Psaní výrazů s horním indexem (exponentem): 10^3, je deset na
třetí apod.
S dolním indexem:  10_t , tj. "t" je pod úrovní řádku
======================================================================
  Doslov ke knize Carla Sagana: Komety (nakl. Eminent, Praha 1998):
     Významné výsledky kometární astronomie v letech 1986-1997

V době, kdy Carl Sagan dokončil rukopis své knihy, blížila se ke
Slunci slavná Halleyova kometa, což vyvolalo v život pozorovací
kampaň, nazvanou International Halley Watch (IHW - Mezinárodní
hlídka pro pozorování Halleyovy komety). Rozsáhlá kampaň přinesla
své přímé i nepřímé plody. Přímé v tom smyslu, že se
koordinovaným úsilím podařilo získat naprosto jedinečné údaje
o tomto kosmickém tulákovi a nepřímé proto, že výsledky
inspirovaly celou generaci astronomů k soustředěnému úsilí
zkoumat komety jak pozorovatelsky tak teoreticky s hlubším
pochopením jejich úlohy v dějinách sluneční soustavy. Není
přirozeně možné v krátkém doslovu postihnout všechno, co se
v uplynulém období v kometární astronomii odehrálo - proto
v závěru připojuji seznam doporučené literatury v českém
a případně slovenském jazyku, kde se čtenář může seznámit
s problematikou podrobněji.

