Psáno pro přílohu Hospodářských novin ============================================================================ Stoleté výročí hvězdárny v Ondřejově Jistým předznamenáním pohnutých osudů naší astronomie ve XX. století je životní příběh zakladatelů ondřejovské hvězdárny, bratrů Josefa a Jana Fričových, kteří se narodili v letech 1861 a 1863 manželům Josefu Václavovi a Anně roz. Kavalírové ve vyhnanství v Paříži. Jejich otcem byl totiž známý revolucionář, bojující jako devatenáctiletý r. 1848 na pražských barikádách, vězněný v letech 1848-1854 v Komárně a v r. 1859 vypovězený z rakousko-uherské monarchie. Kmotrem mladšího Jana se stal básník Jan Neruda, jenž v té době v Paříži pobýval a s J. V. Fričem i jeho oběma syny udržoval po celý život přátelské vztahy. Byl to právě Neruda, kdo oba mládence nakazil svým nadšením pro astronomii - plodem Nerudova zájmu o královskou vědu jsou proslulé Písně kosmické, vydané r. 1878, v nichž čerpal zdroj inspirace z tehdy nejnovějších astronomických poznatků. Mezitím se již r. 1871 Fričova rodina vrátila natrvalo do Prahy a v r. 1883 zde oba bratří založili optickou továrnu, z jejíhož výtěžku financovali svou zálibu v astronomii. Seznámili se přitom s profesorem astronomie na Karlově Univerzitě Vojtěchem Šafaříkem (synem proslulého slavisty), jenž jim byl znamenitým odborným rádcem. Fričovu rodinu však potkalo velké neštěstí počátkem r. 1897, kdy na zánět slepého střeva zemřel mladší z obou bratrů Jan. K uctění jeho památky přijal starší Josef bratrovo jméno a ve výroční den Janovy smrti zakoupil za 900 zlatých vrch Manda nad Ondřejovem, který posléze přejmenoval na Žalov. Místo zhruba jihovýchodně od Prahy vyniká relativně značnou výškou 528 m n.m. a bylo současně v dosahu "denního dojíždění bryčkou" z Královských Vinohrad, jak si Fričové přáli. Josef Jan Frič zamýšlel na vrchu Žalov postavit dobře vybavenou hvězdárnu a v jeho úmyslu ho odborně podporovali zejména profesor astronomie UK František Nušl a Dr. Bohuslav Mašek (pozdější redaktor Hvězdářské ročenky). Josef Frič hrál virtuózně na housle a tak společně se svými přáteli navštěvovali paní Eleonoru z Ehrenbergů, vlastnící na úpatí Žalova vilu Leonora. Paní Eleonora byla operní pěvkyní Národního divadla a první Mařenkou v Smetanově Prodané nevěstě, takže při těchto návštěvách se muzicírovalo na vysoké úrovni. Tak při vzniku hvězdárny spolupracovaly múzy Polymnie s Uranií, k oboustrannému prospěchu. S vlastní výstavbou hvězdárny podle plánů architekta Josefa Fanty se započalo r. 1904. Nejprve byla postavena dodnes používaná pracovna s prorockým nápisem na východní stěně: "Z jadérka strom vyrůstá" a s půvabným sgrafitem, zobrazujícím Nerudův kosmický zpěv o žabách v kaluži, které se učeného starého žabáka ptají, "jsou-li tam žáby taky?" - neméně předvídavě předznamenávající dnešní zájem o zelené pidimužíky z vesmíru. Dvě charakteristické kopule hvězdárny byly vystavěny v letech 1911-1912, vybaveny na tehdejší dobu slušnými dalekohledy, a v nich se rozběhla odborná pozorování, záhy však omezená vypuknutím první světové války. Hvězdárna jako zcela soukromé zařízení však přežila a začala se znovu rozvíjet až v letech meziválečných. V r. 1928 uskutečnil Josef Jan Frič svůj celoživotní sen, když hvězdárnu v Ondřejově věnoval Československému státu pro účely Karlovy Univerzity. To mělo velký význam pro její další rozvoj, neboť přitom personálně splynula se Státní hvězdárnou v Klementinu, kde se v té době pro rušivý vliv velkoměsta i zastaralost přístrojů prakticky nedalo pozorovat. Ředitelem hvězdárny se stal prof. František Nušl, dlouholetý předseda České astronomické společnosti a první československý místopředseda Mezinárodní astronomické unie. Odborná práce na hvězdárně se rozvíjela jak v oblasti astronomické geodézie tak i při sledování meteorů a výzkumu Slunce. Za druhé světové války připadla hvězdárna po uzavření českých vysokých škol německé univerzitě, avšak miniaturní dvoučlenný štáb českých astronomů směl na hvězdárně pracovat a v květnu r. 1945 ji uchránil před zničením. Brzy poté nastal až neuvěřitelný rozmach odborné práce na hvězdárně, jež postupně