duha@mbox.vol.cz                                   Petra Lísková
              Článek pro časopis Setkání; 16. 1.1999

                     Konec světa zase nebude

Magický letopočet 2000 se nezadržitelně blíží a s ním přibývá
tradičních zlověstných předpovědí o velkých katastrofách či
rovnou o konci světa, jako by ve vesmíru záleželo na tom, jakým
způsobem si dělíme plynulý běh času od minulosti přes přítomnost
až k budoucnosti. Kosmické hodiny se totiž podobají obyčejným
pendlovkám, kde však vidíme pouze pohyb kyvadla, a nikoliv
ciferník hodin. Volně zavěšené kyvadlo dané konstrukce kýve stále
stejně rychle, což věděli naši předkové již za časů Galilea
a právě proto začali konstruovat kyvadlové hodiny, jež v polovině
našeho století dosáhly úctyhodné přesnosti kolem jedné sekundy za
den.

Mezitím je však nahradily dokonalejší časoměrné přístroje - stačí
si vzpomenout na náramkové křemenné hodinky, které se dají
seřídit s přesností desetiny sekundy za den. Vždycky však je
podstata měření stejná - využíváme pravidelných kmitů nějakého
předmětu nebo v nejlepším případě atomů, ale pokaždé musíme ty
kmity nějak počítat - k tomu právě slouží ony ciferníky, byť dnes
často digitální.

U digitálních hodinek se o půlnoci objeví na displeji něco jako
0:00 - to je tedy každodenní počátek našeho počítání kmitů.
Každou minutu pak naskočí na ukazateli nové číslice; nejprve na
místě minut, pak na místě desítek minut, a konečně i hodin
a desítek hodin. Je tu však drobný háček. Zatímco minuty počítáme
v soustavě desítkové, takže zde naskakují číslice od 0 do 9,
desítky minut se počítají v soustavě šestkové, takže naskakují
číslice od 0 do 5, zatímco hodiny se udávají v soustavě pětkové
od 0 do 4 a desítky hodin v soustavě trojkové od 0 do 2. Pěkný
nepořádek, řeknete si právem, ale jistě tušíte, že za tento
zmatek vděčíme dlouhému historickému vývoji časomíry. Naši
předkové si totiž s mícháním číselných soustav hlavu nelámali
a dnešní komplikované počítání časových intervalů je toho
důsledkem (a to ještě pomíjím anglosaské způsoby odděleného
počítání hodin dopoledne a odpoledne, tedy pouze od 0 do 12).

Úplně podobně je tomu s počítáním letopočtů. Dnes se zdá
samozřejmé, že letopočty udáváme v desítkové soustavě, ale není
to vlastně podivné, když sekundy, minuty a hodiny počítáme
v tolika různých soustavách? V každém případě je zřejmé, že volba
číselné soustavy je prakticky náhodná, a kulatá čísla v jedné
soustavě obvykle nejsou kulatá v soustavě jiné. Např. číslo 10
v osmičkové soustavě by se muselo psát jako 12 a v trojkové jako
101.

Kulatost letopočtu ovšem závisí i na tom, od kterého data
(půlnoci) počítání v dané číselné soustavě začneme. Např. kulatý
křesťanský letopočet 2000 odpovídá přibližně r. 1420 muslimského
resp. r. 5750 židovského kalendáře a také r. 7508 éry byzantské.
Pravím přibližně proto, že tyto letopočty ani nezačínají 1. ledna
jako ten náš a nejsou ani nutně 365 dnů dlouhé.

Na nadcházejícím roku 2000 není proto vůbec nic magického
a pravděpodobnost, že nás pozemšťany právě toho roku potká něco
hrozného, je úplně stejná jako letos nebo za dva roky. Nejspíše
se však nestane nic, co by vybočovalo z běžné úrovně katastrof,
od hromadné srážky na dálnici přes zřícení velkoletadla, výbuch
sopky, ničivé zemětřesení či rozsáhlé záplavy nebo sesuvy půdy.
Mnozí lidé si však nedají říci a buď z naivity anebo z promyšleně
komerčních důvodů nás straší, že celosvětovou zkázu přece
předpověděla Sibyla ve starověku, popřípadě Nostradamus někdy
v polovině 16. stol. Naštěstí (nebo bohužel?) se lidský osud nedá
předvídat ani individuálně ani pro velká společenství a údajné
zaručené předpovědi jsou natolik mlhavé, že jsou prakticky
naprosto bezcenné.