.KP
                 Třicátý návrat Halleyovy komety

Zatímco při památném návratu komety v r. 1910 se Halleyovu kometu
podařilo poprvé v historii vyfotografovat (plných 8 měsíců před
průchodem přísluním), v osmdesátých letech se na její
znovuobjevení poprvé použila polovodičová matice typu CCD (tzv.
nábojově vázané prvky) ve spojení s obřím 5 m Haleovým
dalekohledem na Mt. Palomaru v Kalifornii. Kombinace velkého
zrcadla a nesmírně citlivého detektoru, jenž dokázal zaznamenat
pouhých 400 fotonů, přicházejících od jádra komety, umožnila
kometu poprvé zachytit 16. října 1982 -- více než 40 měsíců před
přísluním, jako nepatrnou tečku 25. hvězdné velikosti. Kometa
1P/Halley se v té době nacházela ve vzdálenosti plných 1,6
miliardy km od Slunce, tedy ještě za drahou planety Saturn. Tímto
okamžikem tedy započalo koordinované sledování komety jak
pozemními tak i kosmickými prostředky, do něhož se postupně
zapojilo na 2000 astronomů profesionálů i amatérů z 54 zemí
včetně tehdejšího Československa. Náš podíl rozhodně nebyl
zanedbatelný - v 12-tičlenném řídícím výboru IHW jsme měli dva
zástupce (Ľ. Kresáka a V. Vanýska), podobně jako Američané.
Výsledky nejrozsáhlejší pozorovací kampaně v dějinách astronomie
byly po jejím ukončení v r. 1990 archivovány na 25 kompaktních
discích CD-ROM, což představuje nesmírný poklad v rozsahu 16 GB
údajů. Tím je zaručeno, že se pozorování z posledního návratu
zachovají budoucím generacím v digitální podobě, vhodné pro
automatické zpracování počítači.
Pozemní pozorování se zprvu soustředila na co nejpřesnější
určování poloh jádra komety kvůli dobré předpovědi dráhy pro
období kolem přísluní. Zde sehrála výjimečnou úlohu jihočeská
observatoř na Kleti, která se ve světové konkurenci 112
observatoří umístila na skvělém 2. místě. Předpověď byla nutná
zejména pro navádění kosmických sond, jež byly ke kometě postupně
vypouštěny resp. přesměrovány (americká sonda ISEE-3, zkoumající
od r. 1978 interakci plazmatu v okolí Země se slunečním větrem).
Tehdejší Sovětský svaz připravil sondy Vega 1 a 2, Japonci
vypustili sondy Sakigake a Suisei a Evropská kosmická agentura
ESA sondu Giotto, nazvanou na počest italského malíře Giotta di
Bondone (1267-1337), jenž zobrazil Halleyovou kometu z r. 1301 na
fresce Klanění tří králů v padovské kapli.
Všechny sondy byly úspěšné a proletěly během března 1986 chvostem
Halleyovy komety, přičemž nejblíže k jádru komety na vzdálenost
pouhých 600 km se dostala evropská sonda Giotto, zatímco sovětské
Vegy proletěly 8 a 9 tisíc kilometrů od jádra. Japonská sonda
Suisei proťala chvost komety ve vzdálenosti 150 tisíc kilometrů
od jádra, kdežto Sakigake celých 7 milionů kilometrů od jádra.
Konečně v uctivé vzdálenosti 35 milionů kilometrů od jádra se
pohybovala americká sonda přejmenovaná na ICE, jež však předtím
v září 1985 měřila při tříhodinovém průletu turbulentním okolím
vlastnosti jiné periodické komety 21P/Giacobini-Zinner --
mateřského tělesa říjnového meteorického roje Drakonid. Při
setkání rychlostí 21 km/s se sonda dostala až na vzdálenost 8000
km od jádra komety a zaznamenala ionty vody a oxidu uhelnatého
již ve vzdálenosti asi milion kilometrů od jádra. Proti očekávání
sonda nenašla rázovou vlnu na rozhraní kometární magnetosféry,
takže porovnání s pozdějšími měřeními komet poukázalo na zcela
mimořádnou aktivitu komety Halleyovy, jež z různých škvír na
povrchu jádra vydávala obrovské množství prachu a plynu, z nichž
se vytvářela bohatá koma a nádherný strukturovaný chvost.
Halleyova kometa ztrácela v přísluní za sekundu asi 5 tun prachu
a 15 tun plynu a úhrnem během třicátého pozorovaného přiblížení
ke Slunci asi miliardu tun materiálu, což představuje 0,5%
hmotnosti jádra. To znamená, že kometa nemůže přežít více než
200 přiblížení ke Slunci, neboli pouhých 15 tisíc let.
Samotné jádro, zobrazené kamerou sondy Giotto, překvapilo svým
zcela nepravidelným tvarem jakéhosi nestvůrného burského oříšku
o hlavních rozměrech 16x8x8 km a temností vlastního povrchu, jenž
odráží pouze 4 % slunečního světla. Tak tmavý materiál jinde ve
sluneční soustavě neexistuje. Jádro rotuje kolem delší osy
v periodě 7,1 dne a tato osa se v prostoru kolébá s periodou 3,7
dne, takže osvětlení libovolného místa povrchu se zcela
neperiodicky mění. S tím pak souvisí okamžitá aktivita komety,
závisející na tom, které škvíry jsou zrovna ozařovány Sluncem.
Jádro komety tvoří z větší části vodní led a dále některé
křemičité a uhlíkaté porézní horniny, což vysvětluje poměrně
nízkou hustotu komety, dosahující jen polovinu hustoty vody
v pozemských podmínkách.
Po průchodu přísluním se Halleyova kometa zcela v souladu
s výpočtem vzdalovala do hlubin sluneční soustavy, její chvost se
postupně rozplynul a dokonce i mlhavá hlava komety přestala být
viditelná. Astronomové opět jako při objevu komety před přísluním
pozorovali slabounké sluneční světlo, odražené od tmavého povrchu
kometárního jádra. Tím větší překvapení nám kometa připravila
počátkem r. 1991, kdy se její jasnost náhle zvýšila nejméně
dvěstěpadesátkrát, kolem zmrzlého jádra se vytvořila vějířovitá
prachová koma o průměru až 400 tisíc km, viditelná následujícího
nejméně čtvrt roku. V té době se kometa nalézala již ve
vzdálenosti 14 AU od Slunce, tedy zhruba na půl cesty mezi
Saturnem a Uranem a téměř o půl miliardu kilometrů dále než při
objevu v r. 1982. Příčina dramatického zjasnění při odhadované
teplotě povrchu jádra -200° C není příliš jasná. Mohlo jít
o krystalizaci amorfního vodního ledu, anebo o nějakou překotnou
chemickou reakci, k níž došlo v podstatě náhodně při poklesu
teploty v mrazivých hlubinách sluneční soustavy.
Zatím poslední pozorování komety pocházejí z počátku r. 1994, kdy
3,5 m teleskop Evropské jižní observatoře v Chile zobrazil její
jádro jako objekt 26,5. hvězdné velikosti ve vzdálenosti 2,8
miliardy km od Slunce. Kometa byla v té době právě v polovině
cesty do odsluní, kterého však v důsledku platnosti 2. Keplerova
zákona dosáhne až v r. 2024. Není vyloučeno, že pokrok pozorovací
techniky umožní sledovat Halleyovu kometu po celou oběžnou dráhu,
neboť dle výpočtu bude v té době jádro komety asi 29,5. velikosti
- právě na mezi citlivosti dnešního Hubblova kosmického
teleskopu. Od té chvíle se bude kometa znovu vracet ke Slunci
stále vyšší rychlostí, takže příští průchod přísluním se odehraje
28. července r. 2061. Stěží lze vytušit, jaké prostředky ke
zkoumání komety užijí naši následovníci při tomto jedenatřicátém
návratu.
I když se mnozí z nás příštího návratu samotné komety nedožijí,
přece můžeme drobty Halleyovy komety pozorovat očima každoročně,
a to dokonce dvakrát, v květnu a říjnu. Rozptýlené prachové
částice komety vytvářejí totiž podél celé dráhové elipsy jakousi
vlečku, která na dvou místech protíná zemskou oběžnou dráhu
a v době, kdy Země prochází těmito body, pozorujeme meteorické
roje, nazvané dle polohy radiantu Akvaridy (souhvězdí Vodnáře)
a Orionidy. V těchto vlečkách je úhrnem uloženo o řád více hmoty
než kolik obsahuje dnešní jádro komety!
.KP
              Kosmické sondy k dalším kometám
Historicky první průlet sondy v blízkosti komety se uskutečnil
v září 1985, když americká sonda ICL změnila povelem se Země
dráhu a přejmenována na ICE (International Cometary Explorer)
navštívila kometu 21P/Giacobini-Zinner takříkajíc po cestě ke
kometě Halleyově. Sonda však nebyla vybavena kamerou, takže se
soustředila pouze na měření koncentrace iontů a dalších
fyzikálních parametrů poblíž jádra nepříliš aktivní komety
s krátkou oběžnou dobou necelých 7 roků. Kometa je mateřským
tělesem polopravidelného meteorického roje Drakonid (s radiantem
v souhvězdí Draka), jenž je mírně činný každoročně kolem 10.
října, ale čas od času se projeví nepřehlédnutelným meteorickým
deštěm (naposledy v r. 1946).
Zatímco sonda ICE navštívila jinou kometu v předstihu před
setkáním s kometou Halleyovou, u sondy Giotto tomu bylo naopak.
Ačkoliv při těsném přiblížení k jádru komety byla částečně
poškozena srážkami s prachovými částicemi komy při rychlosti 68
km/s, podařilo se s ní opět navázat spojení a prostřednictvím
gravitačního pole Země (metodou gravitačního praku) ji nasměrovat
ke krátkoperiodické (oběžná doba 5,1 roku) kometě
26P/Grigg-Skjellerup, s níž se setkala 10. července 1992, když
proletěla ve vzdálenosti pouhých 125 km od jádra. Současně šlo
o již 17. pozorovaný návrat komety ke Slunci (pouze komety Encke
a Halley byly pozorovány při více návratech). Setkání se dělo
poměrnou nízkou rychlostí 14 km/s, takže průzkum vlastností
prachových zrnek, chemického složení komy a magnetického pole
proběhl bez rušivých vlivů. Sonda odhalila první kometární ionty
ve vzdálenosti 600 tisíc km od jádra a plynnou komu již 50
tisíc km od jádra. Prachová koma se prostírala do vzdálenosti 20
tisíc km od jádra a ve vzdálenosti 17 tisíc km odhalila sonda
přítomnost zvlněné obloukové rázové vlny (rozhraní mezi slunečním
větrem a magnetosférou komety). Samotné jádro komety má průměr
1 kilometr, takže v porovnání s kometou Halleyovou je pouhým
trpaslíkem. Dva týdny po tomto průletu byla sonda opět uvedena do
zimního spánku, z něhož se už asi neprobudí pro nedostatečnou
zásobu paliva pro příští korektury dráhy.
Obdobně postupovali při přesčasovém využití sondy Sakigake
Japonci, kteří při následných průletech sondy v blízkosti Země
v letech 1992-95 využili zemské gravitace k jejímu přesměrování
ke krátkoperiodické kometě 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková, objevené
r. 1948 a obíhající kolem Slunce v periodě 5,2 roku. Sonda
dospěla ke kometě 3. února 1996 - právě den před jejím největším
přiblížením k Zemi ve vzdálenosti 25 milionů km. Sonda proletěla
zhruba 10 tisíc km od jádra komety a zjistila, že průměr jádra
činí pouhých 700 metrů, a že má tvar protáhlé "šišky" o poměru os
3:1. Asi 10% povrchu jádra komety je aktivní, tj. vyvěrá odtud
plyn a prach, tvořící komu komety.
Teprve v r. 2003 plánuje Evropská kosmická agentura ESA vypuštění
kvalitativně dokonalejší sondy ROSETTA, která má v r. 2011 dospět
ke krátkoperiodické kometě 46P/Wirtanen a stát se její oběžnicí.
Kometa Wirtanen byla objevena r. 1947 a obíhá kolem Slunce
v periodě 5,5 roku, přičemž v přísluní se dostává téměř na úroveň
poloměru zemské dráhy, což usnadňuje její dostižení. Dosud byla
pozorována při 8 návratech ke Slunci, a proto je i výpočet její
budoucí dráhy, nutný k úspěšnému manévru sondy dostatečně přesný.
.KP
             Srážky komet s tělesy sluneční soustavy
Patrně prvním badatelem, kdo uvažoval o takových střetech, byl
francouzský přírodovědec Georges Buffon (1707-1788). Domníval se,
že do osamělého Slunce kdysi narazila obrovská kometa a rozmetala
jeho odštěpky, z nichž se pak utvořily planety v prostoru dnešní
sluneční soustavy. O srážce komety se Zemí pojednal ve svém spisu
Na kometě (1877) i proslulý francouzský spisovatel sci-fi Jules
Verne. Astronomové se vůči uvedeným domněnkám tvářili převážně
zcela odmítavě. Brzy totiž zjistili, že komety jsou tělesy jen
slabě soudržnými a jejich výskyt na obloze je tak vzácný, že
pravděpodobnost srážky se Sluncem, Zemí, či jiným kosmickým
tělesem se zdála i během dlouhých geologických údobí naprosto
zanedbatelná.
Teprve v posledních dvaceti letech se názor na riziko kometárních
srážek výrazně změnil. Především se ukázalo, že komet zdaleka
není tak málo, jak se nám z pozorování zdá. Zásluhou holandských
astronomů Jana Oorta a Geralda Kuipera jsme se dozvěděli
o existenci rozsáhlého Oortova mračna a Kuiperova pásu na
periferii sluneční soustavy, v němž se nacházejí snad až biliony
kometárních jader. Teorie chaosu potvrdila, že dráhy komet
podléhají náhlým a velkým změnám na časové stupnici milionů let,
a že valná část původně dlouhoperiodických komet se postupem doby
stane krátkoperiodickými, čímž pravděpodobnost střetu s planetami
a jejích měsíci resp. se Sluncem výrazně vzrůstá.
Nejdůležitější argumenty však přinesla pozorování novými
technikami. V letech 1979-1985 sledovala americká umělá družice
P78-1 bezprostřední sluneční okolí (korónu) prostřednictvím
koronografu Solwind a při pravidelném snímkování tak postupně
odhalila šest komet, jež se vysokou rychlostí přes 500 km/s
pohybovaly směrem ke Slunci a téměř určitě se všechny se Sluncem
posléze srazily. Samozřejmě to neznamenalo žádnou katastrofu, jak
si myslel Buffon, neboť hmotnost kometárních jader je vůči
hmotnosti Slunce naprosto zanedbatelná - asi jako když na úbočí
Mt. Everestu dopadne sněhová vločka. Také další umělé družice,
sledující Slunce v posledních patnácti letech (Solar Maximum
Mission a zejména SOHO) nalezly na záznamech korony větší počet
komet, jež se se Sluncem vzápětí srazily. Družice SOHO objevuje
nyní takové případy doslova na běžícím pásu tempem jedna srážka
měsíčně. To ovšem znamená, že v průběhu existence sluneční
soustavy dopadlo do Slunce přinejmenším 10-100 miliard komet, což
úhrnem představuje přibližně hmotu naší Země, ale ani to Slunci
nijak nevadí a nijak patrně je to neovlivnilo.
Ostatní tělesa sluneční soustavy však mohou být srážkami
s kometami přece jen poněkud poznamenána. Na naši Zemi mohou
komety dopadat rychlostmi až 72 km/s, zatímco planetky se se Zemí
srážejí nanejvýš rychlostí 23 km/s. Jelikož kinetická energie
nárazu je úměrná druhé mocnině rychlosti střetu, může jádro
komety napáchat až desetkrát větší škodu než stejně hmotná
planetka. Naštěstí pro nás je pravděpodobnost střetu Země
s kometou podstatně nižší než pro planetky, takže v nejbližších
tisíciletích se nemáme čeho bát. Intervaly mezi srážkami komet se
Zemí činí dle výpočtu Ľubora Kresáka v průměru téměř sto milionů
roků, ale to na druhé straně znamená, že v geologické minulosti
Země se takové vzácné úkazy odehrály již mnohokrát. Někteří
odborníci dokonce soudí, že při takových setkáních Země získala
jednak životodárnou vodu a jednak snad i nějaké primitivní
zárodky života. V komách komet byly totiž spektroskopicky
objeveny organické sloučeniny, které představují stavební kameny
pro život.
O tom, že v zásadě jsou srážky komet s planetami možné, nás ovšem
zcela názorně přesvědčil příběh, který započal naprosto nevinně
24. března 1993 na známé americké observatoři Mt. Palomar
v Kalifornii. Manželé Carolyn a Eugene Shoemakerovi společně
s kanadským astronomem-amatérem Davidem Levym tam pravidelně
dojížděli z Arizony v období kolem novoluní, aby snímkovali
oblohu širokoúhlou Schmidtovou komorou s cílem objevovat nové
planetky-křížiče zemské dráhy a také komety. V letech 1983-94 tak
úhrnem objevili 47 komet, z toho paní Shoemakerová 32 komet, čímž
