Psáno pro přílohu Hospodářských novin
============================================================================
           Stoleté výročí hvězdárny v Ondřejově
Jistým předznamenáním pohnutých osudů naší astronomie ve XX.
století je životní příběh zakladatelů ondřejovské hvězdárny,
bratrů Josefa a Jana Fričových, kteří se narodili v letech
1861 a 1863 manželům Josefu Václavovi a Anně roz. Kavalírové
ve vyhnanství v Paříži. Jejich otcem byl totiž známý
revolucionář, bojující jako devatenáctiletý r. 1848 na
pražských barikádách, vězněný v letech 1848-1854 v Komárně
a v r. 1859 vypovězený z rakousko-uherské monarchie.
Kmotrem mladšího Jana se stal básník Jan Neruda, jenž v té
době v Paříži pobýval a s J. V. Fričem i jeho oběma syny
udržoval po celý život přátelské vztahy. Byl to právě
Neruda, kdo oba mládence nakazil svým nadšením pro
astronomii - plodem Nerudova zájmu o královskou vědu jsou
proslulé Písně kosmické, vydané r. 1878, v nichž čerpal
zdroj inspirace z tehdy nejnovějších astronomických
poznatků.
Mezitím se již r. 1871 Fričova rodina vrátila natrvalo do
Prahy a v r. 1883 zde oba bratří založili optickou továrnu,
z jejíhož výtěžku financovali svou zálibu v astronomii.
Seznámili se přitom s profesorem astronomie na Karlově
Univerzitě Vojtěchem Šafaříkem (synem proslulého slavisty),
jenž jim byl znamenitým odborným rádcem. Fričovu rodinu však
potkalo velké neštěstí počátkem r. 1897, kdy na zánět
slepého střeva zemřel mladší z obou bratrů Jan. K uctění
jeho památky přijal starší Josef bratrovo jméno a ve výroční
den Janovy smrti zakoupil za 900 zlatých vrch Manda nad
Ondřejovem, který posléze přejmenoval na Žalov. Místo zhruba
jihovýchodně od Prahy vyniká relativně značnou výškou 528
m n.m. a bylo současně v dosahu "denního dojíždění bryčkou"
z Královských Vinohrad, jak si Fričové přáli.
Josef Jan Frič zamýšlel na vrchu Žalov postavit dobře
vybavenou hvězdárnu a v jeho úmyslu ho odborně podporovali
zejména profesor astronomie UK František Nušl a Dr. Bohuslav
Mašek (pozdější redaktor Hvězdářské ročenky). Josef Frič
hrál virtuózně na housle a tak společně se svými přáteli
navštěvovali paní Eleonoru z Ehrenbergů, vlastnící na úpatí
Žalova vilu Leonora. Paní Eleonora byla operní pěvkyní
Národního divadla a první Mařenkou v Smetanově Prodané
nevěstě, takže při těchto návštěvách se muzicírovalo na
vysoké úrovni. Tak při vzniku hvězdárny spolupracovaly múzy
Polymnie s Uranií, k oboustrannému prospěchu.
S vlastní výstavbou hvězdárny podle plánů architekta Josefa
Fanty se započalo r. 1904. Nejprve byla postavena dodnes
používaná pracovna s prorockým nápisem na východní stěně:
"Z jadérka strom vyrůstá" a s půvabným sgrafitem,
zobrazujícím Nerudův kosmický zpěv o žabách v kaluži, které
se učeného starého žabáka ptají, "jsou-li tam žáby taky?"
- neméně předvídavě předznamenávající dnešní zájem o zelené
pidimužíky z vesmíru. Dvě charakteristické kopule hvězdárny
byly vystavěny v letech 1911-1912, vybaveny na tehdejší dobu
slušnými dalekohledy, a v nich se rozběhla odborná
pozorování, záhy však omezená vypuknutím první světové
války. Hvězdárna jako zcela soukromé zařízení však přežila
a začala se znovu rozvíjet až v letech meziválečných.
V r. 1928 uskutečnil Josef Jan Frič svůj celoživotní sen,
když hvězdárnu v Ondřejově věnoval Československému státu
pro účely Karlovy Univerzity. To mělo velký význam pro její
další rozvoj, neboť přitom personálně splynula se Státní
hvězdárnou v Klementinu, kde se v té době pro rušivý vliv
velkoměsta i zastaralost přístrojů prakticky nedalo
pozorovat. Ředitelem hvězdárny se stal prof. František Nušl,
dlouholetý předseda České astronomické společnosti a první
československý místopředseda Mezinárodní astronomické unie.
Odborná práce na hvězdárně se rozvíjela jak v oblasti
astronomické geodézie tak i při sledování meteorů a výzkumu
Slunce. Za druhé světové války připadla hvězdárna po
uzavření českých vysokých škol německé univerzitě, avšak
miniaturní dvoučlenný štáb českých astronomů směl na
hvězdárně pracovat a v květnu r. 1945 ji uchránil před
zničením.