Nedávno to zkoušeli jednak němečtí a jednak holandští novináři,
když vyzvali domácí astrology a další věštce (ono se - ač je to
k nevíře - stále ještě komerčně zcela úspěšně věstí z karet,
z rýh na dlani nebo z pohledů do křišťálové koule - to vše ovšem
doplněno počítačovým výstupem!), aby předpověděli konkrétně velká
neštěstí, atentáty atd. pro budoucí rok. Předpovědi pak byly
úředně zapečetěny a po skončení příslušného roku porovnány se
skutečnými událostmi. V obou případech se pokusu účastnily
stovky věštců a výsledek byl opravdovou katastrofou - pro ty
věštby. Nic z toho, co početné vědmy a mágové prorokovali, se
nestalo. Naopak, nikdo z nich nepředpověděl skutečná neštěstí či
atentáty, k nimž ve sledovaném období opravdu došlo. Je znám
případ princezny Diany, která platila nemalé peníze několika
astrologům, a žádný ji nevaroval, že ji čeká smrt při dopravní
nehodě.

Konec světa nenastane ani letos 11. srpna, kdy obyvatelé mnoha
zemí Evropy budou moci po velmi dlouhé přestávce pozorovat
jedinečný přírodní úkaz - úplné zatmění Slunce. Jde totiž jen
o nádherné kosmické divadlo, k jehož shlédnutí stačí vypravit se
uvedený den do sousedního Německa, Rakouska či Maďarska, ale
žádný patrný vliv na stav zeměkoule to přirozeně mít nemůže.
Stejně tak je pošetilé čekat něco hrozného v pátek 5. května r.
2000, kdy se mají na jednom místě oblohy setkat očima viditelné
planety se Sluncem a Měsícem, a to prý způsobí velká zemětřesení
či jiné přírodní katastrofy na Zemi.

Především se ona kosmická tělesa ten den nesetkají na jednom
místě oblohy. Při pohledu ze Země budou rozptýlena ve výseči
s vrcholovým úhlem 26° v souhvězdích Býka, Velryby, Ryb a Berana!
Ale podstatnější je, že ani to není nic mimořádného - za
poslední dvě tisíciletí se stalo čtyřicetkrát, že zmíněná tělesa
byla k sobě úhlově blíže než 30°. Například 5. února 1962 byl
odpovídající vrcholový úhel pouhých 16°, a vůbec žádné následky
pro Zemi to nemělo. Jde fakticky jenom o pěknou podívanou, zcela
obdobnou té, kdy je Slunce zakryto Měsícem při zatmění. Planety
přitom budou v rozličných vzdálenostech od nás, a tudíž od sebe
navzájem vzdáleny až miliardu kilometrů - o nějakém skutečném
sblížení prostě nemůže být ani řeči. Na tu dálku je jejich vliv
na Zemi zcela zanedbatelný bez ohledu na směr, v němž je zrovna
pozorujeme.

Například známé slapové působení (příliv a odliv na moři)
vyvolává z největší části Měsíc, který je sice z uvedených těles
zdaleka nejméně hmotný, ale zato je s převahou nejblíže k Zemi.
Teprve na druhém místě se ocitá Slunce, které je sice
24-milionkrát hmotnější než Měsíc, ale zato je téměř 400-krát
dále. Jelikož slapové působení klesá při dané hmotě s třetí (!)
mocninou vzdálenosti, jsou slapové účinky Slunce na Zemi více než
dvakrát slabší než od Měsíce. Ostatní planety se s těmito silami
vůbec nemohou porovnávat - slapy od Venuše mohou vyvolat vzdutí
mořské hladiny o výšce 0,1 mm, což je přirozeně neměřitelné.
Působení ostatních planet je pak 10-krát až 240-krát slabší než
od zmíněné Venuše.

Je zajímavé, že podobní hlasatelé zmaru a zkázy se vynoří
v historii vždy, když se letopočet zakulatí. Bylo tomu tak
především na konci 1. tisíciletí, kdy náboženští blouznivci
(chiliasté - z řeckého názvu čísla tisíc) vehementně ohlašovali
nastávající konec světa. Něco podobného se odehrávalo i na konci
osvíceného 19. století, kdy navíc vznikla hádka, kdy vlastně 20.
století začíná. Ta se nyní ještě urputněji opakuje, neboť
nedočkavá a digitálně vychovaná veřejnost považuje za počátek
21. století a třetího tisíciletí našeho letopočtu již 1. leden r.
2000. Jakkoliv nelze upřít jistou fascinaci okamžiku, kdy se na
digitálních počítadlech rázem přetočí všechny čtyři cifry
letopočtu, z historických důvodů začne příští tisíciletí až 1.
ledna r. 2001. Ten důvod je prostý: historici nezavedli na
počátku křesťanského letopočtu rok nula, takže po r. -1 (př.
n. l.) následoval ihned r. +1 (n. l.). Právě proto si budeme
muset na konec tisíciletí počkat až do silvestrovské půlnoci na
konci r. 2000, ale ani to není žádná katastrofa.

                                                     Jiří Grygar