se stala nejúspěšnější objevitelkou komet ve XX. století.
Zmíněnou noc však nebylo nijak příznivé počasí a tak váhali
s expozicí oblohy. Měli totiž akutní nedostatek fotografických
desek, takže nakonec na naléhání Davida Levyho použili poslední
desku z krabice s prošlou záruční lhůtou. Po vyvolání snímku si
všichni oddechli, neboť emulze byla naštěstí v pořádku. Paní
Shoemakerová při rutinní prohlídce záběru pod mikroskopem však
nalezla naprosto nezvyklý objekt ve tvaru jakési mlhavé úsečky
- jakoby na kometu "někdo šlápl", jak to později popsala.
O dva dny později jejich kolega J. Scotti v Arizoně při
snímkování velkým teleskopem zjistil, že ona úsečka se ve
skutečnosti skládá z celé série mlhavých jadérek, následujících
za sebou jako korálky na šňůrce - čili že jde o kometu rozpadlou
přinejmenším na 5 úlomků. To bylo opravdu mimořádně neobvyklé,
neboť pokud se komety rozpadají, tak nanejvýš na dva až čtyři
úlomky. Podrobnější snímky velkými teleskopy vzápětí ukázaly, že
u komety Shoemaker-Levy 9 je těch úlomků přes dvacet. Pohybovaly
se po obloze pospolu po totožné dráze, a tudíž bylo zřejmé, že
odpovídají jedinému původnímu tělesu. V květnu 1993 zjistili
američtí a japonští teoretici, že alespoň některé z úlomků se
v polovině následujícího roku střetnou s Jupiterem, když se
mezitím ukázalo, že celá tato kometární šňůrka obíhá po eliptické
dráze nikoliv kolem Slunce, ale právě kolem Jupiteru. Další
výpočty prokázaly, že již 8. července 1992 se původní kometa o
průměru jádra nějaké 3 kilometry dostala do kritické blízkosti
k Jupiteru na vzdálenost pouhých 21 tisíc kilometrů od jeho
vnějších oblačných vrstev, a zcela ve shodě se známými
fyzikálními zákony byla roztrhána na kusy slapovým gravitačním
působením nejhmotnější planety sluneční soustavy. Slapovým
rozpadem se také zvýšila její aktivita, a proto se ji podařilo
vůbec nalézt.
Od té chvíle se započaly celosvětové přípravy na pozorování
"srážky tisíciletí", jak byla událost poprávu nazvána. Pozemní
i kosmické aparatury byly připraveny stejně jako světová
počítačová síť Internet, jež v průběhu týdne od 16. do 22.
července 1994 prodělala svou zatěžkávací zkoušku, když během 10
dnů zaznamenala na 2 miliony přístupů na ústřední počítač
v americkém Baltimoru. První zpráva o dopadu úlomku A na Jupiter
přišla ze Španělska a byla vzápětí potvrzena snímkem
z Hubblova kosmického teleskopu (HST). Čas dopadu souhlasil
s předpovědí na několik málo minut a velikost odezvy ohromila
i největší optimisty. Na místě dopadu byla vidět oválná teplá
skvrna, jež posléze ztmavla a setrvala ve své poloze několik
týdnů. Po dopadu největších a patrně i nejhmotnějších úlomků
G, H, K, L, Q a W byly pozorovány výtrysky hmoty nad okraj
Jupiterova oblačného příkrovu, polární záře a další výrazné
změny, které svědčily o tom, že při dopadu se uvolnila energie
řádu 10^21 J, tj. asi třicetkrát vyšší, než kdyby na Zemi
vybuchly naráz všechny jaderné nálože v arzenálu nukleárních
mocností.
Úlomky totiž vstupovaly do Jupiterovy atmosféry rychlostí 60
km/s a jejich rozměry před výbuchem dosahovaly téměř 1 km. Vlivem
slapové deformace a aerodynamického tření se čelní plocha úlomků
drobila a tím se zvyšoval odpor ve směru letu. Nakonec se každý
úlomek v atmosféře planety téměř zastavil a jeho kinetická
energie se rázem změnila v teplo a rázovou vlnu - došlo
k dramatickému výbuchu a vzniku rychle se rozpínající ohnivé
koule o teplotě srovnatelné s teplotou povrchu Slunce (8000 K).
Ohnivá koule rychle stoupala v atmosféře vzhůru a vymrštěné
částečky dokonce vyletěly z atmosféry do výšky až 3000 km, odkud
se po balistických drahách vracely zpět k Jupiteru, čímž vyvolaly
druhotné zjasnění na místě dopadu. Tmavé skvrny se postupně
roztáhly na rozměry větší než Země, tj. až na 20 tisíc km
a vlivem atmosférického proudění se postupně slévaly a vytvořily
tmavý pás nad jižní polokouli planety. Pás bylo možné se Země
pozorovat ještě půl roku po vlastní srážce.
Výsledky měření z pozemních dalekohledů, vybavených
infračervenými detektory, jakož i záběry z HST a kosmické sondy
Galileo se podařilo dobře objasnit a srovnat s teoretickými
výpočty. Tak se celý úkaz stal klíčem k lepšímu pochopení
nebezpečí takových střetů komet se Zemí. Výpočet rovněž prokázal,
že obdobné srážky s Jupiterem se odehrávají v průměru jednou za
několik tisíciletí, takže úkaz z r. 1994 je opravdu velmi vzácný.
Teprve pak si odborníci všimli, že na snímcích družic Ganymed
a Callisto z kosmických sond Voyager 1 a 2 lze spatřit celé
řetízky impaktních kráterů, jež jsou téměř jistým dokladem toho,
že kometární korálky dopadaly i na tyto měsíce v dávné minulosti
sluneční soustavy. Scénář bude vždy zřejmě dosti obdobný. Mocná
přitažlivost Jupiteru zachytí kometu, směřující původně ke Slunci
a usadí jí na eliptické dráze kolem planety. Dříve či později pak
dojde k těsnému přiblížení komety k Jupiteru, což ji slapově
roztrhá na menší úlomky. Ty se posléze střetnou buď s Jupiterem
nebo s některou jeho větší družicí (uvažme, že Ganymed je o něco
větší a Callisto stejně velká jako planeta Merkur).
Zároveň jsme si zřetelně uvědomili, že Jupiter roztahuje svůj
gravitační ochranný deštník i nad vnitřními planetami sluneční
soustavy, včetně naší Země. Díky tomu, že "vychytává" komety,
směřující do nitra planetární soustavy z Oortova mračna
a Kuiperova pásu, jim fakticky zabraňuje, aby příliš často padaly
na Zemi. Ačkoliv Země je pouze 318krát méně hmotná než Jupiter,
srážky Země s kometami jsou přinejmenším 30tisíckrát vzácnější
než u Jupiteru, takže lze doslova říci, že přítomnost Jupiteru ve
sluneční soustavě zvyšuje naši bezpečnost stokrát.
.KP
              Význačné komety posledního desetiletí
Pouze pět komet (Halleyova, Enckova, Bielova, Lexellova
a Crommelinova) v nejnovějším katalogu komet nenese jména prvních
objevitelů. Všichni víme, že mezi ně patří nejznámější kometa
Halleyova, pojmenovaná na počest astronoma, jenž rozpoznal její
periodicitu. Méně známý je však případ komety Enckovy, objevené
r. 1786 francouzským astronomem P. Méchainem a pozorované opět
v letech 1795, 1808 a 1818. Je však nazvána až po německém
astronomovi Johannovi Enckovi (1791-1865), který jako první
prokázal, že ve všech případech šlo skutečně o tutéž kometu,
jelikož do výpočtu její dráhy poprvé zahrnul tzv. negravitační
síly (jde vlastně o raketový efekt, vyvolaný nestejnoměrným
odpařováním prachu a plynu z rotujícího jádra komety). Kometa
2P/Encke se honosí vůbec nejkratší oběžnou dobou mezi všemi
vlasaticemi - pouze 3,3 roku; proto také byla pozorována při
svých návratech nejčastěji. V červenci 1997 prošla od svého
objevu přísluním už po padesátéosmé a 4. července byla mimořádně
blízko Zemi (28 milionů km), takže byla viditelná i v běžném
triedru.
Třetí kometou, která nenese jméno objevitele, je pak kometa
3D/Biela, kterou poprvé nalezl Francouz Jacques Montaigne r.
1772 a znovu nezávisle Jean Pons v r. 1805. Rakouský setník baron
Wilhelm von Biela (Vilém z Bílé, z rodu pánů z Bělé
v severočeských Řehlovicích) objevil tuto kometu potřetí 27.
února 1826 v pevnosti Josefov na základě důvodného podezření, že
předešlé dvě komety představují identické těleso, obíhající kolem
Slunce v periodě 6,7 roku. Biela svým výpočtům věřil natolik, že
do programu hledání komety zapojil i strážní hlídky v pevnosti.
O 10 dnů po něm objevil kometu nezávisle francouzský astronom J.
Gambart, ale právě proto, že Biela správně spočítal oběžnou dobu
a kometu objevil cíleně, dostala kometa jeho jméno. Jenže r.
1846 se ukázalo, že kometa Biela se rozpadla na dva a později na
4 části a ty byly naposledy pozorovány při návratu r. 1852. Od té
doby kometu již nikdo nespatřil - proto u jejího označení čteme
písmeno D (decayed - zaniklá). Zato se dne 27. listopadu 1872
v její dráze poprvé pozoroval velký meteorický déšť Andromedid,
jenž se ve dvojnásobné intenzitě zopakoval 27. listopadu 1885
a v rychle klesající četnosti meteorů ještě v letech 1892
a 1899. Podle výpočtů z r. 1997 se Andromedidy mohou opět objevit
v r. 2120, jelikož na změnu jejich dráhy vůči Zemi působí
gravitační poruchy Jupiteru.
Nejnověji jsme byli svědkem rozpadu komety doslova před našima
očima koncem léta 1994, kdy Donald Machholz objevil 13. srpna
kometu P/Machholz 2. Americký astronom-amatér Machholz začal
lovit komety v r. 1975 a svůj první úlovek docílil až v září
1978 po plných 1700 hodinách pátrání na noční obloze. Na svou
druhou kometu musel čekat až do r. 1985 dalších 1742 hodin.
Teprve pak se mu nezměrná trpělivost začala vyplácet, takže během
20 let, 2500 pozorovacích nocí a 5600 hodin hledání našel celkem
9 komet, což v průměru představuje 622 hodin na jeden objev.
Posledně jmenovaná Machholzova kometa byla sledována řadou
autorů, kteří v období od 28. srpna do 6. října rozpoznali její
rozštěpení na nejméně pět složek; z toho tři složky odhalil mladý
ondřejovský astronom Petr Pravec. Kometa má oběžnou dobu 5,2 roku
a bude jistě docela napínavé zjistit, co z ní zbylo při jejím
nejbližším návratu koncem r. 1999.
Sotva utichl rozruch kolem Machholzovy rozpadající se komety,
přišel další nečekaný kometární objev, o nějž se zasloužili opět
Američané, Alan Hale a Thomas Bopp, kteří nezávisle našli 23.
července 1995 novou kometu 11. magnitudy poblíž kulové hvězdokupy
M 70 v souhvězdí Střelce. Bopp pozoroval kometu v poušti a tak
musel uhánět autem plných 140 km k nejbližší poště, odkud poslal
do centrály pro astronomické telegramy v americké Cambridži svou
zprávu. Na základě jejich společného objevu (kometa dostala nové
označení 1995 O1) se pak zdařilo Australanovi Robertovi
McNaughtovi nalézt kometu na snímku z dubna 1993, kdy byla kometa
teprve 18,5 mag a vzdálena plných 13 AU od Slunce. Toto dodatečně
objevené časné pozorování neobyčejně usnadnilo přesný výpočet
budoucí dráhy, z něhož vyplynulo, že v době kolem průchodu
přísluním 1. dubna 1997 by mohla být jednou z nejjasnějších komet
moderní doby. Astronomy totiž nejvíce překvapilo, že navzdory
značné vzdálenosti 7 AU (na půl cesty mezi Saturnem a Jupiterem)
byla kometa v době objevu překvapivě jasná - asi desettisíckrát
(!) jasnější než v téže vzdálenosti před průchodem přísluním byla
kometa Halleyova.
Odvážný předpoklad o značné jasnosti komety vyšel na sto procent.
Kometa Hale-Bopp byla vidět očima již na konce léta 1996 a před
průchodem přísluním se svou jasností téměř vyrovnala nejjasnější
hvězdě oblohy Síriovi. Přitom zůstávala poměrně daleko od Země
- nejblíže Zemi byla 23. března 1997 ve vzdálenosti 195 milionů
kilometrů, kdežto ke Slunci se nejvíce přiblížila na 140 milionů
kilometrů. V té době byla nádherně viditelná po celé severní
polokouli díky tomu, že se pohybovala prakticky kolmo
k ekliptice. Od poloviny května se však přesunula na polokouli
jižní, kde byla očima viditelná až do října 1997. V r. 1998
stačil k jejím sledování na jižní polokouli obyčejný triedr a lze
téměř s jistotou odhadnout, že v dosahu velkých pozemských
dalekohledů zůstane až do počátku příštího století.
Tyto údaje samy o sobě svědčí o obrovitosti komety a její
mimořádné aktivitě. Podle všeho má jádro komety vskutku mimořádné
rozměry blížící se 50 km. Kometa obíhá v periodě 3800 roků, takže
když tu byla naposledy, asi nebylo nikoho, kdo by o tom zanechal
písemné sdělení. V jejím plynném obalu byla objevena velká řada
prvků i sloučenin a její bohatý chvost se skládal ze tří hlavních
součástí, tj. nažloutlého prachového  chvostu, namodralého
iontového chvostu a dále ze vzácného monochromatického chvostu
neutrálního sodíku. V polovině prosince 1997 se navíc vynořil
tzv. protichvost, směřující ke Slunci, jenž byl viditelný až do
poloviny ledna 1998.
Koncem ledna 1996 objevil další nečekanou kometu (1996 B2)
japonský astronom-amatér Jodži Hjakutake, rovněž jako objekt 11.
magnitudy. Kometa se pohybovala sluneční soustavou zpětně proti
směru oběhu planet (tj. retrográdně) a vykazovala rovněž vysoký
sklon vůči ekliptice. Již 25. března 1996 se nacházela nejblíže
Zemi ve vzdálenosti pouhých 15 milionů kilometrů. Právě velká
blízkost k Zemi a výrazně skloněná dráha způsobila, že i tato
kometa byla dobře viditelná očima a dosáhla jasnosti -0,8
magnitudy, tj. byla jasnější než všechny hvězdy severní
polokoule. Navíc se v té době promítala do blízkosti Polárky,
takže jsme ji u nás mohli sledovat celou noc jako svéráznou
hodinovou ručičku, neboť její chvost se rovněž neustále odvracel
od Slunce. Dne 1. května 1996 prošla přísluním ve vzdálenosti
pouhých 35 milionů kilometrů (1,6krát blíže ke Slunci než planeta
Merkur) a honosila se chvostem o délce až 100°, což je nový
rekord pro komety. V době, kdy byla Zemi nejblíže, se zdařila
její detekce radiolokátorem na observatoři Goldstone
v Kalifornii, z čehož vyplynulo, že její jádro má průměr pouhé
2 km a rotuje kolem osy v periodě 6,2 h. Přiblížení k Zemi též
změnilo oběžnou dráhu s předchozí periodou 7 700 let na
protáhlejší s periodou 14 300 let.
Největším překvapením se však nepochybně stal objev měkkého
rentgenového záření komety, učiněný družicí ROSAT dne 27. března
1996 a zopakovaný ještě jednou v druhé polovině června téhož
roku. Rentgenový zdroj s výraznými změnami intenzity během
pouhých hodin měl tvar srpku a byl posunut o 30 tisíc km od jádra
komety směrem ke Slunci. Objev inspiroval odborníky k prohlídce
rentgenového archivu družice ROSAT, v němž se pak zdařilo
dodatečně odhalit obdobné rentgenové záření u komet 1991b (Arai)
v listopadu 1990 (tedy 6 týdnů před optickým objevem!), 1990i
(Cušija-Kjuči) rovněž v listopadu 1990 a Levy 1990c od září 1990
do ledna 1991. Analogicky se pak podařilo odhalit rentgenové
záření obří komety Hale-Bopp, přestože se k Zemi nikdy příliš
nepřiblížila.
Kde se bere rentgenové záření komet, je tak trochu záhada.
Teploty jader komet v okolí Země sotva přesahují 0° C a je
fyzikálně zcela vyloučeno, aby při tak nízké teplotě vznikalo
rentgenové záření. Proto je také žádný astronom nikdy nehledal
a první výskyt tohoto vysoce energetického záření u komety
Hjakutake byl nesmírným překvapením. Proto je téměř jisté, že
v celé záležitosti hraje hlavní roli Slunce, přesněji sluneční
vítr, který ze Slunce nepřetržitě proudí všemi směry. Asi 1%
elektricky nabitých částic slunečního větru představují ionty
kyslíku, dusíku a neonu zcela zbavené elektronových obalů. Když
se tyto ionty střetnou s plynem v komě, půjčují si elektrony od
neutrálních atomů a molekul kometárního plynu. Elektrony
zachycené na vnějších vysoce vzbuzených hladinách, pak seskakují
na hladiny nižší a přitom vydávají rentgenové záření.

