Už delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou vyrazit na fotografování hvězd do míst, která nejsou zdevastována světelným znečištěním a kde je stabilní jasné počasí. Aby člověk využil několika denní fotografování pod jasnou oblohou. Již několikátým rokem jezdí kolegové na jih do Chorvatska, poblíž hranic s Bosnou a Hercegovinou, tam kam chodí dávat lišky dobrou noc. To místo se nazývá Mazin a leží asi 30 km od Dolního Lapače, kde jsme byli ubytováni. Byl jsem domluven s kolegou Pavlem Pechem, že vyrazíme začátkem týdne, nejlépe v pondělí aby jsme se vyhli dopravnímu stěhování čechů do Chorvatska. Podle předpovědi počasí mělo být právě od 16.7 jasno a to mělo trvat celý týden, k tomu Měsíc v novu předurčoval že by to mohlo vyjít. Ještě vyměnit 5000 korun za 1400 chorvatských kun na jídlo a benzín a mohlo se v pondělí ráno v 7. hodin vyrazit.
Prioritou bylo dojet na místo ještě ten den v podvečer, rozložit astrokrámy a začít fotit. Proto Pavel vybral cestu hlavně po dálnicích a to i v Rakousku a Slovinsku, sice na úkor drahých dálničních známek a mítných bran, ale o to pohodovějí a rychlejí jsem byly na místě. Cestu dlouhou přibližně 870 km jsme urazili za jedenáct hodin, kterou Pavel dal na jeden zátah. Sice v tom bylo asi  6 přestávek, ale z toho 4 na odskočení na záchod, jedna na snězení kuřecích řízečků v Rakousku a poslední ve Slovinsku na dotankování paliva.
Do Mazinu jsme přijeli v podvečer a cestou na naše místo jsme se zastavili tam, kde Pavel fotil minule. Potom serpentýnami jsme sjeli níž a odbočkou doprava na prašnou polní cestu. Tady byla výhoda Hondy a jejího velkého podvozku, protože místy byly 30 cm díry. Nakonec jsme dojeli na první stanoviště, kde na nás čekal třetí člen expedice Ladislav Kamarád. Abych něco pověděl o zdejším terénu, tak ten je naprosto otřesný, prašná cesta vedla pod kopcem a najít rovné místo bylo skoro nemožné. Všude byly kopečky, hned vedle prohlubně a do toho plno kamene. Láďa si vybral jedno kamenné lehce šikmé místo, ale v okolí další vhodné nebylo. Proto jsem vyjeli autem dalších půl kilometru víš, až jsme našli dvě rovné stanoviště na kterých jsme se utábořili.



První noc jsem využil k vyfotografování těch nejníže položených Messierových objektů a to hlavně M6 a M7, které bych v ČR nikdy nevyfotil, maximálně v nějakém oparu a nízko nad obzorem. Vybral jsem si nejatraktivnější M7 a M24, které jsou posazené ve velmi hustém poli hvězd a jsou obklopené temnými mlhovinami. Zejména o kráse M7 jsem neměl ani páru, protože jsem nenašel žádný koukatelný snímek na internetu a vlastně až během zpracování jsem nestačil koukat, co všechno je na snímku vidět. Velká škoda, že nevlastním žádnou barevnou kameru, protože zrovna tyto dva objekty stojí o vyfotografování v RGB.