nabírala mírně odrostlé studenty, kteří usilovně doháněli nucenou přestávku, vyvolanou uzavřením českých vysokých škol nacisty. Přístrojové vybavení observatoře se rychle zdokonalovalo a k tradičnímu sledování meteorů a komet přibylo studium vysoké atmosféry Země, komplexní pozorování Slunce v optickém a rádiovém oboru spektra, špičková časová služba (časové znamení, odvozované z ondřejovských pozorování, patřilo dlouhá desetiletí k nejpřesnějším na světě) a konečně i výzkum proměnných hvězd. K největšímu rozmachu observatoře přispěl Mezinárodní geofyzikální rok 1957, v jehož průběhu byla vypuštěna první umělá družice Země, předznamenávající epochální rozvoj kosmonautiky. Observatoř se zapojila navzdory politickým omezením do širší mezinárodní spolupráce, pro astronomii naprosto nezbytné a naši astronomové získali význačné postavení v mezinárodních vědeckých organizacích, především pak v Mezinárodní astronomické unii. Ta se také rozhodla r. 1967 uspořádat v Praze své XIII. valné shromáždění - bezpochyby nejvýznamnější mezinárodní astronomické setkání v celé historii našich zemí. V průběhu astronomického kongresu byl slavnostně uveden do chodu náš největší zrcadlový dalekohled - ondřejovský dvoumetr, určený především k spektrálnímu sledování hvězd. Ve své době patřil mezi pět největších přístrojů na světě a přispěl k výchově i mezinárodnímu prosazení několika generací našich astronomů, včetně kolegů ze Slovenska. Nadějný vývoj hvězdárny i celé naší astronomie byl značně ovlivněn politickými událostmi let 1968-70. V oné neblahé noci z 20. na 21. srpna 1968 pořídili pracovníci stelárního oddělení observatoře pomocí dvoumetrového dalekohledu jakoby symbolicky spektrum závěrečného stádia vývoje nové hvězdy v souhvězdí Lištičky. To závěrečné stádium je charakterizováno neostrými (mlhavými) spektrálními čarami a vskutku, další budoucnost observatoře se invazí "spřátelených" armád řádně zamlžila. Politické prověrky a dusná atmosféra v zemi donutila řadu prvotřídních astronomů k odchodu do exilu. O jejich prvotřídnosti svědčilo nejlépe trvalé vynikající uplatnění na předních zahraničních ústavech v Německu, Holandsku, Kanadě a zejména ve Spojených státech. Všichni exulanti však nezapomínali na své často těžce zkoušené kolegy a navzdory cenzuře a špiclování dokázali velmi důmyslnými cestami pomáhat těm, kdo doma zůstali, aby jednak neztratili kontakt s rozvojem astronomie ve světě a jednak dostávali opakovaná pozvání k zahraničním cestám - statisticky to totiž občas přece jen vyšlo. Převrat r. 1989 proto zastihl ondřejovské astronomy připravené k tomu, aby využili skvělé příležitosti ke vskutku svobodnému bádání a k obnovení podvázaných mezinárodních styků. Hvězdáře z Ondřejova naleznete dnes často na nejvýznamnějších světových hvězdárnách či v nejrenomovanějších teoretických institucích v zahraničí, nebo jako zvané přednášející a organizátory mezinárodních konferencí, kolokvií a sympozií. Záběr ondřejovské astronomie se neobyčejně rozšířil, od studia gravitačního pole a blízkého okolí Země až po modelový výzkum černých děr, Mléčné dráhy a cizích galaxií, od pozorování planetek, křižujících zemskou dráhu až po rentgenové sledování Slunce. O úspěších naší astronomie se podrobně hovořilo na dvoudenním semináři, jenž byl v rámci oslav stoletého jubilea uspořádán letos po Velikonocích v zasedací síni ondřejovské observatoře. Při té příležitosti bylo také v původních fričovských kopulích observatoře otevřeno unikátní muzeum a na prostranství před první pracovnou byla odhalena busta zakladatele hvězdárny Josefa Jana Friče. Již předtím však získala hvězdárna a její zakladatelé snad vůbec nejtrvanlivější památníky, když v Ondřejově objevené planetky dostaly podle návrhu objevitelů od Mezinárodní astronomické unie jména Ondřejov (č. 7204) a Janjosefrič (č. 7849). Vytrvalost a nezměrná vůle zakladatelů hvězdárny tak přinesla jak astronomii tak českému národu opravdu bohaté plody; je také povzbuzením pro nás i naše potomky, jak lze navzdory osobním i společenským nesnázím v duchu starobylého latinského hesla "Per aspera ad astra" stoupat ke hvězdám. Jiří Grygar