.KP
                     Meteorické roje a deště
V r. 1866 prokázal italský astronom Giovanni Schiaparelli, že
kometa objevená v r. 1862 L. Swiftem a H. Tuttlem má dráhu
shodnou s drahou známého meteorického roje Perseid, jenž
pozorujeme každoročně s maximem kolem 12. srpna. Byl to první
důkaz genetické souvislosti komety a meteorického roje, dnes již
snadno vysvětlitelný tím, že každá kometa se při přiblížení ke
Slunci drobí a prachové částice vymrštěné z jejího jádra postupně
vytvářejí protáhlou vlečku, jež za dostatečně dlouhou dobu
prakticky vyplní celou dráhovou elipsu. Pokud tato eliptická
dráha protíná oběžnou dráhu Země, pozorujeme každoročně kolem
téhož data meteory, jež vstupují do zemské atmosféry týmž směrem
a rychlostí a vlivem perspektivy je vidíme jakoby směřovat od
společného úběžníku, jemuž říkáme radiant meteorického roje.
Schiaparelli odhadl oběžnou periodu komety na 120 let, ale v r.
1982 jsme na její návrat čekali marně.
Ředitel Úřadu pro astronomické telegramy v americké Cambridži
Brian Marsden si však v r. 1973 všiml, že kometa
P109/Swift-Tuttle je nejspíše totožná s jasnou kometou Kegler
viditelnou r. 1737 a to mu umožnilo podstatně zlepšit přesnost
předpovědi návratu komety až na prosinec 1992. Vskutku, v září
1992 se kometu podařilo nalézt a v listopadu téhož roku, kdy byla
kometa k Zemi nejblíže, ji bylo možné zahlédnout u nás i očima.
Přísluním prošla 12. prosince téhož roku, ve výtečné shodě
s Marsdenovou předpovědí.
Současně však vznikla mírná panika, neboť Marsdenovy výpočty
ukázaly, že při příštím návratu v létě r. 2126 se kometa natolik
přiblíží k Zemi, že nevypočitatelné negravitační síly by mohly
dokonce způsobit její srážku se Zemí 14. srpna 2126 rychlostí
61 km/s! To by znamenalo strašnou katastrofu - jádro této komety
je totiž nejméně o řád hmotnější než jádro komety Halleyovy.
Zpřesněný výpočet po r.1992 však ukázal, že nám v r. 2126 žádné
nebezpečí nehrozí. Kometa bude nejblíže k Zemi ve vzdálenosti
1,6 milionu kilometrů až v r. 3044 a pak znovu r. 4479, kdy
proletí 6 milionů kilometrů od Země. Další dráhový vývoj už tak
přesně spočítat neumíme. Pokud se během následujících 20 tisíc
let kometa Swift-Tuttle se Zemí nesrazí, přejde na novou dráhu,
kdy bude křížičem Slunce, a to ji nakonec také zahubí.
Horace Tuttle se podílel v r. 1865 společně s Ernstem Tempelem
z Marseille též na objevu komety 55P/Tempel-Tuttle s oběžnou
periodou 33 let. Dodatečně se zjistilo, že kometu pozorovali
Číňané již v r. 1366 a v Evropě Gottfried Kirch v říjnu 1699.
Tato kometa je mateřským tělesem podivuhodného meteorického roje
Leonid, pozorovatelného každoročně jako nepříliš výrazný roj
v polovině listopadu. První záznam o Leonidách pochází z Číny
z r. 585 n.l. a znovu byly zaznamenány v letech 902 a 1202 n.l.
Avšak jednou za 33 let se Leonidy stávají nádhernou
a nezapomenutelnou podívanou, kdy šťastlivci mezi pozorovateli
spatří opravdové "padání hvězd" neboli meteorický déšť. Takové
deště Leonid trvají sice jen několik desítek minut, ale v tu dobu
je celá obloha doslova poseta létavicemi a v přepočtu na celou
hodinu by jediný pozorovatel mohl zaznamenat očima tisíce ba
i desetitisíce meteorů! Je zřejmé, že někde poblíž jádra komety
se nalézá zhuštěné "vlákno" prachových částic, které byly z jádra
komety vyvrženy nedávno, takže se ještě nestačily rozptýlit podél
celé eliptické dráhy. Takové deště Leonid byly pozorovány
v letech 1799, 1833, 1866, 1899, 1932 a zejména 1966.
Právě pozorování deště Leonid v r. 1833 lze označit za počátek
vědeckého zájmu o studium meteorických rojů, neboť tehdy poprvé
si pozorovatelé uvědomili, že meteory jakoby vylétají z jediného
úběžníku (radiantu) a podle jeho polohy v souhvězdí Lva dostal
meteorický roj svůj název. Všechno nasvědčuje tomu, že příští
repríza meteorického deště Leonid se uskuteční 17. listopadu
1998 a 18. listopadu 1999. Celý úkaz však bude trvat nanejvýš
hodinu, takže pravděpodobnost, že se štěstí usměje na střední
Evropu - a budeme zde mít navíc v půlce listopadu jasno - je
pranepatrná. Nicméně již v posledních letech se vyznačovaly
Leonidy vyššími počty a zejména velkými jasnostmi svých meteorů
(tzv. bolidy). To ovšem nevěstí nic dobrého pro umělé družice
Země, které se mohou snadno stát terči pro velmi rychlé Leonidy,
vstupující do zemské atmosféry téměř rekordní možnou rychlostí
71 km/s (!) a tudíž ničící vše, co jim přijde do cesty.

