové edice
"Prameny", jak jsme se dozvěděli z výstavy jeho soukromé
knihovny na fakultách Slezské univerzity v Opavě a Karviné
v r. 1992.
Převrat na konci r. 1989 zastihuje doc. Černohorského
doslova skautsky připraveného přispět k obrodě našeho
vysokého i středního školství a veřejného života vůbec.
V červnu 1990 byl jmenován profesorem pro obor Fyzika
kondenzovaných látek a akustika a v březnu 1992 se stává
prvním rektorem nově založené Slezské univerzity, na jejímž
ustavení se podílel rozhodující měrou. Zasloužil se též
o vznik České konference rektorů, jejímž prvním kancléřem se
stal pro období let 1993-94. Pod jeho pevným vedením se obě
instituce dobře zaběhly, takže od března tohoto roku, kdy mu
rektorské povinnosti v Opavě skončily, by si mohl vybírat
zasloužené náhradní volno a ohlížet se za vykonaným
celoživotním dílem. Po převratu byla ostatně soustavná,
náročná a rozsáhlá práce prof. Černohorského konečně po
zásluze oceněna, nejnověji v březnu tr. Cenou ministra
školství, mládeže a tělovýchovy za celoživotní tvůrčí
pedagogickou činnost, a v září tr. čestnou medailí Akademie
věd ČR "Za zásluhy o rozvoj lidstva a vědy".
Nostalgie a složení rukou do klína není ovšem nic
v Černohorského stylu. V posledních měsících jsem prof.
Černohorského - zajisté čirou náhodou - potkal v Brně,
Opavě, Praze a dokonce ve Skalském dvoře na Vysočině, kde se
r. 1986 konaly jeho proslulé Pedagogicko-fyzikální dialogy.
Raději jsem tam s ním rozmlouval výhradně o horkém létě,
lehce se obávaje, že dostanu nějaké domácí cvičení pro
příští století. Už jsem ani nepočítal, pokolikáté se za těch
44 let naše siločáry proťaly, ale zdálo se mi, jako bychom
se ocitli v bezčasí. Takovou nadčasovou konstantou se totiž
v proměnách fyziky i lidské společnosti pan profesor
Černohorský stal. Zdá se mi, že to souvisí s krédem, kterým
letos v březnu zakončil v Opavě svou řeč na rozloučenou
s rektorskou funkcí, když citoval německého myslitele
Friedricha Christopha Oetingerse (1702-1782):
"Dej mi schopnost
s pokojnou myslí se smiřovat s věcmi,
které nemohu změnit;
dej mi odvahu změnit věci,
které mohu změnit;
a dej mi moudrost,
abych dovedl jedno od druhého odlišit."
Jiří Grygar