Brzy poté nastal až neuvěřitelný rozmach odborné práce na
hvězdárně, jež postupně nabírala mírně odrostlé studenty,
kteří usilovně doháněli nucenou přestávku, vyvolanou
uzavřením českých vysokých škol nacisty. Přístrojové
vybavení observatoře se rychle zdokonalovalo a k tradičnímu
sledování meteorů a komet přibylo studium vysoké atmosféry
Země, komplexní pozorování Slunce v optickém a rádiovém
oboru spektra, špičková časová služba (časové znamení,
odvozované z ondřejovských pozorování, patřilo dlouhá
desetiletí k nejpřesnějším na světě) a konečně i výzkum
proměnných hvězd. K největšímu rozmachu observatoře přispěl
Mezinárodní geofyzikální rok 1957, v jehož průběhu byla
vypuštěna první umělá družice Země, předznamenávající
epochální rozvoj kosmonautiky. Observatoř se zapojila
navzdory politickým omezením do širší mezinárodní
spolupráce, pro astronomii naprosto nezbytné a naši
astronomové získali význačné postavení v mezinárodních
vědeckých organizacích, především pak v Mezinárodní
astronomické unii. Ta se také rozhodla r. 1967 uspořádat
v Praze své XIII. valné shromáždění - bezpochyby
nejvýznamnější mezinárodní astronomické setkání v celé
historii našich zemí.
V průběhu astronomického kongresu byl slavnostně uveden do
chodu náš největší zrcadlový dalekohled - ondřejovský
dvoumetr, určený především k spektrálnímu sledování hvězd.
Ve své době patřil mezi pět největších přístrojů na světě
a přispěl k výchově i mezinárodnímu prosazení několika
generací našich astronomů, včetně kolegů ze Slovenska.
Nadějný vývoj hvězdárny i celé naší astronomie byl značně
ovlivněn politickými událostmi let 1968-70. V oné neblahé
noci z 20. na 21. srpna 1968 pořídili pracovníci stelárního
oddělení observatoře pomocí dvoumetrového dalekohledu jakoby
symbolicky spektrum závěrečného stádia vývoje nové hvězdy
v souhvězdí Lištičky. To závěrečné stádium je
charakterizováno neostrými (mlhavými) spektrálními čarami
a vskutku, další budoucnost observatoře se invazí
"spřátelených" armád řádně zamlžila.
Politické prověrky a dusná atmosféra v zemi donutila řadu
prvotřídních astronomů k odchodu do exilu. O jejich
prvotřídnosti svědčilo nejlépe trvalé vynikající uplatnění
na předních zahraničních ústavech v Německu, Holandsku,
Kanadě a zejména ve Spojených státech. Všichni exulanti však
nezapomínali na své často těžce zkoušené kolegy a navzdory
cenzuře a špiclování dokázali velmi důmyslnými cestami
pomáhat těm, kdo doma zůstali, aby jednak neztratili kontakt
s rozvojem astronomie ve světě a jednak dostávali opakovaná
pozvání k zahraničním cestám - statisticky to totiž občas
přece jen vyšlo.
Převrat r. 1989 proto zastihl ondřejovské astronomy
připravené k tomu, aby využili skvělé příležitosti ke
vskutku svobodnému bádání a k obnovení podvázaných
mezinárodních styků. Hvězdáře z Ondřejova naleznete dnes
často na nejvýznamnějších světových hvězdárnách či
v nejrenomovanějších teoretických institucích v zahraničí,
nebo jako zvané přednášející a organizátory mezinárodních
konferencí, kolokvií a sympozií. Záběr ondřejovské
astronomie se neobyčejně rozšířil, od studia gravitačního
pole a blízkého okolí Země až po modelový výzkum černých
děr, Mléčné dráhy a cizích galaxií, od pozorování planetek,
křižujících zemskou dráhu až po rentgenové sledování Slunce.
O úspěších naší astronomie se podrobně hovořilo na
dvoudenním semináři, jenž byl v rámci oslav stoletého
jubilea uspořádán letos po Velikonocích v zasedací síni
ondřejovské observatoře. Při té příležitosti bylo také
v původních fričovských kopulích observatoře otevřeno
unikátní muzeum a na prostranství před první pracovnou byla
odhalena busta zakladatele hvězdárny Josefa Jana Friče. Již
předtím však získala hvězdárna a její zakladatelé snad vůbec
nejtrvanlivější památníky, když v Ondřejově objevené
planetky dostaly podle návrhu objevitelů od Mezinárodní
astronomické unie jména Ondřejov (č. 7204) a Janjosefrič (č.
7849).
Vytrvalost a nezměrná vůle zakladatelů hvězdárny tak
přinesla jak astronomii tak českému národu opravdu bohaté
plody; je také povzbuzením pro nás i naše potomky, jak lze
navzdory osobním i společenským nesnázím v duchu starobylého
latinského hesla "Per aspera ad astra" stoupat ke hvězdám.
                                              Jiří Grygar