.KP
                     Vztah komet a planetek
V učebnicích astronomie se odlišují komety a planetky jako
samostatné skupiny objektů meziplanetární látky. Liší se
především drahami, neboť komety se pohybují po velmi protáhlých
elipsách s libovolnými sklony k ekliptice, takže mnohé vlastně
obíhají sluneční soustavou v protisměru. Naproti tomu planetky
obíhají po drahách jen mírně eliptických, s malými sklony vůči
ekliptice a ve smyslu souhlasném se směrem oběhu planet. Klasické
planetky se navíc nacházejí v prostoru mezi Marsem a Jupiterem
s typickou vzdáleností necelé 3 AU a oběžnou dobou kolem 5 let.
Hlavní rozdíl však nacházíme v jejich vnitřní struktuře. Planetky
jsou typicky kamenná tělesa s příměsí kovů a střední hustotou
kolem 2,5násobku hustoty vody, zatímco jádra komet jsou křehká,
porézní a se střední hustotou pouhých 50% hustoty vody
v pozemských podmínkách. Jádra komet obsahují snadno těkavé
látky (především vodní led a led oxidu uhelnatého), jež se při
přiblížení komety již na vzdálenost 6 AU od Slunce začínají
výrazně odpařovat a unikají škvírami rozbrázděného povrchu jádra
komety do okolního prostoru, přičemž sebou strhávají prachové
částice - tak vzniká koma, která překryje vlastní obraz jádra
komety. Proto jsou také komety zdrojem meteorických rojů - proudu
drobných částeček, jež po desítkách oběhů vyplní celou eliptickou
dráhu.
Nicméně tento klasický obraz byl v posledním dvacetiletí narušen
především objevem řady planetek, které vybočují z hlavního pásma
buď směrem dovnitř k Zemi nebo naopak směrem ven k Saturnu, Uranu
a Neptunu. Planetky, které protínají nebo se alespoň svou drahou
přibližují k Zemi, nazýváme souhrnně křížiči. Jejich dráhy nejsou
dlouhodobě příliš stálé, takže nám hrozí jisté nebezpečí, že se
taková tělesa se Zemí srazí. Dosud známe stěží 200 křížičů
s rozměry od několika desítek metrů až po 40 km. Srážku
s planetkou o průměru 60 metrů jsme si už v tomto století odbyli
- byl to proslulý tunguzský meteorit z 30. června 1908, jenž
vybuchl nad zemí ve výši asi 8 km a jehož tepelná a rázová vlna
zničila území o rozloze asi 2000 km^2. Stejně velká kometa by nám
neublížila, jelikož její křehké a řídké jádro by při téže
rychlosti vstupu do zemské atmosféry asi 15 km/s vybuchlo již ve
výši přes 50 km nad zemí. Celosvětové katastrofy však mohou
způsobit křížiči od průměru 5 km, a takových těles je v našem
okolí alespoň tisíc, takže většina z nich dosud objevena nebyla.
Proto se v posledním desetiletí astronomové snaží zlepšit
citlivost a hlavně soustavnost sledování oblohy, abychom křížiče
větších rozměrů včas rozpoznali a mohli tak s předstihem počítat
jejich budoucí dráhy a případnou hrozbu srážky. Soudilo se, že
vhodným přístrojem bude zejména infračervený dalekohled na
družici IRAS, ale toto očekávání se nesplnilo. IRAS pracovala na
oběžné dráze kolem Země v r. 1983 a jednou z mála planetek,
křižujících zemskou dráhu, kterou objevila, se stala planetka
(3200) Phaeton.
K překvapení všech se zjistilo, že parametry její dráhy naprosto
souhlasí s bohatým pravidelným meteorickým rojem - prosincovými
Geminidami, jež mají radiant v souhvězdí Blíženců. Phaeton má
oběžnou dobu 1,6 roku a délku velké poloosy 1,35 AU. To skvěle
souhlasí s dráhovými elementy pro Geminidy, jež jsou rojem
mimořádně mladým v tom smyslu, že na Zemi jsme je mohli poprvé
pozorovat až r. 1862. Svědčí to ovšem opět o gravitačních
poruchách - roj sám je určitě mnohem starší, když jeho mateřské
těleso se dnes navenek jeví jako stoprocentní planetka bez
nejmenšího náznaku komy. To znamená, že zkrátka existují
i vyhaslé komety, které sluneční záření již k ničemu neprobudí
a jedině meteorické vlečka může prozradit jejich skutečnou
podstatu.
Výpočty dále ukázaly, že gravitační poruchy Země povedou k dalším
změnám dráhy planetky Phaeton, která r. 2113 proletí těsně kolem
Země ve vzdálenosti pouhých 200 tisíc km, tj. na půl cestě
k Měsíci. Tento průlet však bude současně posledním setkáním,
neboť se uplatní gravitační prak Země a Phaeton překročí únikovou
rychlost a vydá se na nekonečnou cestu do mezihvězdného prostoru.
Další převlečenou kometou se stala planetka (2060) Chiron,
nalezená Charlesem Kowalem v r. 1977 v tehdy rekordní vzdálenosti
od Slunce 16 AU, tedy mezi Uranem a Saturnem. Chiron má velmi
protáhlou dráhu s oběžnou dobou 51 let, na níž se od svého objevu
pohyboval směrem ke Slunci. Jeho průměr se odhadoval na necelých
200 km. Tím větší bylo překvapení astronomické obce, když se v r.
1988 kolem Chironu, jenž se mezitím přiblížil na vzdálenost 12 AU
od Slunce, objevila plynná koma o průměru 600 000 km, skládající
se zejména z oxidu uhelnatého, metanu a dusíku. Nezbylo než toto
podivuhodné obrovité těleso o hmotnosti asi miliontiny hmotnosti
Země zařadit mezi komety pod označením 95P/Chiron. V únoru 1996
prošel Chiron přísluním ve vzdálenosti 8,5 AU od Slunce (byl tedy
o něco blíže ke Slunci než je Saturn), ale k úžasu všech se jeho
koma předtím zcela rozplynula. Uvidíme, co se bude dít za
nějakých dvacet let v odsluní ve vzdálenosti 19 AU, tedy na
úrovni planety Uran. Od té doby astronomové našli asi půltuctu
těles s obdobnými dráhovými parametry jaké má Chiron. Žádné
z nich však kometární aktivitu nevykazuje. Souhrnně je nazýváme
Kentauři a výpočty poukazují na dlouhodobou nestabilitu jejich
drah. Jestliže přesto ve sluneční soustavě nějací Kentauři dosud
jsou, znamená to, že jejich únik na jedné straně musí být
vyrovnáván přírůstkem odjinud - patrně z periférie planetární
soustavy.
Již kolem r. 1950 astronomové nepřímo zjistili, že na periférii
sluneční soustavy se musí nacházet nesmírně rozsáhlá zásobárna
komet. Zásluhou význačného holandského astronoma Jana Oorta
(1900-1992) jsme se přesvědčili o jakési kulové slupce,
obepínající celou sluneční soustavu až do vzdálenosti nějakých
100 000 AU, jež obsahuje v kosmickém vakuu a mrazu -250°C plných
bilion kometárních jader o úhrnné hmotnosti až stonásobku
hmotnosti Země. Zásluhou Oortova krajana Geralda Kuipera pak víme
také o výskytu kometárních jader v plochém disku v rovině
ekliptiky sluneční soustavy mezi 40 AU a 1000 AU. Kuiperův pás
obsahuje nejméně miliardu kometárních jader, jejichž úhrnná
hmotnost dosahuje asi 10% hmotnosti Země. V Kuiperově pásu jsou
ovšem kometární jádra smíchána s klasickými planetkami a mohou
tak existovat i tělesa smíšených typů.
Kuiperův pás je zřejmě zdrojem krátkoperiodických komet, zatímco
Oortův oblak dodává do vnitřních oblastí planetární soustavy
komety dlouhoperiodické. Kometární jádra v Kuiperově pásu
i Oortově oblaku jsou totiž čas od času vystavena rušivým
gravitačním silám okolních hvězd, mezihvězdných mračen a dokonce
i vzdáleného jádra Galaxie. Souhrnně jde o tzv. slapové síly, ns
nimiž jsme se setkali při vysvětlení rozpadu komety v blízkosti
Jupiteru. I když v těchto případech jsou slapové síly slabé,
gravitační vazba vzdálených jader komet ke Slunci není nijak
velká a i malá porucha může znamenat významnou dráhovou změnu.
Ačkoliv je tedy v našem okolí výskyt komet v čase prakticky stále
stejný, jde o výsledek pozoruhodné rovnováhy mezi protichůdnými
tendencemi. Krátkoperiodické komety totiž neustále zanikají
rozpadem, vyčerpáním těkavých látek anebo srážkami především se
Sluncem a Jupiterem, či dokonce vymrštěním na hyperbolické dráhy
do mezihvězdného prostoru. Tento úbytek se však neustále
přiměřeně vyrovnává příchodem nových komet ze zmíněných ledových
spižíren na okraji sluneční soustavy.
V r. 1992 podali Američané David Jewitt a Jane Luuová první důkaz
o existenci těles Kuiperova pásu, když po pětileté vytrvalé práci
u 2,3 m reflektoru na Havajských ostrovech odhalili první těleso
s provizorním označením 1992 QB_1, jež se tehdy nacházelo ve
vzdálenosti 41 AU od Slunce a projde přísluním ve vzdálenosti 40
AU až v r. 2023. Ačkoliv v některých novinových zprávách se
hovořilo o objevu X. planety sluneční soustavy, ve skutečnosti
jde o planetku s průměrem sotva 300 km, která obíhá po mírně
eliptické dráze v periodě téměř 300 let. V této chvíli známe již
na čtyřicet takových transneptunských těles se středně velkými
výstřednostmi a sklony a průměry od 100 do 380 km. Rekordní
hodnoty patří objektu 1996 TL_66, jenž zmínění astronomové
objevili v říjnu 1996. Toto těleso má průměr 480 km a oběžnou
dobu 800 roků. V přísluní je o něco blíže než Neptun ve
vzdálenosti 35 AU, kdežto v odsluní se dostává do vzdálenosti
132 AU, tj. 20 miliard km. Je prakticky vyloučeno, aby se v tomto
prostoru sluneční soustavy pohybovala dosud neznámá X. planeta,
neboť bychom ji nepřímo rozpoznali díky jejím gravitačním účinkům
na pohyb kosmických sond Pioneer 10 a 11 resp. Voyager 1 a 2.
Naproti tomu je zcela jisté, že se tam nacházejí i tělesa rozměrů
menších než 100 km - tedy např. i zmrzlá kometární jádra - která
však dosavadní technika pozorování nedokáže odhalit. Zmínění
autoři odhadují úhrnnou hmotnost transneptunských těles na 3
promile hmotnosti Země, tedy větší než hmotnost planetek
v hlavním pásmu mezi Marsem a Jupiterem.
Úhrnem lze říci, že výzkum komet v době od dopsání Saganovy knihy
vskutku významně pokročil. Ukázal, že kometární jádra, vzniklá
v období vzniku sluneční soustavy na samotné periférii soustavy,
se významně podílejí na dynamickém vývoji sluneční soustavy,
přinášejí terestrickým planetám vodu a snad i některé organické
látky a dokáží dokonce i cestovat ke hvězdám. Protože je
prakticky jisté, že také jiné hvězdy jsou obklopeny oblaky komet,
je vysoce pravděpodobné, že k nám čas od času přilétají
interstelární komety - poslové z hvězd. I když se zatím takovou
"zahraniční" kometu odhalit nezdařilo, je takový objev jen
otázkou času.

.KP
                       Nomenklatura komet
První pojmenovanou kometou se stala periodická kometa Halleyova,
kterou však slavný anglický astronom Edmond Halley (1656-1742)
rozhodně neviděl jako první. Byl však první, kdo si uvědomil, že
se tato kometa opakovaně vrací ke Slunci. Teprve v minulém
století se ustálil zvyk nazývat komety jménem prvních nezávislých
objevitelů. Pokud bylo nezávislých objevitelů více, uváděla se
dvě a později dokonce i tři jména. Právo pojmenovat komety je
vyhraženo Úřadu pro astronomické telegramy, jenž byl zřízen r.
1922 v Kodani a od r. 1965 přenesen do americké Cambridže.
Nově objevené komety se předběžně označovaly letopočtem, k němuž
se připojovalo příslušné malé písmeno latinské abecedy písmenem
podle pořadí objevu v daném roce, např. 1986c nebo 1990i.
Definitivní označení dostala kometa až po několika letech podle
data jejího průchodu přísluním, jež se někdy i dosti podstatně
lišilo od roku objevu. K tomuto letopočtu se přidávalo pořadí
průchodů v daném roce, označené římskými číslicemi, např 1987 III
nebo 1990 XI.
Počínaje r. 1995 se však označování předběžné a definitivní
nahradilo jediným podle následujícího pravidla. Kalendářní rok je
rozdělen na 14tidenní intervaly, označené postupně písmeny A až
Y. Kometa pak dostane označení letopočtem, písmenem a pořadovým
číslem objevu v daném 14tidenním intervalu. Tato označení byla
zpětně přidělena i všem historickým kometám. Kromě toho se komety
označují předponami: C - kometa s určenou drahou, P - kometa
s dokázanou periodicitou (obvykle kratší než 200 let), X - kometa
s neurčenou drahou a D - kometa zaniklá rozpadem nebo srážkou.
Komety jsou pojmenovávány nanejvýš po dvou prvních nezávislých
objevitelích. Tím je nepřímo téměř zaručeno, že kometou
s nejdelším jménem zůstane kometa 1994m, jež se podle tří
nezávislých objevitelů jmenuje: Nakamura-Nišimura-Machholz.
V současné době je známo již téměř 1000 komet, které byly úhrnem
pozorovány při více než 1500 návratech, ale jen necelých 200
komet je krátkoperiodických s oběžnou dobou pod 200 let. K tomu
lze připočíst 300 komet dlouhoperiodických s poměrně dobře
určenými drahami.

.KP
  Planetky, jež rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie nesou
   jména českých a slovenských astronomů, kteří se zasloužili
     o výzkum komet a ostatních složek meziplanetární látky

1832 Mrkos       doc. Antonín Mrkos (1918-1996); objevitel
                 13 komet a několika desítek planetek, pozoroval
                 na Lomnickém štítu, v Antarktidě a na Kleti
1849 Kresák      prof. Ľubor Kresák (1927-1994); přední světový
                 badatel v oboru komet a meteorů, pracoval na
                 Skalnatém Plese a v Bratislavě
1850 Kohoutek    dr. Luboš Kohoutek (1935); objevitel 6 komet
                 a několika desítek planetek; pracoval v Brně,
                 Praze a nyní v Hamburku
1856 Ružena      Růžena Petrovičová (1946); někdejší
                 pozorovatelka komet a planetek na Kleti
1913 Sekanina    dr. Zdeněk Sekanina (1936); přední světový
                 badatel v oboru komet a meteoritů, působil v
                 Praze, Li+ge a Cambridži (USA), nyní v Pasadeně
1995 Hájek       Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600); polyhistor,
                 souběžně s Tychonem Brahe měřil v Praze polohu
                 supernovy v r. 1572 a jasné komety v r. 1577
2198 Ceplecha    dr. Zdeněk Ceplecha (1929); přední světový
                 badatel v oboru meteorů, meteoritů a komet,
                 pracuje v Ondřejově
2281 Biela       baron Vilém z Bílé (1782-1856); r. 1826 svými
                 pozorováními v Josefově a následnými výpočty
                 prokázal identitu komet z r. 1772 a 1805, takže
                 kometa nese jeho (poněmčené) jméno
2559 Svoboda     prof. Jindřich Svoboda (1884-1941); zakladatel
                 české meteorické astronomie, pracoval v Praze
3141 Buchar      prof. Emil Buchar (1901-1979); český astronom
                 a geodet, první český objevitel planetky,
                 pracoval v Praze
3364 Zdenka      ing. Zdeňka Vávrová (1945); dlouholetá
                 pozorovatelka komet a planetek na Kleti
3419 Guth        prof. Vladimír Guth (1905-1980); ředitel
                 ondřejovské observatoře, zakladatel pozorovacích
                 programů meteorické a kometární astronomie
3550 Link        doc. František Link (1906-1984); ředitel
                 ondřejovské observatoře, v r. 1970 emigroval do
                 Paříže, význačný odborník ve výzkumu vysoké
                 atmosféry Země a meziplanetárního prachu
3636 Pajdušáková dr. Ludmila Pajdušáková (1916-1979); ředitelka
                 Astronomického ústavu SAV, objevitelka 5 komet
3715 Štohl       dr. Ján Štohl (1932-1993); ředitel
                 Astronomického ústavu SAV význačný odborník ve
                 studiu meteorických rojů
3978 Klepešta    Josef Klepešta (1895-1976); spoluzakladatel
                 České astronomické společnosti, autor slavného
                 snímku bolidu poblíž galaxie M 31
                 (Ondřejov, 1923)
4567 Bečvář      dr. Antonín Bečvář (1901-1962); zakladatel
                 observatoře na Skalnatém Plese, pozorovatel
                 meteorických rojů, autor proslulých atlasů
                 oblohy
6426 Vanýsek     prof. Vladimír Vanýsek (1926-1997); přední
                 světový badatel ve výzkumu komet
                 a meziplanetární látky, pracoval v Brně, Praze,
                 Amherstu, Bamberku a Heidelberku

.KP
                        In memoriam

V průběhu pouhých osmi měsíců (20.12.1996 - 27.7.1997) ztratila
světová kometární astronomie čtyři význačné odborníky, kteří se
podstatnou měrou podíleli na jejím pokroku v posledních
desetiletích; z toho dva zahynuli tragicky. Proto bych chtěl
v závěru vzpomenout jejich památky.

                  Carl Sagan (1934-1996)
Přední americký astronom a popularizátor přírodních věd studoval
fyziku, chemii a biologii na Chicagské univerzitě a astronomii na
Yerkesově observatoři, kde obhájil doktorskou disertaci. Již ve
věku 34 let se stal profesorem astronomie na Cornellově
univerzitě v New Yorku, které zůstal věrný po celý život.
Významně se podílel na výzkumu planet a jejich družic v kosmickém
programu NASA, věnoval se organizaci vědeckého života v USA
i v mezinárodním měřítku a navíc se stal jedinečným
popularizátorem astronomie a obhájcem kritického vědeckého
myšlení jako řečník, spisovatel i autor televizního seriálu
Cosmos. Čeští čtenáři měli v posledních letech příležitost
seznámit se s českým překladem knihy, napsané podle zmíněného
seriálu a také se Saganovou sci-fi novelou Kontakt, podle níž byl
nedávno dokončen úspěšný film.
Na Saganovu počest byla pozorovací základna kosmické sondy Mars
Pathfinder, jež přistála na planetě Mars v červenci 1997, nazvána
Sagan Memorial Station.

                  Jürgen Rahe (1940-1997)
Německý astronom Jürgen Rahe pracoval nejprve na hvězdárně
v Hamburku, ale brzy byl jmenován ředitelem Hvězdárny Dr. Remeise
v Bamberku, kde se věnoval jednak výzkumu komet a jednak
organizaci astronomického života v SRN i v mezinárodním měřítku.
Počátkem 80. let přesídlil do Washingtonu, D.C., kde se stal
vědeckým ředitelem planetárního výzkumu NASA a podílel se rovněž
rozhodujícím způsobem na programu mezinárodního sledování
Halleyovy komety International Halley Watch (IHW). Měl velmi úzký
vztah k mnoha českým astronomům, jímž pomáhal do světa zvláště
v období komunistické totality. Tragicky zahynul v červnu 1997,
když při návratu ze zaměstnání dopadl na jeho jedoucí automobil
strom, vyvrácený náhlou vichřicí.

               Eugene Shoemaker (1928-1997)
Americký geolog Eugene Shoemaker si vytkl za svůj životní cíl
dostat se v programu Apollo na Měsíc, ale zdravotní důvody mu
tento úmysl znemožnily. Stal se však geologickým poradcem
amerických astronautů, kteří na Měsíci pobývali a sbírali tam
geologické vzorky. Shoemaker se proslavil již svou doktorskou
disertací, v níž prokázal meteoritický impaktní původ proslulého
Barringerova kráteru v Arizoně, když ukázal, že původcem kráteru
byl kovový meteorit o původním průměru asi 50 metrů. To jej
přivedlo k soustavnému studiu impaktů kosmických projektilů na
Zemi i na dalších tělesech sluneční soustavy (planetách a jejich
měsících, planetkách a kometách) a jeho zásluhou se z vysmívané
domněnky stalo samozřejmé paradigma výzkumu pevných těles
sluneční soustavy.
Se svou manželkou Carolyn uskutečnili v letech 1983-1994
epochální program hledání komet a planetek pomocí širokoúhlé
Schmidtovy komory na observatoři na Mt. Palomaru. Jejich
společnou zásluhou tak bylo objeveno 47 komet a 1125 planetek.
Nejznámějším výsledkem této práce byl objev komety
Shoemaker-Levy 9 na dráze kolem Jupiteru, jejíž úlomky se
v červenci 1994 srazily s Jupiterem. Dr. Shoemaker se zvláště
zaměřil na planetky, jež křižují dráhu Země s cílem odhadnout
potenciální riziko takové srážky. Z úhrnného počtu 417 známých
křížičů jich společně se svou ženou objevil plných 140.
V červenci 1997 se vydal na pravidelnou expedici ke studiu
impaktních meteoritických kráterů ve střední Austrálii, kde však
při řízení auta v nepřehledném terénu čelně narazil do
protijedoucího auta a na místě zahynul, zatímco jeho žena vyvázla
se středně těžkým zraněním.

               Vladimír Vanýsek (1926-1997)
Prof. Vladimír Vanýsek vystudoval astronomii na přírodovědecké
fakultě MU v Brně, kde se ve svých 30 letech stal ředitelem
Astronomického ústavu. Odtud však brzy přešel do Prahy na katedru
astronomie matematicko-fyzikální fakulty, jejímž vedoucím se stal
v r. 1970. V téže době byl zvolen presidentem 15. komise
Mezinárodní astronomické unie "Fyzika komet". V polovině 80. let
pak zastupoval Československo v mezinárodním programu sledování
Halleyovy komety (IHW). V posledních letech se pak intenzívně
podílel na přípravě pozorovacích programů a zpracování měření
z unikátní evropské infračervené družice ISO (1995-1997). Kromě
rozsáhlé vědecké práce v oborech astrochemie, výzkumu komet
a mezihvězdného prachu se věnoval organizaci domácího
i mezinárodního vědeckého života. Vychoval nejméně dvě generace
českých a slovenských astronomů.

.KP
                      Doporučená literatura

Carl Sagan: Kosmos. Eminent, Praha 1996
Paul Davies: Jsme sami?  Archa, Bratislava 1996
Jiří Grygar, Vladimír Železný: Okna vesmíru dokořán.
                                  Naše vojsko, Praha 1989
Anton Hajduk, Ján Štohl (vyd.): Encyklopédia astronómie. Obzor,
                                               Bratislava 1987
Zdeněk Horský, Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný:
Sto astronomických omylů přivedených na pravou míru.
                                        Svoboda, Praha 1988
Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný:
     220 záludných otázek z astronomie. Rovnost, Brno 1996
Zdeněk Pokorný, Jiří Grygar: Báječný vesmír.
     CD-ROM ASTRO 2001, D-data, Praha 1996
Zdeněk Pokorný, Jiří Grygar: Jak vesmíru funguje?
     CD-ROM ASTRO 2001, D-data, Praha 1998
Vladimír Železný: Návraty první dámy. Panorama, Praha 1985.

     Doporučené časopisy:
                       Astropis (Praha)
                       Kozmos (Bratislava)
                       Říše hvězd (Praha)
                       Vesmír (Praha)

.KP
           Doporučené fotografie ze seznamu p. Pazoura
        (V záhlaví označení souboru, dále text k obrázku)

                            GH_03.jpg
Portrét jádra Halleyovy komety, pořízený ze vzdálenosti 16 000 km
kosmickou sondou Giotto (ESA). Jádro se na snímku jeví jako
nepravidelný zcela tmavý objekt, z jehož povrchu vycházejí světlé
výtrysky plynu a prachu.

                           SL9_01.jpg
Vývoj úlomku Q jádra komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1993,
lednu a březnu 1994. Na snímcích je patrné štěpení i zánik
některých úlomků.

                           SL9_02.jpg
Celkový pohled na "korálky na šňůrce" komety Shoemaker-Levy 9 na
jaře 1994. Každý z úlomků je doprovázen kratším či delším
prachovým chvostem, odvráceným od Slunce.


                           SL9_03.jpg
Podrobný pohled na sérii úlomků komety Shoemaker-Levy 9, pořízený
v květnu 1994 širokoúhlou kamerou Hubblova kosmického teleskopu.
/Pozn.: je potřebí dát pozor na správnou orientaci tohoto a
předešlého snímku, které se dají navzájem srovnat, jak se úkaz
vyvíjel v čase/

                             SL9_06
Portrét Jupiteru, pořízený HST dne 22. července 1994, s oválnou
Velkou rudou skvrnou a sérií tmavých skvrn, vzniklých dopadem
úlomků (zleva)  H, Q, R a G na jižní polokouli planety.

                             HYA_01
Tři portréty komety 1996 B2 Hjakutake, pořízené HST

                             HYA_03
Kometa Hjakutake se honosila úzkým velmi dlouhým chvostem

                             HYA_07
Struktura chvostu komety Hjakutake

                             HYA_16
Rekordně dlouhý chvost komety Hjakutake vyžadoval expozici dvou
na sebe navazujících snímků

                              HB_01
Snímek komy komety 1995 O1 Hale-Bopp, pořízený HST 5. října 1996

                              HB_02
Proměny komety Hale-Bopp na snímcích HST v intervalu od 26. září
1995 do 17. října 1996

                              HB_03
Širokoúhlý portrét komety Hale-Bopp s přímým iontovým a
zakřiveným prachovým chvostem

                              HB_04
Nádherný portrét "komety půlstoletí" Hale-Bopp

                              HB-06
Podrobnosti v komě komety Hale-Bopp. Spirálová struktura souvisí
s vyvrhováním materiálu z rotujícího jádra komety

                              Obsah

                 Třicátý návrat Halleyovy komety                1
              Kosmické sondy k dalším kometám                   3
             Srážky komet s tělesy sluneční soustavy            4
              Význačné komety posledního desetiletí             7
                     Meteorické roje a deště                    9
                     Vztah komet a planetek                    10
                       Nomenklatura komet                      13
  Planetky, jež rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie nesou
   jména českých a slovenských astronomů, kteří se zasloužili
     o výzkum komet a ostatních složek meziplanetární látky    14
                        In memoriam                            15
                      Doporučená literatura                    16
           Doporučené fotografie ze seznamu p. Pazoura         17